Hadi a náušnice
Hitomi Kanehara
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/18699/bmid_hadi-a-nausnice-ktX-18699.jpg
3
192
23
Jedná se o vzrušující současný příběh tzv. ztracené generace japonské mládeže, který líčí vzájemné vztahy bizarního milostného trojúhelníku, svým způsobem rebelujícího proti japonské konzumní společnosti. Román je napsán svěžím jazykem. Od začátku do konce udrží čtenáře v napětí, přičemž šokuje nepřetržitým sledem jednotlivých scén plných násilí a sexu v kontrastu s jemným, až lyrickým líčením postupného prohlubování křehkého milostného vztahu mezi hosteskou Rui a punkerem Amou. Podrobně jsou v knize vylíčeny postupy při tetování a zavádění piercingu.... celý text
Přidat komentář
Tato kniha obdržela v Japonsku prestižní cenu a mezi čtenáři tam vzbudila senzaci. Děj má šokovat, což se u mě nestalo. Je ale pravděpodobné, že to, co šokuje Japonce, nechá Evropana chladným a naopak.
Je to příběh o problematickém dospívání, o problematických vztazích, o anorexii, sebepoškozování, o tetování a piercingu, o smrti a samozřejmě o sexu a násilí.
Námět knihy je silný a jistě i díky němu byla kniha oceněna. Bohužel celý příběh je až moc jednoduchý, málo propracovaný a také jednoduše a stručně napsaný. I nízký počet stran a spousta témat svědčí o tom, že nebyl čas jít do hloubky. Zpracování je slabé. Vůbec se mě to nedotklo, šlo to naprosto mimo mě.
KNIHA: Nečekejte žádný velký příběh, tak na tři hvězdy. Jednoduchá a celkem odhadnutelná dějinná linka. Piercing, tetování, sex, chlast a násilí... ovšem pro mě v nikterak šokující formě. Asi toho znám až moc. Ale pokud jste se - jako já - na knihu o japonské ztracené generaci teprve chystali (ačkoliv jsem věděla, co tam najdu), bez srovnání s jinou knihou budete klidně trochu benevoletnější, jako v mém případě. Proto čtvrtá hvězdička. Zasloužená hlavně za dobře přenesené pocity tísně, znuděnosti, deprese, apatie a taky napětí, co z toho přeci jen autorka vykouzlí... Oproti předchozím knihám v mých rukou, se mi to navíc četlo skoro samo a s chutí. Což ráda taktéž docením. 70 %
Přemýšlím, zda se současná mladá generace japonských autorů snaží pouze provokovat a literárně šokovat svou domácí čtenářskou obec, nebo zda jsou knihy opravdu výpovědí nově nastoupené generace, která se utápí v alkoholu, nekontrolovaném sebepoškozování (anorexie, piercing a tetování je dnes již běžné, ale rozřezávání jazyka asi ještě úplně ne), nespoutaném sexu (sado-maso je oblíbený leitmotiv současných japonských autorů). Na rozdíl od někdejší revoltujících beatníků je však postoj hlavních hrdinů k životu spíše zoufalým potácením se v prázdnotě, kterou neumí nijak naplnit. Nemají žádné osobní sny, ani touhy, nechtějí ani proti ničemu protestovat. Je tam většinou jen přežívání a nutkavá sebezničující potřeba utíkat od života. Hlavní hrdinka, plná depresivních pocitů a prázdnoty, neumí mít ráda ani sebe a její citová otupělost a zploštělost dovolují všem kolem ní nakládat s její duší, tělem i životem podle svého. Kniha je podle mě trochu přeceňována (dvě literární ceny ), obsahem i stylem dost podobná Rju Murakamiho „Čáry“.
OK, vyšlo to sice v roce 2006, ale už tehdy pro mě platilo:
Chlast - ano, uchlastalo se mi několik členů rodiny...
Trocha poměrně nevinného SM sexu - ano, ale všem které při čtení tohohle lehce svrbělo v podbřišku doporučuju zakoupit si jedno až dvě čísla časopisu Markýz, aby pochopili, co všechno SM opravdu je a může být...
Piercing a kérky - jj, v jednom namátkově vybraném čísle časopisů na toto zaměřených uvidíte obojí včetně hadího jazyka...
Takže pokud vás to fakt šokovalo, příliš chodíte do kostela nebo máte nějak jinak zúžený rozhled po světě. (Beru, že v Japonsku to tou dobou mohlo být jinak, ale pro středoevropana nic moc nového...) Z hlediska literárního to odpovídá svému vzniku - první výstup kurzů tvůrčího psaní se třemi popsanějšími postavami, náznakem děje, který ovšem probíhá spíš ve skocích, touha šokovat a ne příliš stran (kdyby to autora náhodou přestalo předčasně bavit). Na start to není špatný, léčba šokem možná může i za ty milionové prodeje, ale těmi oceněními si fakt jistej nejsem.
Knížka mě naprosto dostala. Velice čtivá, i pár slz ukáplo. Pořádně nevím, jak mé pocity z knihy popsat, ale vzhledem k tomu, jak je knížka utlá, doporučuji přečíst. Určitě na ni nikdy nezapomenu.
(Pokud se knížka zalíbí, doporučuji kouknout i na filmové zpracování.)
Mám pocit, že většina nových japonských autorů, kteří sklízí úspěch v Evropě a USA, se zaobírá pouze pokleslostí japonské mládeže, která se snaží oprostit od sešněrovaného workoholického života předchozích generací.
Ani Hitomi Kanehara není výjimkou, naservírovala nám další z příběhů o ztracené konzumní japonské společnosti, která teď dospívá. Na japonské poměry její knihy zřejmě jsou ještě celkem kontroverzní, ale pro nás Evropany je to v podstatě normálka, která nás příliš nedokáže šokovat.
V tom tkví hlavní problém knihy, je postavená na alternativních věcech, chce být jiná a šokující, ale je to jen obyčejný příběh, který je vyšperkovaný trochou SM vztahů, chlastačkami, sem tam nějakým percingem a lehce peprnějšími šukačkami.
Dějová linka je slabá, celé se to točí v podstatě kolem milostného vztahu, kde jeden je dominantnější. Hlavní hrdinka je k uzoufání blbá a naiivní, její životní náplní je prakticky jen kalení a šoustání, bohužel postava postrádá jakékoliv charisma, o sympatiích nemůže být snad ani řeč.
Oceňuji, že se Kanehara podařilo sepsat a vydat knihu v tak útlém věku, ale nemyslím si, že by se jednalo o nějakou perlu. Při čtení jsem měla pocit, že čtu nějakou amatérskou povídku z hodin tvůrčího psaní. Hlavně je ať je tam hodně chlastu, sexu a divných existencí, jen ať je to co "nejhustší"...
Nádhera, naprostá nádhera. O Japosnkou kultura se sama zajímám a líbí se mi, když nějaký autor nepíše jen o "krásách" své země, ale umí ukázat, i to, co lidé jen tak vidět nechtějí.
Zvlášť, když si to autorka sama zažila a byla tam.
Krátké, ale dokáže člověka zaujmout.
Jako ukázka smýšlení mladé generace je kniha vcelku povedená a odpovídá realitě a nejenom té japonské. Nicméně to, co se tam objevuje ohledně piercingu, tetování a BDSM prvků, může opravdu "šokovat" jen člověka, který o těchto věcech nemá nejmenší potuchy. Osobně mám na těle přes 20 piercingů a mohu říct, že když už tento zásah do těla podstoupíte, musíte se o svoji ozdůbku i dobře starat. A každý normální piercer v salonu vám řekne, že na propíchnutý jazyk se led v žádném případě nedává! A samozřejmě, že sadista nerovná se vrah a psychopat. BDSM má své zásady a to co popisuje autorka je prostě na stejné úrovni směšnosti jako 50 odstínů šedi. Kdyby se mi tato povídka dostala do rukou v internetové podobě tipuji, že ji napsala nadržená čtrnáctka, která má oči navrch hlavy ze všeho, co jen trochu zavání sexem a úchylností, a co by jí rodiče určitě zakázali. Holek jako Lui potkáte na FB tucty i u nás. Akorát, že pro ně je to jen fantazie. Něco co by se jim líbilo a sní o tom. Ale když skutečně dojde na lámání chleba, stydí se vůbec svléknout, a proto mi příběh přišel opravdu smutně nedotažený a plný děr. Docela by mě zajímalo jestli by autorce tuhle práci vydali, kdyby neměla otce editora.
Pokud jste milovníky Japonska ve smyslu gejši, japonské zahrady, zen, nó a tak dále, tuto knihu raději nečtěte! Zavede vás spíše do podhoubí Japonska, v němž se daří sexuálním úchylkám, zvrácenosti, bizarnosti, s níž zkostnatělá Evropa jen těžko může soupeřit. Ale pro ty, kteří se nebrání BDSM tématice, nebo je minimálně láká trochu nahlédnout do vztahů, které se točí okolo dominance a submisivního vyjadřování či sado-maso, je to jeden ze zajímavých pohledů.
Kniha mi připadala zajímavá, už jen proto, že poukazuje na současný stav zdegenerovaného lidského myšlení. Hlavní hrdinka sice byla hloupá naivní holka, ale takových je spousta. Líbilo se mi že kniha byla otevřená a autorka neměla potřebu utápět čtenáře sladkým love story a koncem stylu všechno dobře dopadne, žili šťastně až do smrti. Není ti nejlepší kniha světa ale za přečtení stojí. :-)
Příběh z moderního Japonska jak vyšitý - sex,násilí, smrt, SM... Nic,co by tu už nebylo. Až na docela zajímavý "rozeklaný jazyk" a trošku zašmodrchaný závěr není o co stát... Jen mě celou dobu překvapovaly myšlenkové pochody hl. hrdinky - ta naivita a oddanost :-) Samotné prostředí - salon na tetování a obchůdek s piercingy s podivným majitelem mi docela štimovalo. Ale kniha asi hlubší dojem nezanechá :-(
EDIT: Pokud se někomu zamlouvá kniha, tak je zde i stejnojmenný, tak trochu nekonvenční, film (dá se sehnat i s českými titulky na ulozto...).
http://www.csfd.cz/film/264151-hebi-ni-piasu/prehled/
Nemyslím si, že autorka se chtěla extra předvádět,. Popiska je jasná -. ukazuje druhou stranu duší dětí v Japonsku - každý si je vybaví jako úslužně se uklánějící panáčky, kteří se nevzmůžou na odpor,... ale to, že je moderní se rodičů zříci ( hlavně ve stylu visual kei) a že tradicionalismus vytlačuje amerikanismus, je smutným faktem.
Pro nás, kde takto děcka žijí zcela běžně, to není až tak šokující, jak bychom si přáli... přesto je to zajímavé.
A to jsak kniha, tak i film.
Jestli je tohle autorčina lepší kniha, pak jsem s ní asi skončila. Ano, četlo se to rychle a snadno, ale to je tak všechno. Z textu bylo hodně cítit, že je autorka ještě nevypsaná. Mohlo by se to svést na překladatele, ovšem Levora překládal mnoho knih jiných autorů, které se mi velice líbily. Nepovedenou jazykovou stránku tedy házím na triko autorce.
A příběh byl také takový mdlý. Kaneharová se snažila za každou cenu šokovat, ukázat, jak je cool, a kolik toho prožila, co všechno ví a jak moc je nad věcí. Výsledkem je pár scén, které pro někoho sice mohou být šokující, pro mě však nikoliv. Dílo jako celek je citově strašně odtažité, nevzbuzovalo ve mně žádné emoce a žádné postavě jsem nic nevěřila. Prahnete-li po atmosféře hnusu a bizarnosti, sáhněte raději po Rjúovi Murakamim.
No, na odpoledne kdy nic není v televizi to šlo... Ubíhalo, ale nic nepřineslo, za pár dní mi to uplně vypadne z hlavy.. Nemá to závěr - rozplývá se to do nikam..
Jedním dechem, i když na ničem z toho neujíždím. Závěr super, můžete si myslet co chcete. Držím autorce palce! Ke knize se asi nikdy nevrátím, ale přečtení nelituji.
Když se řeklo Japonec, představila jsem si nějakého toho upracovaného úředníka, který v práci i spí, jen aby to všechno stihl, bydlí v pidikrálíkárně a všem starším se zdvořile uklání. Po přečtení téhle knihy jsem se této představy poněkud zbavila. A to je asi jediný klad. Jinak se mi násilí, sadismus, zbytečné smrti apod. značně hnusí. Rui mi taky nebyla sympatická, nějak neví, co vlastně chce, jestli toho jednoho chlapa, nebo toho druhého chlapa, jestli díru do jazyka nebo co vlastně.
Osobně mi Hadi a náušnice přišli jako fajn debut. Autorka má podle mého názoru velký potenciál a těším se i na Autofikci. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že by Kaneharové více seděl trošku jiný styl, to násilí mi tam připadalo uměle přidané - horoucná snaha šokovat. Některé dialogy byly hloupé, hlavní hrdinka maximálně nesympatický spratek. Přesto ale oceňuji snahu o zajímavé osudy postav a prostředí. A taky kladně hodnotím čtivost.
Vynikající novela mladé autorky, která prokazuje nesmírný talent a nebojí se otevřenosti, čímž může šokovat. Závěr mě dostal...
Knihu mohu doporučit, protože je zajímavá a napínavá.
Má děj, zápletku i rozuzlení. Jsou zde však líčeny bez obalu sexuální i sadistické praktiky a požívání alkoholu.
Zasvěceně jsou popisovány techniky piercingu a tetování…
Kniha Hadi a náušnice je šokující výpovědí o zoufalství tzv. „ ztracené generace “ , ale zároveň je výpovědí otevřenou a upřímnou… Kniha oslovuje čtenáře, vzbuzuje zájem, odhaluje, ale i vyzývá k přemýšlení a hledání řešení…
Hadi a náušnice
Od japonských autorů sem tam něco přečtu a vždycky je to zajímavý náhled do jiné kultury. Tento příběh je sice kratší, ale má docela sílu. Líbila se.