Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/5451/bmid_pamet-moji-babicce-jlJ-5451.jpg
4
734
128
Román dvaadvacetileté studentky Petry Hůlové je mimořádně vyzrálým prozaickým dílem. Jeho děj se odehrává v Mongolsku, osou příběhu je strhující vyprávění žen tří generací o všem, co v životě viděly, zažily, protrpěly. Kniha je psána živým jazykem s množstvím místních slangových výrazů, vtahujících čtenáře do neopakovatelné atmosféry života v Mongolsku. Tato kniha obsadila 1. místo v anketě Lidových novin KNIHA ROKU 2002.... celý text
Přidat komentář
Nevyhovoval mi styl, jakým byla kniha napsaná, byla to taková uspěchaná forma, téměř bez přímé řeči. Celou knihu jsem čekala, kdy se hlavní hrdince stane něco pěkného a pozitivního v životě ....pozor spoiler - a ono nic, už když to vypadalo, že našla štěstí v dceři, tak z té se vyklubala sobecká mrcha, neschopná odpouštět.
Moc dobře napsané, mockrát mě už dřív napadlo, jak se v tom dalekém Mongolsku, o kterém jsme se ve škole učili, že ze středověku tam rovnou vpadli do socialismu, žije. Takže teď už vím, že život tam vůbec není snadný, i když příroda tam může být velmi krásná.
Nechtělo se mi do toho kvůli tomu Mongolsku, které mě nějak nelákalo, ale byla by to chyba. Není to úplně čtení k vodě, jako jsem to měla já, na to je to moc drsný příběh, ale každopádně nemůžu uvěřit, že tuhle knihu napsala 22-tiletá holka. Moc dobré čtení!
dvacet let jsem se odhodlával k této "ženské" rodové sáze z Mongolska a i s téměř generačním odstupem od vydání musím Hůlové vyseknout poklonu, jako prvotina obdivuhodné, mistrovská práce s reáliemi a jazykem - málokdo dokáže tak přirozeně, nenásilně a účinně zapracovat do textu takové množství lokálních výrazů, aniž by je vysvětloval a zároveň nenarušil plynulost vyprávění; působivé je i podání děje (historie rodiny) z hlediska více postav
Knihu jsem měla v povinné četbě, jinak bych si ji asi nepřečetla. Nějak mě nelákalo Mongolsko a jeho kultura, ale musím říct, že bych udělala chybu, kdybych se ke knize nedostala. Je to opravdu čtivá kniha, dovolí vám nahlédnout do zvyků a tradic Mongolů, ukáže vám jejich kulturu a morálku. Musím říct, že už název ve mně vyvolal dojem, že půjde o nějaký nostalgický příběh, možná lehce idylický, ale nemohla jsem se víc mýlit. Místy je to opravdu síla. Do autorčina díla ještě určitě nahlédnu. A těším se!
díky téhle knize jse mse s autorkou poprvé "seznámila" a hned jsem věděla, že se tane navždycky mou oblíbenou. Mám ráda její styl. Asi i proto mě baví všechno, co si od ní přečtu. Navíc mám slabost pro příběhy, které se odehrávají na netradičních místech, kam se nikdy nepodívám. A jedním z takových míst je právě Mongolsko. Jet tam nechci, ale číst si o něm budu vždycky ráda. Navíc v podání Hůlové!
Tenhle román jsem poprvé četla asi v sedmnácti letech a nedávno jsem se k němu vrátila znovu. Je to moc krásně napsané a navíc umožňuje nahlédnout do života lidí do Mongolska, tedy do míst, kam se nejspíš nikdy nepodívám. To na literatuře obdivuju, že se díky ní mohu přemístit, třeba na Mars. Ale Mongolsko stačilo. Skvělé!
JE TO PECKA! Vážně. Neotřelé, skvěle odvyprávěné. Cizí kultura je přiblížena nevtíravě, mimoděk. Zároveň vás autorka táhne přesně tam, kam chce a nenechá vás ani chvíli v mrtvém bodě.
Napsat tohle ve dvaadvaceti?! Kloubouček!
Všechny chvály a superlativy,které mě při čtení napadaly,jsou již použity v níže uvedených komentářích. Dlouho se mi nestalo,abych knihu četl se zatajeným dechem,ale ne kvůli napětí,ale kvůli kráse jazyka,propracovanosti příběhu a přesně nadávkovanému magickému realismu v mongolském prostředí. Nádherné dílo.
Pro mě hodně neobyčejný příběh, do dneška cítím, jak to bylo nelehké čtení, ale zároveň mne cosi nutilo jej dočíst až do konce.
Úchvatná kniha... zapadá to do sebe jako puzzle.. četla jsem v době vydání.. kniha na kterou se nezapomíná.. nyní na rádiu
Ukrutná nuda k uzoufání. Dlouhodobě mám problém s rodinnými ságami nebo několikageneračními příběhy. Příliš mnoho postav, přespříliš. Pak už ani nevíte kdo je kdo. Přehršel postav. Z otravného prostředí mongolské stepi, kde v jednom kuse jezdí na koni, jedí skopové a v polévce jim plave lůj (už jen z té představy se mi zvedá kufr) se přesouváte do ještě otravnějšího města plného ožralů a kurev. Opravdu jsem se nemohl dočkat, až to skončí. Chtěl jsem to nechat nedočtené, ale když už jsem byl v půlce, tak jsem si řekl, že to dám. Styl psaní se mi taky absolutně nelíbil. Chvílemi jsem vůbec nerozuměl o kom vlastně mluví.
V rytmu kopyt pádících koní sází autorka ústy pěti příbuzných žen větu za větou a stejně rychle a nezadržitelně vpřed ubíhá celé tohle originální vyprávění. K jakým koncům? Celou dobu jsem měl o ty svérázné Čingischánovy potomky strach… Celou dobu mě autorka dokázala stoprocentně držet v pozoru a můj romanticko-cestovatelský pohled na „moderní“ Mongolsko uváděla do sice tušené, ale ne zas tak moc známé, neromantické, vodkou nasáklé, reality a nostalgického vytržení. Právě nadšeně sleduji na HBO irský seriál Normální lidi, hlavnímu hrdinovi jde v jedné epizodě o stipendium z literatury na Trinity v Dublinu. Být v porotě, Petru Hůlovou, která takhle psala už ve svých dvaadvaceti letech, bych doporučil na prvním místě.
100 % (aktuálně 564 hodnotících s průměrem 85 %).
…
My ve městě třeba igelitový tašky se sprajtovejma plechovkama, vodkovejma flaškama a zbytkovým jídlem házíme z okna, ale u babky se všechno válelo kolem geru jako hradba, kterou jsem musela pokaždý překračovat s velkým sebezapřením. Mluvit o nějakým mytí, to vůbec nemá cenu, a pralo se taky málokdy.
…
Že ho s tim benzínem zachránila a že si na to spolu musej trochu cucnout, a pak seděli a pili, až byla láhev prázdná, a když se blížila máma, tak utekli zadnim vchodem za barák a tam jí řek, že je tou nejzářivější hvězdou tohohle nočního nebe, a povalil jí na zem.
Podle mého názoru nejlepší a nejsugestivnější literární počin Petry Hůlové, který dosud ničím jiným nepřekonala (alespoň z děl, které jsem od ní četla). Příběh zasazený do pro mě tak exotického Mongolska a několik výrazných scén, ke kterým se ráda vracím, i když je umím odříkat už skoro zpaměti. Skvělá forma vyprávění a úžasný jazyk. Zasloužená Magnesia Litera za debutový román pro tehdy teprve 22-letou autorku... Hmm, docela slušný výkon, že ano?
Zánik starého světa a jeho tisíciletých tradic. Pesimistické čtení o tom, jak svébytná kultura pozvolna ustupuje před západním konzumem a jeho "ideály".
Já jsem právě knize Petry Hůlové udělila plný počet a sama sebe se přitom ptala proč.A asi je to tím,že mi knížka dát něco navíc,nejenom pobavit,rozptýlit...Tady jsem si našla své - jednak v jazyce,strašně mě bavily mongolské výrazy,jména...tu řeč vůbec neznám a jsem ráda,že jsem si ji aspoň tímto způsobem trochu naposlouchala skrze vyprávění hrdinek.A za další, přimělo mě to celé k různým úvahám o rodině,o síle rodinných vazeb i zvyklostí,o poutu pokrevní příbuznosti,vlivu výchovy a prostředí. Ta osudová provázanost...jak se někde něčeho ubere a ono se to později projeví úplně jinak a jinde...
Dobrá Knížka, překvapilo mě, že autorkou je Češka. Trochu mi chyběl slovníček pod čarou, některé výrazy si neznalý čtenář musí domyslet, ale dá se. Pěkné, čtivé, zajímavé.
Na to, že jsem chtěla knihu po prvních 100 stranách odložit a dát si pauzu, protože mě moc nebavila, tak jsem se nakonec kousla a dobře jsem udělala. Musela jsem si ale přečíst tady v komentáři, že se na příběh podíváme ještě z perspektivy dalších žen, to mě udrželo v nepřerušeném čtení.
Skoro všichni se v něčem plácáme, udělali jsme v životě různá rozhodnutí a některá na nás (na mně) i po letech leží jako balvan, možná jsou i stále těžší, možná proto se mi příběh Dzaji četl těžko, ona se ve všem pořád plácala a vypadá to, že neměla moc odvahy, ale přitom byla jenom nešťastná.
Štítky knihy
ženy česká literatura rodinné vztahy Mongolsko mezigenerační konflikt Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 | Stanice Tajga |
| 2019 |  Zlodějka mýho táty |
| 2006 | Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Kniha Paměť mojí babičce je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 1 101x |
| Čtenářské výzvě | 148x |
| Doporučených | 75x |
| Knihotéce | 228x |
| Chystám se číst | 465x |
| Chci si koupit | 47x |
| dalších seznamech | 9x |
(SPOILER) Příběh je vyprávěn z perspektivy pěti žen tří generací. Působilo to na mě, jako kdyby mi opravdu nějaká paní vyprávěla, jaké strasti v životě zažila, protože tak je to i napsáno. Vzhledem k tomu, že se kniha odehrává v Mongolsku, tak jsou často používány mongolské výrazy, což mě nejdříve štvalo, neboť jsem jim nerozuměla, ale nakonec se mi toto rozhodnutí líbilo, protože tak více zapadáme do prostředí a význam slov se nám postupně odkrývá s dalším kontextem, díky čemuž je to zajímavější.
Mezi hlavní téma patří generační spory, kdy mladší lidé tíhnou více k městu a starší jsou zvyklí na svůj tradiční kočovný život. Například babička Dolgorma by byla symbolem tohoto starobylého mongolského života. Protikladem toho je Dzaja, u které mi přišlo, že se cítí jako černá ovce rodiny. Jedním z důvodů bylo asi to, že byla nevlastní dcerou svého otce, takže ji sice vychovával, ale nikdy k ní neměl takovou náklonost jako k vlastním dětem. Dzaja se rozhodla odstěhovat do města, kde čekala lepší zítřky, ale jak se ukázalo, tak nic nebylo tak hezké, jak si představovala. Měla své vize, které se nenaplnily, zatímco její sestra Ojuna žila po celou dobu spořádaným životem. Dzaja Ojunu v dětství šikanovala, ale nakonec to byla ona, kdo skončil jako prostitutka s dítětem bez otce. Jako prostitutka skončila i Dzajina nejmilejší sestra Nara, která se ve městě ocitla hlavně kvůli své posedlosti s mužem, který její zájem neopětoval – byla poslána na léčení za tetou, která ji sexuálně obtěžovala, a pak následně zmanipulována další tetou, že nic lepšího, než nevěstinec ji nečeká. Dzaja se stejně nakonec domů po letech vrátila.