Kus života

08.10.2023

Ačkoli je v této autobiografii zachyceno jen období v podstatě do literárních začátků Grahama Greena, tj. k prvotině a pak druhému románu, který Greene později jako oproti tomu mezi tímto obdobím dva jiné romány nezavrhl, a tak se stal pro Greena v jeho bibliografii druhým románem, končí se tedy přibližně rokem 1932, odhaluje toto krátké dílo téměř všechny podstatné činitele, které ovlivňovaly celoživotní tvorby Greenovu. Greenova neuroticita, hraní si s revolverem, slovy Greena jakási touha aktualizovat si prožívání viditelného světa, tetičky, konverze ke katolicismu atd.
Jedná se o knížku, u které jsem se ani chvíli nenudil, samozřejmě je to dáno mým dlouhodobým zájmem o Greenovu prózu, něco jsem již načetl, a tak mi spousta věcí došla a shledával jsem určité paralely mezi díly a životem, nakonec sám Greene je mnohdy naznačuje. Ačkoli by se mohlo zdát, že jsem zastánce teorie odrazu, není tomu tak, stejně ani Greene. Autor sám píše, že jeho knihy jsou spíše tím, co zapomněl než tím, co prožil, viz následující dvě ukázky:

"Je lepší nic o sobě nevědět a snadno zapomínat. Ať nezaměstnaní přešlapují před hospodami za Vauxhallským mostem a únosci ať jezdí z Heidelbergu k hranicím; je třeba zapomínat bezpečně a úplně: a to, co je zapomenuto, přenechat noci. Zabloudí-li nám pak jednoho dne tyto postavy do románu, mělo by se to stát bez našeho přičinění a s takovou maskou, že už je nepoznáme. Vše, co lze v příběhu snadno rozpoznat jako vlastní zkušenost, je pouhá reportáž: vyskytne se sice, ale na nedůležitých místech. Dodá anekdotu, vyplní mezeru ve vyprávění. Zcela oprávněně může sloužit i jako pozadí příběhu a někdy také nezbude nic jiného, když nás představivost nechá na holičkách. Spisovatel má patrně větší schopnost zapomínat než jiní lidé musí buď zapomenout, nebo se stát sterilní. To, co zapomene, je pařeništěm fantazie." (s. 146)

"Paměť je dlouhá přerušovaná noc. Když píši, jako bych se neustále probouzel ze spánku a chtěl zachytit obraz, s nímž doufám vytáhnout na světlo celý neporušený sen, ale zlomek zůstane zlomkem, úplný děj vždycky unikne." (s. 25)

Také se mi líbily další úvahy o vývoji spisovatele a jeho tvorby:

"Vliv rané četby bývá hluboký. Mnoho z budoucnosti leží skryto na poličkách knihovny. Četba v mládí ovlivňuje chování víc než náboženská výuka." (s. 42)

"Myslím též, že každý spisovatel románů je tak trochu vyzvědačem: pozoruje, poslouchá, pátrá po motivech, analyzuje povahy, a jeho snaha sloužit literatuře nezná ohledy." (s. 113)

"Spisovatel je mluvka, kterého nelze brát vážně. Poněvadž si je vědom neskutečnosti svých úspěchů, projevuje se hodně hlasitě, aby si dodal odvahy. V jeho díle jsou chyby, které objeví jen on sám; ani nepřiznivá kritika mu na ně nepřijde, neboť se soustřeďuje na samozřejmosti, které lze napravit, ale on jako zkušený stavitel vycítí svou intuicí, kde je trám zpuchřelý. Jak zřídka ale mívá odvahu celý dům strhnout a začít znova." (s. 173)

Vysvětlení jeho revolverových eskapád, není pak překvapením, že Greene cestoval nebezpečnými končinami křížem krážem světem. Prostě potřeboval onen adrenalin a z jeho próz je cítit autenticita, že když píše o exotických místech a různých nebezpečích, sám si mnohdy musel některými projít.

"Měl jsem romantické představy o lásce? Určitě, ale myslím, že mi pomohly nanejvýš k tomu, abych svůj lék lépe spolknul. Nešťastná láska myslím někdy dožene mladého člověka k sebevraždě, ale já jsem nebyl sebevrah, ať by byl pitevní nález jakýkoli: byla to hazardní hra, v níž márnice měla šanci jedna ku pěti. Že je možné mít znovu potěšení z viditelného světa, jestliže člověk riskuje jeho totální ztrátu, to byl objev, k němuž jsem musel dospět dřív nebo později." (s. 103)

K otázce hříšnosti:

"Mravnost se dostavuje až se smutnou moudrostí stáří, když uvadne naše zvědavost." (s. 107)

Následující slova bych tesal do kamene a zahrnoval do promočních projevů:

"Dokud člověku není sedmdesát a nezačne žít tak říkajíc času na dluh, nepřipadá mu snad žádný rok tak osudový jako ten, v němž jeho školní vzdělání končí a přichází chvíle, kdy si musí najít zaměstnání a stát se sám zodpovědný za svou budoucnost." (s. 116)

19.03.2022

První kniha od Greena a styl vyjadřování mi seděl, ale pak to floutkovské chování a nuda zbohatlíka , to mě vytáčel , musím přiznat. Ale nutí mě hledat, co si dál přečtu

07.04.2019

Od autora jsem dosud nečetla žádnou knihu a nevědomky jsem začala jeho paměťmi, které už mám nějakou dobu v knihovně a zatím jsem se k nim neměla. A musím říct, že jeho vypravování z dětských a školních let bylo celkem milé, ale zhruba od těch jeho 16 let jsem se začala nudit a ubývaly mé sympatie k němu.
Říkám si, že šlo o paměti, které byly (jak Graham sám ze začátku uvádí) bez nějakého přikrášlování a bez ironie rovnou servírovány čtenáři, tak se tím nenechám odradit a zkusím později ještě jinou jeho knihu, ostatně doma máme ještě jeho Komedianty.