Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/5451/bmid_pamet-moji-babicce-jlJ-5451.jpg
4
734
128
Román dvaadvacetileté studentky Petry Hůlové je mimořádně vyzrálým prozaickým dílem. Jeho děj se odehrává v Mongolsku, osou příběhu je strhující vyprávění žen tří generací o všem, co v životě viděly, zažily, protrpěly. Kniha je psána živým jazykem s množstvím místních slangových výrazů, vtahujících čtenáře do neopakovatelné atmosféry života v Mongolsku. Tato kniha obsadila 1. místo v anketě Lidových novin KNIHA ROKU 2002.... celý text
Přidat komentář
Knížky Petry Hůlové mi včera někdo připomněl, chtěla jsem se podívat na svůj komentář a zjistila jsem, že tu není. Knížku Paměť mojí babičce jsem četla hned po jejím vydání a v té době jsem ještě na Databázi nebyla. Je to už osmnáct let a dodnes si pamatuji, jak mě ten příběh a styl psaní autorky zasáhl. Líbila se mi i Stanice Tajga, hned se podívám, jestli u ní mám komentář. Ale další knížky Hůlové už mě zklamaly. Přes matný sklo mě bavilo jen jazykem, na rozdíl od mnoha komentářů, u Umělohmotného třípokoje mám komentář.
Zajímavé čtení, pravda, nepříliš optimistické. Zachycuje osudy několika žen jedné rodiny (a že toho některé mají naloženo opravdu dost), zkrátka "jiný kraj, jiný mrav" a myslím, mentalita místních je tu ukázána výstižně. Přiblížení napomáhá i užívání cizích výrazů (mongolština?), které vůbec neruší, stejně jako nespisovné výrazy, které k postavám prostě patří.
Na Petru Hůlovou mě přivedla učitelka literárního semináře. Paměť mojí babičce jsem tak četla poprvé před asi 10 lety. A nosila jsem ji v paměti jako knihu, ke které se chci jednou vrátit. Po těch letech jsem si už nepamatovala děj, jenom atmosféru, kterou mi kniha vykreslila. A i při druhém čtení se to opakovalo. Vůbec mi nevadila cizí slova, naopak mě vtáhla do děje. Trochu jsem se občas ztratila ve jménech vedlejších postav, které se vynoří jednou a znovu až za pár let (stránek). Některé situace jsou smutné, u některých člověk nevěří, že se to může ve světě posledních let dít. Za mě je to ale nádherně napsaná kniha o lidském životě a utrpení. Každopádně vím, že k téhle knize se vrátím zas a znovu.
Knihu jsem četla již před několika lety jako součást doporučené četby na Ped. fakultě a musím říct, že na mě udělala dojem. Svým způsobem jsem byla konsternovana z vykreslene reality a postavení žen v Mongolsku. Člověk se musí zamyslet nad lidskými hodnotami a četba ho donutí vykouknout ze své bubliny pohodlí, které má v naší západní společnosti.
Upřímně, vůbec nevím, co si mám myslet. To, že spousty slovům nerozumíte, to je jedna věc, ale že čtete přes dvě stě stran nespisovné češtiny, to mi snad vadilo víc.
Příběh jako takový není špatný, ale abych četla to samé pěti různými pohledy žen, to už špatné je. Stačilo by to pouze jednou.
Trošku mi to připomínalo knihu Čtyřcestí, kterou jsem četl před měsícem - celkový obraz, postavy a děj příběhu je poskládán z dílků, jež jsou popisovány z pohledu několika různých aktérů - členů jedné rodiny (Dzaja, Nara, Ojuna, Alta, Dolgomora). Bylo to hodně zajímavé a ta kompozice mi přišla docela fajn provedená. Každá vypravěčka vnímala ostatní osoby a vývoj událostí úplně jinak, což bylo dáno jejich rozdílnými povahami, věkem a také prioritami. Kniha pojednává o střetu žen ze 3 generací a jejich vnímání reality a způsobu života, je to o střetu života na vesnici X ve městě v Mongolsku během socialismu. Trochu jsem měl problém s tou spoustou cizích slov a taky my neseděla ta nespisovná (pražská) čeština, ale jinak to bylo docela zajímavé čtení. Ne úplně top ale 4hvězdy.
Velmi dobrá a přitom pro mě rozporuplná kniha. Zajímavá - svým prostředím i způsobem vyprávění, čtenářsky náročnější. Vždy, když jsem ji znovu brala do ruky, abych pokračovala v četbě, jsem se do ní musela trochu nutit, když už jsem však začala číst, nedokázala jsem přestat. Vracet se k ní už nebudu, přesto ji považuji za výbornou, zajímavou a přínosnou.
Vynikající kniha přečtena jedním dechem. Dva dny jsem strávila v Mongolsku a teď se mi bude špatně vracet zpět.
Tato kniha mě minula, i když jsem se velmi na čtení těšila. Po celou dobu jsem se přemlouvala, abych četla dál. Chtěla jsem vědět co se stane, ale zároveň mi nikdo nebyl sympaticky, nikomu jsem nedokázala fandit. Opravdu hodně mě štvaly cizí slova, které se opakovaly pořád dokola a kterým jsem nerozumněla, jako by autorka chtěla ukázat, že se jich během pobytu několik naučila. Líbilo se mi prostředí, které kniha popisuje a bylo pro mě také zajímavé a překvapivé rozdělení na jednotlivé kapitoly.
Do knihy Paměť mojí babičce jsem se zprvu nedokázala pořádně začíst. Ovšem život v geru, v prostředí velice chudém se svými zvláštními zvyky byl tak zajímavý, že jsem prostě i přes podivný sloh chtěla číst stále dál a dále.
Přenesla jsem se přes bezútěšný život ve městě a pochopila, že lidé z mongolských samot a vesniček ani pořádně nevěděli, jak žít. Co si se sebou počít a jak uchopit městský rušný a přesto neskutečně nudný a prázdný život. V mumraji lidkých těl dělali jen to, co jim přišlo nejlehčí k obživě. Až návrat domů hlavní hrdinky a rekapitulace života jí jakž takž dá odpověď jejího snažení, její touze po domově, po rodině, po návratu ke kořenům, k jejim předkům.
Konec považuji za nejpovedenější z celé knihy.
Číst tento román je jako poslouchat rázovitou tetičku, jak mele na svatbě o všech svých příbuzných, místech, kde bydlela, sexuálních zkušenostech a vaření. Třebaže to může být v prvních chvílích poutavé, exotické, ba až uhrančivé, po pár hodinách (respektive po pár stovkách stran) se to začne zajídat hůře nežli kožní svrab a člověk lituje, že místo na veselce není přítomen na funusu za řečenou tetkou.
Paměť mojí babičce tento přístup k vyprávění ještě vyšperkovává až příliš velkou snahou o jazykovou charakterističnost – občasné užívání mongolských výrazů ještě text zdárně koření, ovšem sledovat snahu o přirozenou řeč žen z lidu je chvílemi vysloveně mučednický zážitek. Ne, že by v tom byla Hůlová mezi českými spisovateli sama, napsat běžný hovorový jazyk nižších vrstev patří mezi těžko zdolatelné vrcholky, na které se zatím podíval jen málokdo; ovšem zde to působí obzvlášť falešně a hloupě, asi jako plastový náhrobek místo mramorového. Zkrátka a dobře, není nic horšího – a nic typičtějšího pro nejnovější českou kulturu – nežli pitvoření.
Na rozdíl od jiných dokázala Hůlová tento třeštivý handicap vynahradit alespoň originálním prostředím a neobvykle naturalistickými příběhy jednotlivých hrdinů. Lze dokonce říci, že všechny postavy jsou uvnitř mrtvé, což je na jednu stranu dobrá věc, jelikož to asi docela zdařile zachycuje vyprázdněnost života lidí z tradičních komunit, kteří se pod vlivem imperialistických snah (zde ruských) začali přesouvat do panelákových sídlišť a ubíjet čas nudnou průmyslovou výrobou či jinou nepřirozenou prací, pitím vodky a prostitucí. Na druhou stranu se člověku opravdu nechce věřit, že by všech pět vybraných vypravěček fungovalo jako lidské automaty bez špetky citu nebo čehokoliv, co byť jen nepatrně přesahuje každodenní materiálno žraní a reprodukce – tím spíše, že ještě k tomu všechny hovoří naprosto totožným jazykem a trousí dokonale shodný typ mouder (většinou něco jako „bezdětný matky jsou jako vopuštěný stromy ve stepi“ v tisíci a jedné variantě). Každopádně doporučuji komukoliv, kdo si chce trochu zazoufat.
Nejlepší kniha Petry Hůlové. Smutný příběh mladé ženy, která se snaží žít kak nejlépe to dovede, a že to v mongolském velkoměstě není snadné! Dávám plný počet hvězdiček a věřím, že se autorka někdy alespoň přiblíží této své prvotině.
Sám pochopitelně těžko posoudím nakolik je autorčino vcítění se do mongolské mentality věrohodné, na mě ale působí neuvěřitelně autenticky. Tím mi román trochu připomněl skvělou Frištu od Petry Procházkové. Pět žen-vypravěček, pět různých úhlů pohledu, z nichž se postupně skládá mnohotvárný příběh jedné mongolské rodiny. V něm dochází ke střetům generačním, kulturním (venkov versus město) ale i čistě charakterovým. Nic není černobílé, pro každou z hrdinek lze najít pochopení. Jedna ctí tradici a rodové kořeny, jiná se jim snaží uniknout do víru civilizace, další se bezprizorně zmítá mezi tím. Po formální stránce mimořádně vytříbený debut, i když výraznější rozlišení jazykových prostředků u jednotlivých vypravěček (všechny mluví podobným hovorovým stylem) by nebylo na škodu. A za pozornost určitě stojí i zručnost, s jakou Petra Hůlová protkala text spoustou mongolských výrazů, tak nenásilně, že jejich význam není vůbec třeba nikde dohledávat.
„Nikde nemaj takovýhle hrozící město, který z gerů stahuje plstěnou plachtovinu a oblíká je do rozpukanýho betonu. Který se panelama dotýká oblaků a gerama vrůstá do posvátný nekonečný stepi.“
Velké překvapení! Vůbec bych si netipla, že mě jednoduchým, prostým jazykem přiblížené osudy jedné mongolské rodiny tak moc „chytí“. Petra Hůlová se pro mě stala objevem letošního roku :-).
Co jsem očekávala? Každodenní příběhy vyprávěné 5ti ženami z tří generací jedné mongolské rodiny.
Co jsem dostala? Naprosto originálními, neotřelými, nápaditými a nesmírně zajímavými jazykovými prostředky vyprávěný příběh. Je jeden: jedna rodina – jeden příběh, mění se jen perspektivy, úhly pohledu jsou různé, vždy totiž záleží na tom, kdo se dívá, a každá z těch 5ti žen se dívá trochu jinak, a tak i vidí něco, někdy trochu a někdy radikálně, jiného ...
... všechny se vystřídají v roli vypravěčky, všechny popisují ohromující kontrast mezi tradičním polokočovným životem ve stepi, mezi starými rituály a tradicemi, životem v malém místním komunitním centru (nebo centrální, či centralizované, vsi, jak to chcete nazvat) a životem ve Městě, se všemi jeho destruktivními účinky, kde ne každý dokáže obstát, protože realita života v něm je natolik „fantastická“, jako v dost divokých snech, zdá se totiž, že čím víc informací o okolním světě získáte, tím míň jste najednou schopní mu porozumět ... a rozlišit krutou realitu.
Co pak nejvíc vyzdvihuji, je text samotný ... nepřetržitý proud myšlenek ... vypořádávající se s realitou, roztříštěný ve vzpomínkách, ukazující často na skrývanou touhu po svobodě a vlastním názoru.
A úplně nejvíc se mi pak líbí naprostá jazyková přirozenost textu ... je velmi spontání (i díky původním mongolským výrazům, které neruší, naopak, dodávají textu právě na přirozenosti, hledat, co který výraz znamená opravdu nemusíte ... z kontextu většinou záhy, celkem přirozeně, pochopíte).
Vyprávění je to pak na jedné straně empatické, a až naivní, ovšem na té druhé, ... cítíte určitou necitlivost, povrchnost až frivolnost s dost značnou dávkou drzosti, behozhlednosti, vulgárnosti až obscénosti. Jako celek to pak působí, jako velmi rafinovaný text, který jen vypadá, nebo se tváří, trochu naivně, ale vůbec takový není, těch variant, jak se k textu postavit je víc, stejně, jako úhlů pohledu z kterých je vyprávěn (minimálně 5, ale, když budete hledat, je jich tam víc, co postava, to další alternativa :-). Osobní zážitky a názory na proběhlé události se tak všechny různě prostupují, jsou vzájemně porůznu konfrontovány, ale především, všechny spojené dohromady ... relativizují pravdu, a tak, to co je skryto uvnitř a můžete jen tušit ... musí, ovšem leze na povrch dost neochotně, a ví, proč ...
Že tahle útlá knížka je prvotina, mi v podstatě vyrazilo dech ... netradiční kulisy ji pak udělaly výjimečnou, s Petrou Hůlovou jsem se tak určitě nesetkala naposledy :-).
„Ten příběh jsem slyšela mockrát. Mockrát mi ho matka vyprávěla (…) tak jsem si zas lehla, kolenama stiskla deku a dýmovym otvorem pozorovala nebe, který bylo tak modrý a nehybný jako kus nalepený látky. Jako kdyby na vrchol geru někdo připlácnul chatak.“
... „Asi se taky těšila na malýho bátara, na vnuka, a Ojuna bylo obyčejný holčičí mimino jako my všechny před ní.“
Příběh z Mongolska, s mongolskými výrazy, kterým jsem nerozuměla. Je napsán z pohledu několika žen a mne neuchvátil. Snažila jsem se, ale nedočetla jsem asi k mé škodě. Možná se k románu časem vrátím ...
Slibné téma, exotické kulisy, nadšené ohlasy čtenářů a moje velké očekávání. Možná proto to neklaplo. Místy syrový příběh o životě tři žen se trochu točil v kruhu, nimravě rozebíral zivotni dno postav. Chyběl mi moment, kdy knihu nemůžu odložit a hltám řádky dál nehledě na čas.
Štítky knihy
ženy česká literatura rodinné vztahy Mongolsko mezigenerační konflikt Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 | Stanice Tajga |
| 2019 |  Zlodějka mýho táty |
| 2006 | Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Kniha Paměť mojí babičce je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 1 101x |
| Čtenářské výzvě | 148x |
| Doporučených | 75x |
| Knihotéce | 228x |
| Chystám se číst | 465x |
| Chci si koupit | 47x |
| dalších seznamech | 9x |
Moc krásná. Na člověka z toho dolehne taková zvláštní životní tíha, je to psané lehce, moc pěkně a čtivě, a přesto vyvolává hluboká zamyšlení o tradicích, rodinách, o tom, jak s odstupem každý život působí zvláštně... Moc moc krásná knížka určitě si ji někdy přečtu znovu.