Fosilie
Michal Kašpárek
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534687/bmid_fosilie-65fbda83c81c9.jpg
4
140
140
Při hledání společné řeči napříč generacemi je třeba začít ve vlastní rodině Rozvedený zaměstnanec korporátu Vladimír, jemuž pomalu táhne na padesátku, se rád chlubí úspěšnou kariérou. Nicméně těm, na něž by chtěl zapůsobit nejvíc, je to podle všeho úplně jedno. Jeho hulvátský otec, který před revolucí sekýroval školáky v tělocvičně a teď ustavičně brblá nad novými poměry, začal na stará kolena sepisovat knihu a takřka přes noc se stal hvězdou místní dezinformační scény. A přesto má Vladimírova dcera Julie, jíž „taťka“ nedokázal nic odepřít, nyní k neurvalému dědovi blíž než ke svému otci, ve kterém vidí leda pokrytce devastujícího planetu konzumním způsobem života. Jenže krev není voda. Přestože si tihle tři příbuzní občas nemůžou přijít na jméno, pořád je tu příliš společných vzpomínek i pečlivě skrývaných citů na to, aby žili jeden bez druhého... celý text
Přidat komentář
Ačkoli jsem slyšel, že jde o geniální přehled mezigeneračních nedorozumění, jde spíš o geniální přehled nedorozumění mezi různými pohledy na svět, ať už jste jakékoli generace. Je to fascinující a vlastně hrozně smutné čtení, podobné Bilerově Destrukci nebo Šestákově Kontinuitě parku a Vyhoření. Závěr z budoucnosti mě překvapil, ale nejsem si úplně jistý, že mile - po desítkách stránek tvrdé reality a úderné kritiky přišla najednou čirá fabulace, která mě stylově úplně vykolejila. Bezesporu jde ale o dílo, které stojí za přečtení - a především za reflexi.
Zprvu jsem byla nadšená z české knihy, která se zabývá současností a jejími problémy. Knihy plné neotřelých obratu a pasáží nutících k zhodnocení vlastních hodnot. K závěru mi však chyběla mnohem údernější vypointovanost.
Mezigenerační střet se slibným začátkem ale postupně jsem se v tom začala ztrácet. Dočetla jsem ale...
Kniha pro mě začala velmi slibně, protože byla vtipným a zábavným popisem mezigeneračních rozdílů mezi třemi hlavními postavami. Autor skvěle a pro mne velmi blízce vykreslil jejich odlišné životní postoje a hodnoty prostřednictvím každodenních situací i dialogů. Často jsem se nad tím pousmála a přesně vědela, kdo v mém okolí podobný názor zastává.
Nicméně, druhá polovina knihy ve mě způsobila naprostý zmatek. Měla jsem pocit, že autor chtěl do knihy vměstnant aktuální problematiku (covid), což by mi ani tak nevadilo. Co mi ale vadilo bylo, že jsem najednou nechála směr příběhu a nepomohl mi ani závěr, který mi už vůbec nedával smysl. Všechny původní linky mi přisly absolutně nedotažené a jak mi nevadí otevřené konce, tak v tomto případě jsem měla z příběhu pocit odfláknuté práce.
Tak s touhle knížkou jsem to táhla fakt dlouho...
A nemůžu ani říct, že by mě to nebavilo, jde o rodinné vyprávění 3 generací - dcera, táta a děda, každej svým způsobem fanatik do něčeho, každej má svoji pravdu, svůj pohled na svět, postupně se profilují a ten, s kým jste na začátku sympatizovali, najedou vypadá trochu jako kretén a naopak.
Jediný, co za mě bylo už zbytečný byl závěr z budoucnosti, já nemám moc ráda tyhle věci, kde se za sto let ukáže pravda a ekopohroma a podobně, vždycky mi to přišlo přestřlený a tady v některých ohledech zrovna tak.
Ne že bych věřila v zářnou budoucnost lidstva, jasně že to jde do sraček, ale nepotřebuju to číst.
Střed tří generací - děda, otec, dcera. Musím se přiznat, že jsem se tak trochu názorově potkal ve všech třech. Kniha mě celkem bavila, až na ten konec, který mi úplně nesedl. Nakonec jsem rád, že jsem si knihu koupil a přečetl.
zcela souhlasím s komentářem sgjoli a markej: dobrý začátek s "postupným uvolňováním" a promarněným koncem
oceňuju Kašpárkovu snahu aspoň trochu relativizovat a problematizovat typizované postavy, zastupující extrémní projevy v jednotlivých generacích, takže se každé v určité chvíli dá přitakat, anebo přinejmenším pochopit její úhel pohledu, ale závěr "z budoucnosti" mě otrávil: zatímco současnost dokázal kriticky analyzovat a poukázat na slabiny, generálně na mezigenerační komunikační šum, tak najednou v budoucnosti líčí babičku, která moudře a shovívavě - jak ze Starého bělidla - přikyvuje "pravdivé naivitě" vnučky a obdivuje se jejímu odhalování hlubokých pravd o starém a novém světařádu = žádná dystopie, ale utopie - v ekobudoucnosti si i generace porozumí
Taková průměrná kniha, která kromě tématu nepřináší nic nového. Vlastně téma je to jediné, co je na této knize pozoruhodné, literární zpracování je podprůměrné a bez literárních ambicí. Jako oddechové čtení dobré. Více zde: https://www.novykurz.wordpress.com/2024/03/15/zkamenela-kniha-fosilie-michala-kasparka-je-i-pres-sve-tema-oddychove-cteni/
Fosilie je pro mě objev – neznám autora a neznám ani jinou „současnou“ knihu, která by mě tak silně oslovila. A to nejen tématem, ale povětšinou i způsobem vyjadřování, namátkou: „Vedle jablek, hrušek, banánů a hroznů je v ovocném salátu taky všechno, co je s tímhle světem blbě.“
Jsem generace Juliina otce, ale úplně někde jinde – já sama jsem prošla velkým vystřízlivěním. Mně ovšem při této deziluzi silně nahrával fakt, že jsem byla nucena zůstat doma s malým, velmi rigidním, i když velmi inteligentním autistou, to potom vidíte systém a hlavně (svůj) život trochu jinak. Minimálně máte dost času o něm přemýšlet a zvažovat všechna možná pro a proti . . .
Takže za mě obrovská poklona a poděkování za skvělý generační dialog, byť – jako mnozí ve svých komentářích – nechápu ten (postapo) dovětek v podobě rozhovoru babičky a vnučky.
„Opona už je pryč skoro tak dlouho, jak dlouho Evropu rozdělovala, a stejně je pořád patrná z map, ani v nich nemusí být zakreslené hranice států. Rychlost vlaků. Příjmy podle okresů. Doba dožití podle krajů. Otázku, kdy v tom všem Východ dožene Západ, postupně vystřídala otázka, jak se vyrovnat s tím, že se to nikdy nestane.“
Pro mě velmi milé překvapení. Podle tématu jsem se obávala, že to bude jednostranná agitka (která by mě mrzela, protože klimatickou změnu rozhodně nepovažuju za pseudoproblém; spíš nesouhlasím se způsobem, jak boj proti ní někteří aktivisté pojímají), ale vyklubal se z toho docela svěží a sympatický příběh. Autor se generačně pohybuje mezi mladičkou Julií a jejím otcem, ajťákem ve středním věku, a ačkoli má názorově blíž k Julii, daří se mu udržet rovnováhu a nesklouzává k lacinému zesměšňování "boomerů" a "fosilií". Méně přesvědčivá mi připadá postava dědy, který působí střídavě jako prototyp burana, střídavě jako cool borec, přičemž obojí je až zbytečně vyhroceno a postavě to ubírá na věrohodnosti.
I přes vážnost témat, ať už je to klima nebo generační nedorozumění obecně, knížce nechybí vtip.
Trefně popsané mezigenerační názorové "střety", pěkně vykreslené odlišné úhly pohledu...
Četlo se mi dobře, jen poslední cca třetina mi přišla trochu těžkopádnější.
Výborná kniha široce mapující generační klišé, plná smutně humorných narážek. Je celkem jasné, ke které generaci má nejblíž autor (dle wikipedie tak o 10 let) a ačkoli já jsem o asi dalších deset let mladší než on, stále jsem jako programátor místy musel s Vladimírem soucítit. Kniha ale krásně popisuje, jak si každý žije uzavřený ve svém vlastním světě. V poslední části v "budoucnosti" kniha trochu ztrácí šmrnc (a humor se víc přelévá do smutna...), kvůli čemuž dávám jen 4 hvězdičky, ale i tak je to must read.
Pouze pár doušků čerstvého vzduchu do české literatury zaprděnosti, o moc víc Kašpárek nepřinesl. Přesto mu díky i za ně. Vyostřenost vztahů v první části je výborně odpozorovaná i uchopená, aspoň mezigenerační šum je tu ošetřen o trochu lépe než jiných prózách. Covid ale svěží a podnětný text v půli zlomil v jakousi rodinnou hájičkovštinu a poslední kapitola, byť na tuzemské poměry odvážná, působí až příliš rozvláčně, poučně a špatně naroubovaná. Nejde o to, že by vyznívala kdovíjak fantasmagoricky, jak někde pode mnou zaznělo, ale spíš jako by uzavírala úplně jiný text.
Celkom drsná spoločenská, ekologická nakladačka. Čítalo sa to rýchlo, vzbudilo vo mne ešte väčšiu ekodepku a za mňa svieži závan v českej literatúre, keďže to konečne neboli zneužívané detské postavičky z oblasti primárnej rodiny.
Tato kniha byla dárkem od Ježíška a podle anotace mi to znělo jako něco, co by mne mohlo bavit. Ježíšek mne asi fakt zná. :-) A i kdy nakonec hodnotím průměrně, jsem moc ráda, že jsem si knihu mohla přečíst.
Tématem mi kniha vcelku sedla do vkusu. Potkáváme se tu se třemi generacemi jedné rodiny - děda, táta, dcera. Celkově nemá kniha nějaký výraznější děj, je to spíše ponor do mezilidských, primárně mezigeneračních vztahů. Sonda do toho, co mohou mít tři generace společné (mnohdy nečekaně) a co je naopak od sebe odlišuje a kvůli čemu se od sebe vzdalují. A jak moc důležité, ale zároveň těžké je mezi sebou mluvit a vyjádřit, co každé generaci chybí, jaké má kdo očekávání a jak je někdy náročné ta očekávání naplňovat. A to se mi tu moc líbilo.
Vlastně nikdo z této knihy na konci nevychází jako jasný vítěz nebo poražený. Každá generace se potýká s vlastními potřebami, problémy, vítězstvími, které generace následující může vnímat naprosto opačně. Čtenář jako nestranný pozorovatel pak má možnost vidět, co koho trápí nebo co koho nakonec těší.
Musím říct, že ve výsledku na mne padal z téhle knihy docela splín a bylo mi smutno. Nemožnost komunikace, těžkosti pochopit, co mi ten druhý říká, skoro jako by to nemělo řešení a ty problémy ve vztazích byly bezvýchodné. Poslední částí knihy se sice autor snažil jakoby vyvolat pocit naděje, pokud by se vše vyvíjelo správným směrem. Ale ve mně ten deprimující pocit zůstal až do konce.
Pro každou generaci jsem měla vlastně pochopení, proč se chová, jak se chová, a proč kdo smýšlí, jak smýšlí, i když jsem ne vždy s nimi souhlasila.
Co mi brání v tom, dát vyšší hodnocení, je ten styl psaní. Občas jsem se ztrácela v tom, kdo co a proč říká. A občas ten styl psaní byl pro mne trochu kostrbatý, musela jsem i některé věty občas číst opakovaně, nečetlo se mi to plynule. Koukám, že autorovi vyšly i další texty, tak ho ráda opět vyzkouším. U této knihy dávám 3 hvězdy z 5.
(SPOILER) Není to úplně román, jak se nám snaží vydavatel namluvit na obálce, spíš populárně-naučný průvodce dnešním rozkolem mezi třemi generacemi a jejich odlišnými světonázory, které v rámci nutné zkratkovitosti prezentuje jako stereotypní šablony (děda je samozřejmě konspirátor a rasista, otec je samozřejmě nechápavý boomer a kapitalista a dcera je samozřejmě asexuální aktivistka). K tomu je pak trochu nesourodě přilepená postapokalyptická závěrečná kapitola z budoucnosti se všemi těmi očekávatelnými údivy vnučky, kterou babička otravuje vzpomínkami na dnešní svět ("oni tehdy fakt jedli maso a pálili uhlí, i když věděli, k čemu to vede?"). Kdo se v dnešních mezigeneračních diskusích a problémech prvního i třetího světa trochu orientuje, tak to všechno dávno zná, ale je to čtivě sepsané, to zase jo.
Skvělá knížka od českého autora, která překvapuje nízkým hodnocením na Databázi knih. Fosilie je druh knížky, která mi na českém trhu dlouho chyběla – zaměřená na aktuální téma a poskytující několik názorových pohledů. Nutno říci, že mi je třicet let a dokázala jsem se částečně vcítit do všech tří generací. Jak autora chválím za mezigenerační názorový střet, nad závěrem můžu jen povzdechnout. Škoda takového ukončení!
Po delší době konečně něco, co mě i trochu zajímalo. I když mě strašně srala ta absence přímé řeči. Děj tak občas vypadá jako blouznění bezďáka po dotaci na krabicák. Chápu, že chceme občas být originální, ale jde to i jinak. Si připadám jako zasraný Klaus, jenom protože chci mít v knize přímou řeč. Nicméně kniha se i tak četla hezky. Autor dost trefně míří na problémy, kterou jsou zde pro diskuzi a někdy to dokáže pěkně pálit. I když hezký zážitek, ten konce to totálně zesral. Zbytečný vývin, který nebyl zapotřebí a ze všeho udělal matoucí fantasmagorii. Je to škoda, protože finále mě odradilo od toho mít na knihy bezvýhradní pozitivní názor.
Štítky knihy
porozumění rodopis, genealogie otcové a dcery morální hodnoty klimatické změny české romány generační rozdíly asexualita, aromantičnost
Autorovy další knížky
| 2018 |  Hry bez hranic |
| 2023 | Fosilie |
| 2012 |  Poznej Brno: Průvodce místy, která nenajdete v průvodcích |
Na základě charakteristiky knihy a několika ohlasů v tisku jsem se trochu obával, zda nebude poněkud tezovitá, ale naštěstí tomu tak není. Jde o strhující román ani ne tak idejí, jako spíš postojů. A vzdor popisu na obálce není jádrem knihy mezigenerační střet a s ním související vtipně pointovaná nedorozumění, ale mnohem spíš konfrontace postojů různou měrou zodpovědných vůči světu jako celku. Kašpárkovi se myslím úspěšně daří nastínit kořeny, genezi a motivaci každého z nich, nečernobíle vystihnout okolnosti formování a uplatňování daného postoje, ale ponechává myslím i určitý prostor pro tvárnost a kompromis, a tedy pro naději. Toto postapokalypticko-optimistické vyznění rozvíjí v závěrečné kapitole z budoucnosti, jež snad na některé čtenáře bude působit jako neorganický přílepek, aby se dovysvětlilo několik narativních linek, pro mě je však vítaným a osvěžujícím kompozičním tahem. Vlastně i tak trochu vnitřně uklidňujícím.
Pokud jde o styl knihy, na několika místech jsem měl pochybnosti, zda je určitá formulace šťastná, popř. pasáž jazykově uvěřitelná, nejde však o nic závažného (navíc je možné, že to je výsledek nějakého redakčního kompromisu), obecně vzato je román napsaný skvěle a jeho četba je strhující.
Jeden z myšlenkově nejpodnětnějších románů, které jsem v posledních letech četl.