Probudím se na Šibuji
Anna Cima
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/403054/bmid_probudim-se-na-sibuji-qVU-403054.png
4
1257
1257
Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje...... celý text
Přidat komentář
Tohle se čte skvěle. Příběh je zajímavě zpracovaný a motiv rozdvojení v podobě myšlenky je super....na kolika místech asi putují moje myšlenky, protože už se mi tolikrát nechtělo domů :) Hodně mě bavilo i to zanícení pro jednoho autora, pátrání až do nejmenších detailů a trocha přiblížení se jazyku tak odlišnému...
Knížka je dost čtivá a na rozdíl od většiny ostatních současných próz má vcelku pozitivní náladu a vyznění. Co mi vadí, je autorčin styl. Nemám nic proti hovorové češtině. To, jak ji ale autorka používá, se mi vůbec nelíbilo. Věty jsou nepromyšlené a z mého pohledu docela odfláknuté. Co se týká příběhu, japonská tematika mě určitě zaujala, dozvěděla jsem se spoustu japonských reálií. Jednotlivé motivy a závěr mi ale přišly nahodilé, nedomyšlené a občas kýčovité.
Osvěžující čtení, příjemně načichlé "Murakáčem".
Autorka mistrně proplétá několik dějových linek, svěží je zápletka i (ne)očekávaný konec; vše napsáno s jakousi samozřejmou lehkostí, takže možná ani nepostřehnete, kolik zásadních (a těžkých) témat je v knize obsaženo. Kombinace hovorového a spisovného jazyka sice občas praští do očí, nicméně hovorová čeština dodává textu zvláštní šmrnc.
Možná úplně nevím proč, ale čtení téhle knížky bych přirovnala k tomu, jako když po dlouhé době vyjdete na čerstvý vzduch a zhluboka se nadechnete.
Opravdu originálně napsaná kniha v prostředí Prahy a Tokia. Nejvíce se mi líbil vloženy překlad knihy Milenci. Určitě doporučuji přečíst.
Velmi zajímavé čtení, přečtené jedním dechem, myšlenka originální a zajímavá. Vřele doporučuji.
Označení „svěží“ je nejpřesnější. Kniha je dokonale odpočinková, a přitom ne banální, vyprávěná příjemnou hovorovou češtinou. Myslím, že cílová skupina čtenářů by asi měla být o něco mladší než já - Jana řeší své milostné vztahy, svoji touhu cestovat, studovat obor, který jí učaroval, její kamarádka zase složité vztahy s rodiči. Přestože tohle všechno mám ve svém středním věku už jaksi utříděné, bavilo mi se na chvíli při čtení do svých studentských let vrátit. A ta porce duchařiny byla zábavná.
Současná česká próza mi opravdu mimořádně sedí. Ani jedna z nejvíce omílaných českých knih roku 2018 není výjimkou. Anna Cima vytvořila na debut velmi vyzrálý román, který boduje zejména použitým jazykem. Autorka zvolila hovorovou češtinu, ovšem pozor, v žádném případě se nejedná o jazykově plytkou knihu. Forma zde napomáhá k vykreslení atmosféry, celkový dojem podtrhuje a v žádném případě neruší. Cima si výborně pohrává s tempem, čemuž napomáhá i členění do krátkých celků a rozdělení příběhu do několika dílčích rovin. Ty jsou všechny vyprávěny v ich formě, a jak čtenář očekává, nakonec splynou dohromady. Není to taková pecka jako Cesta na jih od Michala Ajvaze, přesto jsem si na jeho knihu párkrát vzpomněl. Moderní, vtahující a niterné. Palec nahoru i za ilustrace, pro které mám v literatuře slabost.
Současná česká próza mi opravdu mimořádně sedí. Ani jedna z letos nejvíce omílaných knih není výjimkou. Anna Cima vytvořila na debut velmi vyzrálý román, který boduje zejména použitým jazykem. Autorka zvolila hovorovou češtinu, ovšem pozor, v žádném případě se nejedná o jazykově plytkou knihu. Forma zde napomáhá k vykreslení atmosféry, celkový dojem podtrhuje a v žádném případě neruší. Cima si výborně pohrává s tempem, čemuž napomáhá i členění do krátkých celků a rozdělení příběhu do několika dílčích rovin. Ty jsou všechny vyprávěny v ich formě, a jak čtenář očekává, nakonec splynou dohromady. Není to taková pecka jako Cesta na jih od Michala Ajvaze, přesto jsem si na jeho knihu párkrát vzpomněl. Moderní, vtahující a niterné. Palec nahoru i za ilustrace, pro které mám v literatuře slabost.
Promyšlený postmoderní kousek. Zezačátku jsem měla obavy, že nedám to pražské nářečí. Ale naštěstí to po čase ustoupilo do pozadí. Takové japonsky posmutnělé, ale zároveň se mi to četlo strašně lehce. Příběh ve mně vzbudil chuť přečíst si něco z japonské literatury.
Za mě tedy velice zdařilá prvotina, která velmi umně a propojuje život vysokoškoláka, umění překladu a „detektivní“ pátrání s nádechem tajemna. Ani hovorový jazyk není na škodu, spíše naopak. A konec mi přišel… no přesně tak (ne)čekaný, jak jsem předpokládala.
Hlavní hrdinka je místy dost namyšlená, ale proč ne… nikdo není dokonalý, navíc její frustraci z nedostatečně intelektuálně podnětného kolektivu spolužáků dokážu v jistých momentech i pochopit. Díky prostředí vysoké školy jsem s Janou naprosto soucítila, osobně mám z Barthese, potažmo celé literární teorie, dodnes osypky, ale fascinovalo mě, že o něm až do magistra neslyšela. Sama jsem kdysi koketovala s japonštinou a japanistikou, a i když osud mě zavál malinko jinam, tohle téma mi je stále nesmírně blízké, knihu jsem navíc četla krátce po návratu z Tokia, takže atmosféru lidnaté Šibuje jsem měla stále před očima.
Jen se divím, že se Ministerstvo kultury ČR podepíše pod něco, kde je tolik otřesných pravopisných chyb a překlepů. Vrchol byl, když se Jana pošklebovala kamarádce, že v jejím případě se podmět a přísudek nikdy neshodnou, abych se o pár stran dál dočetla něco ve stylu „děti dělali“. A přitom je na konci uvedeno i jméno korektora (hanba, pane!).
Ačkoliv má autorka pořád prostor k růstu, její prvotina si (alespoň podle mě) 5 hvězd zaslouží. Za vlasy přitažené situace, v nichž se postavy ocitaly, byly kupodivu uvěřitelné, a dějové linky byly poutavé a napínavé. Potěšilo mě, jak do sebe místy zapadaly a doplňovaly se, zatímco příběhy "obou" Jan byly samy o sobě perfektně vybalancované a vhodně prokládané fragmenty překladu díla onoho spisovatele Kawašity. I přes tuto roztrhanost dokázala kniha skvěle fungovat jako jeden celek. Možná i proto mě čtení ani na chvíli nenudilo a jsem za tento svěží objev v české literatuře moc ráda.
Zajímavá zápletka, čtivě psaná, konec v Murakamiho stylu, ale celou knihu sráží forma, jako je psaná a odfláknutá korektura (řada překlepů, zapomenutá slova, chyba v rodokmenu, kde je Satošiho bratr označen jako jeho strýc,...). Ještě horší než překlepy je ale nekonzistentní používání hovorového jazyka. Proti použití hovorového jazyka jako takového nic nemám. Ale tady jsou hovorová slova "rozsypaná" mezi spisovná zcela nahodile. Kdyby byla např. odlišena přímá řeč nebo myšlenky postav hovorově a popisy spisovně, tak je to o něčem jiném. Takto je klidně v jedné větě půlka hovorově a půlka spisovně, slovo, které je v jednom řádku hovorově je hned o řádek níž spisovně... To, co autorka nejspíše považovala za ozvláštňující prvek tak v konečném důsledku je prvek velmi rušivý, který kazí požitek z četby. Škoda, potenciál tam byl podle mě velký.
Je to lehounce napsané, zároveň hravé, vtipné, zaujaté tématem a velmi chytré. Příběh rozdvojení budoucí japanoložky, jejíž mladší Já vegetuje na Šibuju a starší studuje v Praze japonského autora, jenž byl v životě i ve smrti spjat s vodou, kombinuje spoustu prvků, které najdete třeba u "posledního Murakáče" (pro mne momentálně Komturova smrt) - nevysvětlitelné tajemství, hru s časem, proměnu člověka v myšlenku, ducha či příšeru, hrůzu z pobytu v uzavřeném prostoru a temnotě, nebezpečí ze zobrazení (malbou, fotografií, atd.), posedlost určitou osobou, místem, ideou, nebo ztělesnění ideje či představy, motiv ztráty, komplikované lásky, loučení, podivné příbuzenské vztahy... A když se k tomu přidá konkrétní skladba postav, to zvláštní formální zavinutí příběhu do sebe a téma hledání a potvrzování vlastní identity, je to znepokojivé. Bavilo mě to velmi.
Moc se mi kniha líbila. Vlastně těch několik příběhů. které se v knize prolínaly. Byla jsem velmi mile překvapena.
Je to takový mladistvý literární styl - a i když jsem už jiná věková kategorie, tohle mě opravdu bavilo. Je vidět, že autorka zná všechno, o čem píše, a to dává románu šťávu. Jen škoda toho konce, ten působil jako z nouze ctnost. Jakoby už autorka neměla čas a chuť napsat něco promyšlenějšího. Ale přesto je to bezva čtení, které za sebe doporučuji.
Takový trochu intelektuálnější dívčí román. Čtivé, připomínalo mi to Afterdark od Murakamiho, akorát v podání naivní studentky japanologie. Přiznám se, že jsem stále rozpačitá. Hlavní postava mne místy iritovala, stále opakující se motivy taktéž a u konce jsem měla pocit, že čtu úplně jinou knihu. Přebal knihy a grafika moc pěkná, ilustrace od samotné autorky také.
Určitě kniha něčím vybočuje, ale zda bych ji doporučila k přečtení si nejsem úplně jistá.
Tak trochu naivní příběh (hrdinka), ale největším problémem není přímočarý příběh, jako spíše literární styl. Zápletka sama o sobě by obstála, ale způsob, jakým je to napsané, mě iritoval. A tím nemyslím hovorový jazyk - ten mi přišel skvělý! Spíše přílišná popisnost, opakování některých věcí... člověk vždy dokáže odhadnout, co se na následujících stránkách stane. Tohle chtělo editora, který by do toho pořádně zasáhl. Ale kniha se dobře četla, na tom se asi shodnou úplně všichni, a studium japanologie zní fantasticky!
Štítky knihy
prvotina Japonsko česká literatura japonská literatura magický realismus rozhlasové zpracování Magnesia Litera Cena Jiřího Ortena
Velmi čtivá knížka. Z příběhu jsem byla nadšená. Zajímal mne Janin výzkum i její bloudění po Šibuji. Dlouho jsem neměla v ruce tak čtivou knihu, ale často mi hovorový jazyk a absence interpunkcí vadili. Také po tak poutavém vyprávění jsem čekala mnohem víc překvapivý konec. Ten mi zde připadal malinko useknutý. Nicméně skvělá kniha a myslím, že jsem ji nečetla naposled. Klobouk dolů před touto autorkou.