Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/505631/bmid_nikdo-neni-sam-fM0-505631.png
4
1166
1166
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni — bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát. Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi.... celý text
Přidat komentář
Petru Soukupovou mám moc ráda a i tato novinka se četla sama. Ale pořád jsem čekala nějaký zvrat, překvapení, něco, kvůli čemu tu knihu čtu - a nedočkala jsem se. Je to skvěle napsané, dobře vystihnutá psychologie hlavní postavy (u vyprávění z pohledu dětí nevím, myslím, že i puberťáci mají bohatší prožívání, než je nám předkládáno), mnoho z nás se tam v ledasčem najde. Takže ano, na příští Soukupovou se budu opět těšit, ale autorka umí i lépe.
Po dlouhé době věc, které jsem dal druhou šanci. Už jsem v knize ztrácel tempo a pak se to začalo lámat a opět jsem si v tom něco našel. Na jednu stranu boj, ale mnoho motivů hezkých a čtivých. Soukupová si mě tak dokázala získat do budoucna, i když zde to občas byla drhnota.
Moje druhá kniha od autorky (Věci, na které nastal čas - se mi líbila více).¨
Čtivé, styl autorky mě baví.
I po přečtení několika knih mě Petra Soukupová neskutečně baví a nedokážu přesně popsat čím. Je to ten surově reálný popis každodennosti, postavy, do kterých se dá vcítit, jakobych četla o vlastním životě a co všechno se mi může stát. V Nikdo není sám mě dojímal vztah Veroniky a jejího manžela. Ten příběh mi utkví, jak kdybych je osobně znala.
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl...
Obyčejný, každodenní život jedné rodiny, vyprávěný Veronikou dcerou, manželkou a matkou a jejími dětmi Magdalénou a Michalem.
Přiznám se, že mám s Veronikou jednu věc společnou strašně bych chtěla všechno stíhat a každému vyhovět, mít takový pocit zadostiučinění, ale bohužel je to nemožné.
V tom příběhu vlastně není žádný velký moment překvapení, ani pořádná zápletka. Děj si v podstatě jen tak plyne, ale pro mě se to právě tím stalo o to více uvěřitelné, reálné.
Petra Soukupová nám dává nahlédnout do soužití několika generací a mám pocit, že nejeden se v tom najde.
Na knihu mě nalákala sama autorka na autorském čtení. Nikdo není sám je má první přečtená kniha od Petry Soukupové a rozhodně ne poslední.
Ze začátku se mi kniha zdála místy dost vtipná, ale s přibývajícími přečtenými stranami mi úsměv tuhnul na rtech a došlo to až do bodu, že být citlivější, tak by mi i slza ukápla. Co musím vyzdvihnout je, že paní Soukupová popisuje charaktery postav a situace tak realisticky, že se v tom najde snad úplně každý. Situace ze života, reakce, chování, nic přehnaného a máte pocit, že snad popisuje váš život. Rozhodně doporučuji!
No, tak nějak jsem měla pocit že paní Soukupová četla myšlenky z mojí hlavy. Kdykoliv jsem cokoliv četla, od této autorky vždy to bylo natolik sugestivní a skutečné, syrové . Taky chci každému vyhovět a ve výsledku jsem vždy špatná já.
Tohle bylo skvělý! Obyčejné postavy, do kterých se ale vcítíte (nebo se v nich i mnohdy vidíte), příběh ze života.
Tohle se četlo samo. Užívala jsem si každou stránku, dokonce jsem se už i "naučila" žít s tím, že v knihách autorky není uvedené přímá řeč.
Nejedná se o žádnou náročnou četbu. Tohle potřebujete číst! Utečete tak před svými problémy a chvilku řešíte problémy Veroniky .. a že jich není málo.
Mé první setkání s paní Soukupovou a určitě ne poslední. Kniha je skvěle napsaná, čte se neskutečné rychle, ani jsem nemrkla a už jsem byla v půlce. 5/5*
Soukupovou zbožňuju. Ona dokáže popsat realitu do detailu. Já se v té Veronice občas i viděla, a ne jen kvůli tomu, že máme stejné jméno. Vyhovět všem, někdy až zbytečně moc. Zase takového jejího Michala bych si přála.
(SPOILER) Bylo to že života, skloubit práci, rodinu, péči o rodiče, když se to sejde tak je to opravdu na psychologa. Musím upřímně říct, že mít doma takovou Maju, tak bych to asi nedala. Veronika má velké štěstí, že má Michala, jiný by to s ní vzdal.
(SPOILER)
Chvílemi smutné a repetitivní, ale zároveň svým způsobem uklidňující a jako vždy čtivé. Autorka perfektně zachytila obyčejné momenty a postavy, které v jednu chvíli nesnášíte a o pár stránek dál s nimi dokážete soucítit (mám pocit, jako kdybych je opravdu znala nebo v nich našla kus sebe v různých životních fázích).
Za mě skvělý konec, taková naděje pro nás všechny, co mají ne úplně zdravé vztahy s jedním nebo oběma rodiči:)
Petra Soukupová v celé své kráse a syrovosti sobě vlastní. Nerozumím, jak může autorka tak dokonale zachytit běžnou každodennost, naprosto normální život, problémy, situace, které přináší rodinný život. Mi to přijde těžce geniální, ta nenucenost, samozřejmost, jako by se nic nedělo. Takových a podobných příběhů máme kolem sebe plno. Tleskám a doporučuji ke čtení.
(SPOILER)
Mrzí mě, že tentokrát nemohu dát všechny hvězdičky, protože jsem od autorky četla všechno a vždy jsem byla nadšená. Zvykla jsem si na její zvláštní způsob psaní, že nepoužívá přímou řeč, na určitou depresi, která čiší z každé stránky, ale zároveň nám tím ukazuje syrovou pravdu, kterou mnohdy nechceme vidět.
Nejinak je tomu v tomto příběhu, jen mě hrozně zklamal ten konec. Tak celou dobu čekáte, jak se konečně Veronika rozhodne a pak se nedozvíte nic jiného, než že ve svém věku nemusí už matku poslouchat? To snad víme všichni! Otevřené konce jsou zcela běžné, ale tady mi to přijde skoro jako výsměch čtenáři, že jim bylo poskytnuto tak málo.
Veronika to neměla lehké a která žena v tomto věku má. Každá si musí prožít pubertu svých dětí, starost o nemocné rodiče, jejich úmrtí a do toho starosti v zaměstnání, ale neřeší to alkoholem. A to ještě Veronika měla štěstí na docela chápavého a klidného manžela.
Celkově tedy ano - je to autorka tak jak ji známe, ale těch nedořešených věcí a nezodpovězených otázek je v tomto příběhu trochu příliš.
Od autorky jsem dosud nic nečetla a podle anotace jsem čekala další příběh, ze kterého akorát bude čišet smutek a beznaděj. O to víc mě překvapilo, že mě knížka rychle vtáhla do děje a bavilo mě sledovat myšlenkové pochody jednotlivých postav. V celé knížce je použita nevlastní přímá řeč, kterou úplně nemusím, ale tady mě nijak nerušila. Autorka dokázala skvěle vystihnout psychologii postav, díky čemuž celý příběh působil velmi reálně. Je dost možné, že v příběhu poznáte sami sebe nebo někoho z vašeho okolí. Mezigenerační boje, nemoci spojené se stářím, starosti s puberťáky, ale i trable puberťáků, první lásky, přátelství a hledání sebe sama. Každý si tu najde něco. A věřím, že kdybych si knížku přečetla třeba až budou děti v pubertě, tak tam najdu zase něco dalšího.
Jakože já vím jak dokáže Petra Soukupová psát. Ale tato kniha je prostě tak reálná, že mi z ní mrazilo. Život jedné rodiny, máma, táta, babička s dědou a náctileté děti. Kluk a holka. Rodiče jsou staří, mají své mouchy a to jak by se mělo vše dělat jenže doba je jiná a to už ale oni neumějí a nebo nechtějí pochopit. Proto se v rodině hádají, mají nemístné poznámky a navzájem si ubližují.
Babička umírá a děda začíná mít Alzheimera. Majda dělá přijímačky na gyml, na který nechce, Míša se zase chytnul špatné party kamarádů. Manžel Michal je poklad, snaží se Veronice pomoci, ale má svého dost. Řeší věci v práci. Veronika má starosti s tátou, zanedbává práci a připadá si, že se to na ní valí ze všech stranjako berličku má víno a cigarety.
A přestože máma (babička) již není, Verča stále slyší vyčítavé hlasy své matky, které slýchávala celé dětství i v dospělosti. Jak to všechno Veronika s Michalem ustojí si musíte přečíst sami.
Tuhle knihu si po čase přečtu znovu. To je tak silné každodenní téma. Jak si někdy lidé v rodině ubližují jakoby mluvili každý jiným jazykem. Každý to myslí dobře, ale svým způsobem a moc se nesnaží pochopit druhého. Děti nechápou rodiče, rodiče nerozumí dětem a prarodiče už někdy nerozumí ničemu. Navíc je sužují nemoce. Jak z toho ven? Představa, že se jednou nedokážu postarat o rodiče mě děsí, ale představa jak se kvůli tomu zhroutím, protože přes to všechno nebudu mít ani trochu času na sebe mě také děsí. A to už ani nemluvím o tom, že nechci být ta babička, která ví všechno nejlíp. :-(
Bravurně napsaný román o každodenním soužití několika generací. Doporučuji.
S autorkou mám problém od první knihy, kterou jsem od ní četla. A to zůstává. Matka alkoholička, dcera fanatická anorektička, malý vysmátý bratříček a otec, vyhýbající se sporům. A staří rodiče, kteří se stále snaží řídit životy svých dětí. Je to opravdu obraz dnešních rodin? Z knih jsme se učili bezděčně zacházet s naším rodným jazykem. To tady nehrozí. Vím, že jde o nový trend, pro mne nepřijatelný. Neměla jsem už další knihu autorky zkoušet.
Štítky knihy
rodina rodinné vztahy úmrtí v rodině
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Tak tohle šlo nemilosrdně na dřeň. Vnímavě vypozorované a autenticky popsané běžné situace našich běžných životů. A i když je to typická Soukupová, u které hledáte s lupou v ruce alespoň střípky něčeho pozitivního, zde jsem je nacházela často a bez lupy. U všech členů rodiny ( tedy kromě prarodičů ) jsem vnímala vzájemnou lásku a snad i soudržnost, i když u děti je puberta nepouštěla moc na povrch. A to je velký posun od autorčiných dřívějších knih.
Spoiler: Skutečný zmar jsem pocítila až na konci, kdy se kruh nečekaně uzavře a hlavní hrdinka stojí zase na začátku a já moc nevěřím, že i když vlastně udělala své první opravdové svobodné rozhodnutí, že bude schopná situaci ustát a zvládnout.