Nemám žádné jméno

Nemám žádné jméno https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/118204/nemam-zadne-jmeno-118204.gif 4 118 21

Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové. Krátce před patnáctými narozeninami byla transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky. Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.... celý text

kejty95
kejty95
18.03.2022 2 z 5

Knih na toto téma už pár přečtených mám a těžko se takové tituly na těžší tématiku hodnotí.. obzvlášť, když Vás až tak nezaujmou. Pro mne to nebyla kniha, kterou bych chtěla číst v každé volné chvilce, nevtáhla mě.. a bohužel mi přišlo, že ono místo bylo popisováno s určitou lehkostí, která mi k tomu prostě nejde..

Dagmar76
Dagmar76
06.08.2020 5 z 5

Vše bylo řečeno níže. K autorce mám maličko osobní vztah. Jsem moc ráda, že kniha u nás nakonec vyšla, bohužel in memoriam. Přečetla jsem jí na jeden zátah. Hrozivé zážitky popsány s lehkostí, kterou chápu jako nutnost to vše přežít.


Runinka
Runinka
16.07.2020 4 z 5

Deník autorky, velmi smutný příběh ,ta doba se musí připomínat.

Jirinamac
Jirinamac
16.05.2020 5 z 5

Mám ráda autobiografické knížky z této hrozné doby, ale tady je zajímavý nejen příběh sám, ale také, jak došlo ke zveřejnění příběhu a zneužití vyprávění jinou autorkou.

simona g.
simona g.
29.04.2020 5 z 5

Útlá kniha, ale obsahem velmi silná. Nejsem fanouškem knih o válce a koncentračních táborech, nedělá mi to nejlíp, ale tady jsem udělala výjimku a jsem za to ráda. Krásná kniha se zajímavým osudem.....doporučuji!!!

Lauralex
Lauralex
15.01.2020 4 z 5

Jaká škoda, že tahle kniha u nás tak dlouho byla a zůstala opomíjená a téměř neznámá. Za mě je to povinné čtení, ať už kvůli skutečnostem, podpoře českého autorství nebo silnému životnímu příběhu.

K těmto knihám přistupuju vždy s obdivem, pokorou a jakousi lítostí, soucitem. A Dagmar ve mně vyvolala všechny tři emoce a myšlenky. Zajímavější to pro mě bylo o to víc, že je to naše vlastenecká krev, a potom jsem si Terezín sama prošla a nikdy na to nezapomenu. Co se toho týče, všichni víme, že Terezín byl spíš taková přestupní stanice, takže na jednu stranu se tam měli ještě „dobře“, což bylo to, co mě na knize trochu překvapilo. Po všech těch hrůzách Osvětimi, Březinky a dalších jsem to čekala vlastně asi trochu drastičtější. Bylo to pojato spíše z pohledu myšlenek, dospívání, lásek, emocí a vztahů než politických otázek a faktů, ale na tom taky něco je. Tím je to právě originální, osobitější a člověka to nenechá chladným.

Přesto, že je to tak silné téma, je to často naplněno optimismem, láskou a dobrotou. A to se v takových knihách často nevidí. A já jsem ráda a jsem hrdá, že kniha patří nám, pod české jméno Dagmar Hilarová.

Alysa
Alysa
23.04.2018 3 z 5

Těžko se mi hodnotí knihy, které líčí hrůzy z druhé světové války a ještě hůř se mi hodnotí, pokud se mi tak úplně nelíbily. Ale i přesto, že je tato kniha deníkem mladé slečny, která si prožila pár let v Terezíně, nemohu dát plný počet hvězd. Po celou knihu mě překvapovalo, s jakou lehkostí je to psáno. Celou dobu mám za to, že osudy lidí v těchto místech byly strašné, autorka zde ale Terezín popisuje jako nějaký tábor, kde se měli jen trochu hůře než doma.

Při představě, že si tuto knihu přečte dospívající dítě, které doposud nemá mnoho informací o tom, jak příšerná tato doba byla, může podle vyprávění paní Dagmar usoudit, že to vlastně zas taková hrůza nebyla.

Chemiczka
Chemiczka
21.11.2017 5 z 5

Tahle útlá knížka v sobě nese tak obrovské poselství a sílu, že vydá ze několikset stránkový román. Velmi mě zaujala skutečnost, že se v životě Dáši objevila rodina Popperových, které jsem vždycky považovala za románové postavy z knížek Oty Pavla, ale teď se pro mě stali skutečnými.
Z počátku jsem trochu nechápala, proč se vede tak obrovský boj o autorství, vždyť moc nezáleží na tom, kdo je uvedený na obálce jako autor, jde přeci především o to, aby se příběh dostal mezi čtenáře a tak se mohla šířit osobní zkušenost přeživší holokaustu. Až po dočtení poslední stránky jsem pochopila, jak moc to pro paní Dagmar bylo důležité, opakovalo se přesně to co ji kdysi udělali nacisti, sebrali jí jméno. Když už v životě ztratíte domov, vzdělání, rodinu, to poslední co z Vás dělá člověka je Vaše jméno. A když ztratíte jméno už prostě nejste!!

marwinmh
marwinmh
20.10.2017 5 z 5

Moc ráda čtu příběhy dle skutečných událostí a tento, ač oproti jiným tak krátký, živě vypověděl a vykreslil hrůzy let, ne až tak dávných. Hrůzy, které se neměly stát tehdy a neměly by se stávat ani dnes :-(
Líbí se mi, že v takto krutých časech mnozí lidé v koncentračních táborech nepřijali slepě svůj osud a nerezignovali na život - dál bojovali, dál se vzdělávali (tajně), "slavili" svátky, navazovali přátelství či dokonce našli spřízněnou duši.

veronie
veronie
27.09.2016 4 z 5

Mám ráda knihy, které se zakládají na pravdě a tak i do této jsem se s chutí pustila. Téma je velmi smutné. Je strašné, co všechno museli lidé v té době prožít a vydržet. Jediné hezké co toto všechno hlavní hrdince přineslo je spřízněná duše a láska.. Co se týká uloupeného autorství, je to nechutné. Už jen kvůli obsahu knihy je to velmi neuctivé a ne nadarmo se říká, že lež má krátké nohy..

cecetka
cecetka
07.08.2016 5 z 5

Krasna kniha. O to krasnejsi, ze se jedna o skutecny zivotni pribeh. Nikdo z nas si nedokaze predstavit, jake to muselo byt utrpeni. A v jinych lagrech to asi bylo mnohem horsi.
Je dobre, ze se takove knihy stale vydavaji. A ctenari by je meli cist stale dokola, aby ty hruzy neupadly v zapomneni.
Za me 5*. Kniha je navic doplnena fotografiemi, coz jeste vice priblizuje zivot v Terezine.

Mruskulka
Mruskulka
22.02.2016 4 z 5

Tyhle knihy nemůžou nechat člověka klidným a i toto svědectví mě dostalo. Je odporné, že tohle dílo nějaká holanďanka vydává za své, jsem ráda, že se autorce splnila poslední vůle a kniha byla vydána v češtině. Je k neuvěření, že i přesto, jaké tam byly podmínky, v knize je mnoho optimismu.

miri.f
miri.f
18.02.2015 5 z 5

Knihu jsem přečetla před malou chvílí a mísí se ve mně nejrůznější dojmy, kterých jsem nyní plná. Jsem ohromena, pobouřena i dojata. Styl psaní básní, který autorka používá, mi je bohužel cizí, nicméně některými kousky mne i přes tento fakt skutečně oslovila - snad proto, že se v nich odráží každodenní chléb obyvatel terezínského ghetta, který si my, nezaujatí, ani po přečtení tisíce podobných publikací nebudeme umět skutečně představit. Je velká škoda, že se tato kniha ve své mateřské zemi dočkala vydání až příliš pozdě. A co si myslím o paní, která si dílo neprávem přivlastnila? Dle mého úsudku... Ukrást někomu jeho dílo je sprosté... ale živit se z cizího neštěstí a konat tak v souvislosti s problematikou holocaustu, to už je vrcholem bestiality. K lidem, kteří se stali obětmi holocaustu, ať už přežili či nikoliv, bychom měli chovat tu největší úctu, kterou v sobě máme.

Beatnice
Beatnice
15.01.2015 4 z 5

Velmi ctiva,text je prokladany ukazkami jeji poezie,ktera naprosto realisticky seznamuje s nastrahami zivota v lagru. Doporucuji si precist.

martina.riz
martina.riz
11.10.2014 5 z 5

Četla jsem jedním dechem.

vikaa
vikaa
22.05.2014 4 z 5

Knížka, která popisuje skutečný život v Terezíně z pohledu mladého děvčete je velmi působivá. Ráda bych se dočetla, proč si nakonec autorka nevybrala ani jednoho ze svých ctitelů - ale to už by bylo na jinou knihu. Pobouřilo mě, že si moje oblíbená holandská spisovatelka přisvojila autorství knihy, které ji evidentně nepatří. Na druhou stranu se domnívám, že její "slavné" jméno pomohlo této knížce dostat se k čtenářům v Holandsku, Německu a jinde na světě. A tak se paradoxně s tímto příběhem mohlo seznámit mnohem více lidí, což je podle mého názoru bez ohledu na morálku Diekmann, to nejvíce důležité.

TessDragon
TessDragon
30.03.2014 5 z 5

Knihu jsem vyhrála v soutěži, za což jsem strašně vděčná a jsem ráda za tu možnost si ji přečíst. Připadala mi trochu jako tenčí Deník Anne Frankové. Už jen to, že si Dagmařinu knihu "přivlastnila" cizí spisovatelka mě dokázalo pořádně nakrknout a držela jsem jí palce v jejím boji za její vlastní práva na knihu. Jen škoda, že se nedočkala vydání v ČR. Jinak k samotnému příběhu, který jsem hltala, čekala co se z čeho vyvrbí, jak skončí její přátelé a rodina, koho si nakonec vybere. A jsem nadšená (z knihy) a vyděšená (z toho, že je to skutečný deník, skutečný příběh a skutečné osudy lidí, které se staly) ! Knížku mohu jedině doporučit, takové reálné příběhy by měl povinně každý přečíst, aby se předešlo minulosti.

Verousek
Verousek
02.02.2014 5 z 5

Je to tenká kniha, ale přitom kolik toho dokáže člověku ukázat! Obdivuji autorku za všechno, čím si musela projít. Také mě překvapuje, že autorka dokázala popsat tolik šťastných chvíli, když se kolem ní odehrávali taková zvěrstva. Kniha rozhodně stojí za přečtení

pajatp
pajatp
14.10.2013 5 z 5

úžasná kniha... zajímavé je, jak vůbec kniha vznikala...

cori
cori
25.09.2012 5 z 5

Další z jedinečných svědectví o životě v terezínském ghettu. Velmi silné jsou autorčiny básně, které zachycují každodenní terezínskou realitu, plnou strachu, hladovění , obav z budoucnosti a smrti. Škoda, že se paní Hilarová vydání knihy v češtině nedožila.