Alan Rickman: Deníky

15.06.2023

Skvělé deníky, pohled do duše umělce, kterého jsem předtím neznala. Velmi intimní s poutavé.

09.06.2023

Ani se mi nechce knihu hodnotit hvězdičkami.. zdá se mi, že se to nehodí.
Této knize bývá vyčítáno, že není záživná. Jsou to deníky, s tím jsem počítala.. mně vadilo něco úplně jiného. Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že se mi tato slova a řádky vůbec neměly dostat pod ruku. Měla jsem pocit provinění, jako bych někomu ten deník vzala z šuplíku a četla ho bez dovolení. Bylo sice moc fajn, nahlédnout do hlavy tomuto úžasnému herci, ale myslím si, že jeho takto soukromé a intimní myšlenky měly zůstat pouze pro něj a jeho rodinu.

08.06.2023

3,75/5*



Předně bych chtěla upozornit milovníky HP, že tahle kniha absolutně ničím nepřipomíná text, který se k nám dostal minulý rok z pera Toma Feltona. V Rickmanových denících je sice pár zmínek o natáčení Pottera v průběhu let, jsou to ale jen výňatky a útržky a z finálního textu zabírají naprosto minimální prostor a ani se z nich příliš nedozvíme.

Hodně jsem bojovala s formou a stylem psaní - jsou to opravdu výhradně Alanovy myšlenky zaznamenané na papíře, jejichž ucelenější formu si začal vést v roce 1993. Tento text je pak doplněn poznámkami redaktora - zejména tedy vysvětlivkami kdo je kdo - protože těch jmen, co se tam vyskytují, ó drahý bože.

Hodně jsem si užívala pasáže, jež se zaměřují na natáčení mých oblíbených filmů - zejména Michaela Collinse (padla i zmínka o tehdy mladičkém J. R. Meyersovi) pod taktovkou Neila Jordana, Sweeneyho Todda, Parfému či Královy zahradnice, kterou Rickman začal plánovat již v roce 2001 a v jedné z hlavních rolí se objeví skvělý Matthias Schoenaerts, jehož jméno btw zrovna znám a redakce jej hodila dolů do poznámek a jména, která mi neříkala naprosto nic popsána nebyla - takže google byl velkým pomocníkem.

Věřím, že deníky si užijí především fajnšmekři a znalci britské divadelní scény - protože Rickman o této sféře hovoří ve velmi rozlehlých pasážích a je vidět, že primární láskou pro něj byla prkna, která znamenají svět. Tady jsem se nechytala prakticky vůbec, byť mne některé kousky zaujaly - My Name is Rachel Corrie, kde se Rickman přiklání na stranu Palestinců v rámci izraelsko-palestinského konfliktu, podobně jako nedávno Emma Watson, která za to dostala pěknou čočku.

Celkově mne velmi překvapilo, že tichý a talentovaný Rickman věnoval mnoho času sledování politického dění ve světě (jeho žena na lokálním politickém životě participovala dokonce aktivně a její aspirace mířily i výše). Tento aspekt mě na knize bavil hodně a některé jeho myšlenky či výroky tesat do kamene. Vtipnými byly zejména jeho komentáře k Margaret Thatcher, která nebyla právě Alanovou oblíbenkyní a řadila se tak po bok Reagana, Bushe, Torye či třeba velký Rickmanův objev v podobě S. Palinové.


Rickman byl bezpochyby velmi sečtělým a profesionálním člověkem s nesporným nadáním. Také milovníkem dobrého jídla, vína a dokonce sportu - kdo by to byl řekl - i když posilovna nebyla jeho Mekkou :-D. Co naopak nemiloval, bylo udílení filmových a vůbec jakýchkoliv ocenění a Daily Mail :-D. Alan byl velmi kulturním člověkem a vy na stránkách jeho deníku najdete nejednu recenzi.

Obdivovatelé tohoto skvělého herce budou z knihy jásat, já bych nicméně ocenila, kdyby se jeho teze a myšlenky proložily souvislým textem, který by mapoval konkrétní dobu a projekty, na nichž Rickman pracoval. Součástí mohly být rozhovory a vzpomínky na herce. Přeci jen číst 500 stran, kde jsou zmiňována místa a lidé, kteří jsou vám neznámí a nemáte ten správný kontext je unavující a chápu některá negativní hodnocení. Chtělo to nějakou přístupnější formu.

08.06.2023

Chápu, že tohle nesedlo všem. Ale už z názvu Deníky, jde poznat, že půjde o deníkové záznamy, které byly občas doplněné poznámkami, ale mohlo jich být více, aby se čtenář lépe orientoval. Museli jste opravdu číst mezi řádky, abyste z těch kraťoučkých a mnohdy nicneříkajících zápisů o Rickmanovi něco dozvěděli. Nechyběl typický britský suchý humor. Překvapilo mě, jak moc cestoval a jak náročné to muselo být. Rozhodně pro fanoušky samotného herce, u HP to moc neocení protože nějak víc se mu taky nevěnuje, což je škoda, nějaké historky z natáčení by byly fajn. Asi jen na jedno přečtení, ale fajn.

Alanovy pravidelné zápisky do deníku od roku 1993 až do prosince 2015, necelý měsíc před jeho smrtí - pohled do hercových myšlenek, úvah, zkušeností a pocitů.

Alan měl rozhodně bohatý život, jak po pracovni stránce, tak i po té osobní- spousta cestování a setkání s přáteli. Postupem času se přidávají i jeho zdravotní problémy, úmrtí jeho přátel nebo kolegů, kteří mu byli vzorem. Zavede nás do zákulisí svých rolí (ale třeba pro fanoušky HP spíše nedostatečně - kvůli tomu to nečtěte, to doporučuji spíše autobiografii Toma Feltona, který se HP věnuje velkou část své knihy).

Jsou to deníky cizího člověka - spousta cizích jmen a situací, o kterých nevíme podrobnosti, abychom lépe porozuměli - pro mě bylo upřímně opravdu těžké tuto knihu číst a dočíst - asi bych spíše ocenila biografii, třeba právě přiložení úryvky z deníků.

Je ale určitě skvělé, že nám bylo umožněno nahlédnout za oponu a Alanovi se takto přiblížit. Hodnotit nebudu - nemohu hodnotit život a pocity jiného člověka.

IG: @cotaholkacte

06.06.2023

Alan Rickman, neobyčejně charismatický muž a herec s nezaměnitelným stylem. Představitel klaďasů i záporáků ve filmu (teroristy Hanse ve Smrtonosné pasti, šerifa v Robinu Hoodovi, plukovníka Brandona v Rozumu a citu, De Valery v Michaelu Collinsovi, padlého anděla v Dogmatu, nešťastného otce v Parfému, soudce Turpina ve Sweeneym Toddovi, ikonického Severuse Snapea v HP atd. atd. atd.) i na divadle (jehož si vážil více a navzdory jeho pomíjivosti se mu věnoval s větším zaujetím). Podle deníků chlap v pravém slova smyslu plný energie i pochybností, s břitkým postřehem a pozorovacím talentem, schopný velké oddanosti i nespravedlnosti vůči blízkým i přátelům, se smyslem pro humor a ironii, tu a tam schopný neadekvátně unáhleného soudu, jindy přemýšlivého rozjímání, ponoření do sebe i výtrysků kreativity, se smyslem pro svobodu spojenou s disciplínou a se schopností říci "ne", pokud to považoval za nutné. Více než tvůrčí muka deníky zachycují pěnu dní, cesty, postřehy, povzdechy, okamžiky, večírky, setkání, ve druhé části pak odcházení známého světa přes úmrtí spolupracovníků a přátel, také přes choroby těla a úbytek sil... Ráda jsem si doplnila vzdělání, o některých hereckých účastech A. R. jsem nevěděla, o jeho přemýšlení o divadle zatím nebylo jak se dozvědět. Jeho režie Královy zahradnice je známá, méně jeho režijní debut Zimní host. - Bohužel se nedá přehlédnout, jak mizerně je kniha přeložena a zredigována. Od trapných překlepů (Peter nebyl Sallers a Gary není Odlman) přes množství anglicismů a Google překlad frází (třeba "Kéž by dokázal využít také jiné tvary úst" s. 128) po vyložené nesmysly ("1200 lidí sleduje generální zkoušku a teprve druhé uvedení hry v historii" s. 193 - ne, Shakespearova hra Antonius a Kleopatra rozhodně nebyla uvedena podruhé v dějinách divadla; jak plyne z kontextu, A. R. nelibě nese fakt, že tato konkrétní inscenace hry se o generálce teprve podruhé projíždí v celku, od začátku do konce). Vytáčelo mě to během čtení neuvěřitelně. Stejně jako fakt, že u dobré poloviny zápisů člověk pointu spíše tuší a musí si ji domyslet. Takže díky za ten počin - ale prosím o zásadní revizi.

04.06.2023

Když se řekne Alan Rickman, tak si většina lidí vybaví Severuse Snapea a pak Lásku nebeskou. Já ho mám více než s Láskou nebeskou spojeného s filmem Rozum a cit. Přiznám se totiž, že v Lásce nebeské mi moc nesedl (On by Emmě v životě nezahnul!). Ale profesor Snape je samozřejmě ikonický a ačkoliv on to zřejmě bral jenom jako jednu z dalších etap svého života, byla to prostě jeho životní role.

Po prvních přečtených recenzích už jistě víte, že k této knize je potřeba přistupovat úplně jinak, než k běžným životopisný knihám či osobním pamětem. Jsou to deníkové zápisky, jednoduché poznámky, myšlenky, komentáře. Ze začátku trvá než si člověk na ten styl, jakým je to napsané, zvykne. Na ty spousty nicneříkajících jmen a míst Sama jsem s tím prvních několik popisovaných roků bojovala, ale když si v tom najdete co vás zajímá a přestanete to množství cizích jmen řešit, tak je čtení mnohem snazší.
S tím, jak přibývají roky a Alan se zapojuje do dalších a dalších filmových i divadelních projektů, se objevují i známější umělci a druhá půlka knihy byla prošpikována obravdu hvězdnými jmény.

Alan Rickman žil život ne na 100%, ale na 1000%, užíval si života, měl mnoho projektů, přátel, a až extrémně hodně cestoval různě po světě. Zároveň ale vždy pracoval naplno, i když měl třeba zápal plic.
Taky jsem z jeho zápisků měla dojem, že je tak trochu alkoholik :D Rozhodně hodně vydržel a často chodil spát až druhý den ráno, pokud tedy vůbec usnul. Na párty musel být skvělý parťák :D
I přesto, že žil naplno, tak vše snadné neměl. Až příliš často chodil na pohřby svých přátel. A ne každé natáčení nebo divadelní představení se obešlo bez komplikací.

Ať už AR plánoval či neplánoval své deníky vydat, teď tu jsou. A máme možnost poznat tohoto úžasného herce i z jeho druhé strany, té lidské, kde nebyl herec, byl prostě Alan. Vyjadřoval své názory na různé knihy, filmy, divadelní představení, herce Nejednou jsem s ním svůj názor sdílela. Až teda u Borata se rozcházíme. Musel být neskutečně charismatický a okouzlující, ale také neskutečně puntičkářský. Prostě ten správný Brit, jak se patří. Ten suchý britský humor jsem z něj cítila na každé stránce. #NAVŽDY

03.06.2023

Nejedná se o žádný hlubší vhled do jeho života. Četla jsem hlavně, co mě zajímalo a přeskakovala některé informace, časem se vrátím...
Jde tam cítit anglický humor, zajímavé myšlenky, jako herce jsem si ho vážila a oblíbila.
Čtení není špatné, ale uvítala bych klasickou biografii AR

31.05.2023

Obrovské množství většinou neznámých jmen, zejména ze začátku bylo hrozně těžké se orientovat, co vlastně člověk čte...
Ale jsou to DENÍKY, tzn. nemůžeme v tom hledat napínavý příběh.
Pokud to akceptujeme, dostaneme rickmanovský humor, dostaneme ironii, nadhled, sebekritiku, dostaneme laskavost, lásku k rodině, přátelům, kolegům...Dostaneme kousek duše jednoho velikého herce.

30.05.2023

Alan Rickman pro mě byl, je a vždy bude hereckou ikonou. Lásku nebeskou mohu vidět 30krát do roka a budu ji milovat... No a Severus Snape je mou nejoblíbenějších HP postavou... Je tedy jasné, že Deníky pro mě byly jednou z nejočekávanějších knih roku!
Přijde mi, že čtenáři této knihy se dělí do dvou skupin. První je ta, která knihu dočetla s přemáháním, nečetla se jim dobře, postrádala podle nich čtivost a ve výsledku byla jednoduše zklamaná. Druhou skupinu (kam patřím díky bohu i já) tvoří čtenáři, kteří si užili každou větu a s každou stranou jim byl Alan Rickman bližší.
Jelikož se jedná o deníky, tak je třeba jít do čtení s tím, že to nebude napínavé, ani čtivé. Deník si člověk píše přeci hlavně pro sebe a nepočítá s tím, že jej bude číst masa lidí.
Já si čtení knihy užila neskutečně, brala jsem to jako jedinečnou možnost nahlédnout do soukromí herce, kterého miluju. Ano, některé postavy a místa jsem neznala, ale poznámky pod čarou mi bohatě stačily.
Miluju jak Alan Rickman hodnotil filmy i předávání Oscarů a taky to, jak miloval své blízké a přátele. Dojal mě už prolog Emmy Thompson a k slzám mě dohnal epilog Alanovy ženy Rimy.
Takže za mě? Neskutečný čtenářský zážitek, na který jen tak nezapomenu.

27.05.2023

Kdo by ho nemiloval? Ať už jako Severuse Snapea nebo podivínského manžela v Lásce nebeské, pokaždé je to charismatický Alan Rickman do jehož života můžeme právě teď nakouknout.

Milovaný herec napříč generacemi, který si získal miliony fanoušků. Měl smysl pro humor, ale byl i krutě upřímný. Deníky si psal v podstatě celý život. Díky této knize se podíváme do jeho soukromí mezi lety 1993 a 2016. Budeme s ním cestovat, večeřet s přáteli, samozřejmě hrát, ale i dívat se na filmy a hodnotit předávání Oskarů.

Alana Rickmana jsem asi nejvíce zaznamenala v mém oblíbeném filmu Láska nebeská. Od té doby jsem si ho zařadila mezi mé oblíbené herce. Dozvědět se o něm více bylo lákavé a díky jeho deníkům jsem pronikla do jeho soukromí i niterných pocitů.

Už z předmluvy Emmy Thompson je jasné, jak skvělý a výjimečný člověk Alan byl. Pak se ponoříme do jeho deníkových zápisků, některé jsou kratší, jiné delší a s jejich pomocí si poskládáte střípky jeho života, až Vám z nich vznikne ucelený obrázek tohoto zajímavého a charismatického člověka.

Při čtení zjistíte, jak skvělý má pozorovací talent, dozvíte se jeho názory na filmy a divadelní hry a také poznáte, že byl stále na cestách. V knize jsou skvělé myšlenky, postřehy a citáty. Spoustu z nich jsem si i vypsala. Už jen díky tomu je to prostě úžasná kniha.

Navíc je krásně graficky zpracovaná, jsou tu ukázky z jeho ručně psaných deníků, fotografie z jeho nejznámějších filmů i něco málo ze soukromí.

Myslím si, že tato kniha rozhodně nesedne každému. Jsou to běžné dny, je tu spousta jmen různých lidí. Ze začátku jsem si i já myslela, že to nebude kniha pro mě, ale postupně jsem měla pocit, že mi Alan vypráví svůj život a já ho v těch denících prostě našla.

Mám moc ráda životopisné knihy, tato je podána jinak, než jsem zvyklá, ale i tak jsem si čtení užila a poznala Alana takového, jaký byl. Nahlédněte i Vy do jeho myšlenek.

23.05.2023

Ždímačka na peníze. :( Jestli čekáte silné příběhy, autentické vnitřní monology a vůbec cokoli, co by vám přiblížilo Alana jako člověka, budete zklamaní.

22.05.2023

Alana miluji, jeho dílo obdivuji. Nicméně to, jakým způsobem byly jeho deníky interpretovány pro veřejnost, je velice nečitelný a není čtivý. Drtivá většina deníkových zápisů je sled miliardy jmen lidí, filmů, divadelních her, médií a dalších a vy se snažíte, velice marně, v tom zmatku a útržcích nějak zorientovat. Občas dostanete poznáku pod čarou s mini vysvětlivkou, ale i přesto jste ztraceni. Asi bych se nebránila tomu, kdyby byla celá kniha koncipovaná jinak. Například poskládat z jednotlivých zápisů příběh některého z Alanových projektů nebo třeba životních fází. Takhle to nemá žádnou přidanou hodnotu troufám si říct pro nikoho, sand jen pro vydavatelství, pro které je to easy money grab.

22.05.2023

Byl to velký herec a velká duše, ale jediné, co na těchto denících stojí pro nás čtenáře za to, je úvod Emmy Thompson a závěr jeho ženy. Ostatní je bohužel asi tak vypovídající, jako byste si četli lístečky na ledničce u lidí, které neznáte. Myslím, že by vlastně sám o takové vydání nestál. Kdyby je použili jako zdroj pro životopisnou knihu, bylo by to mnohem lepší.

21.05.2023

(SPOILER) Je hrozně zvláštní číst něčí deníky, které končí sérií takřka jednoslovných zápisů 12. prosince 2015 a následným doslovem vdovy o tom, jak to ten další měsíc pokračovalo. Právě afterword Rimy Horton je emocionálně nejsilnější, v závěsu je pak zápis kolem smrti Natashy Richardson.

První polovinou jsem se opravdu spíš protrápila. Připadalo mi, že s novým tisíciletím a hlavně s narůstajícími zdravotními problémy se zápisy trochu prodlužovaly a prohlubovaly. Deníky Alana Rickmana jsou krásná ukázka toho, proč by se něčí deníky neměly vydávat - nemá to prakticky žádnou výpovědní hodnotu, je to sbírka informací kolem toho, kam A. R. cestoval, jak často chodil k doktorům a s kým a kde zrovna večeřel. Moc nevěřím tomu, že je A. R. chtěl publikovat (a pokud skutečně ano, tak že je chtěl publikovat v této podobě). Mnohem lépe by to fungovalo ve formě memoáru, biografie a tak. Takhle je to sice autentický, ale valná většina je vlastně hrozně nudná. Je to normální, je to prostě běžný život, ale proč to vydávat?

(čteno v angličtině od ledna do května)

(SPOILER) "Nevíme, zda by si Alan přál, aby byly jeho deníky zveřejněny."

Co k takto rozpačitému úvodu říct?

Deníkové záznamy jsou opravdu heslovité a zkratkovité, působí jako poznámky v diáři. Jedná se o každodenní fakta, tedy převážně výčet schůzek s obrovským množstvím lidí (včetně návštěv lékařů) nebo nudné informace o dopravních prostředcích, kterými za svými aktivitami cestoval.
Kniha naopak neobsahuje žádné delší příběhy, pouze výjimečně se v ní dají najít hlubší úvahy a postrádá ucelený kontext.
Rickmana jsem vždy vnímala jako rezervovaného umělce. Byl mi sympatický a těšila jsem se, že ho poznám lépe, ale bohužel mi ani po bezmála 450 přečtených stranách textu kniha příliš nepřiblížila jeho osobnost (až na milou předmluvu E. Thompson).

19.05.2023

Fenomenální Alan Rickman.... co dodat... jen to, že na tohoto charismatického herce nelze jen tak zapomenout ....I přes kraťoučké každodenní poznámky (+ překvapivě vkusné, krásné malůvky v deníku), lze vyčíst jeho nenapodobitelný charakter... Emma Thompson jej vystihla krásně.

14.05.2023

(SPOILER) Zbožňovala jsem ho. Knihu tvoří hlavně vzpomínky na léta 1993 až 2015. Pracovní a osobní živost se v nich mísí a přelívají. Vidíte, že byl skvěle ironický i v reálném životě. Vzpomíná na sledování některých filmů, setkání s herci, filmové večírky a slavnosti spojené s filmem, setkání s královskou rodinou...a hodně cestování po světě... Na účast na pohřbech herců a dalších lidí od fochu.

Hodně na mě zapůsobilo, jak vzpomíná na smrt Natashy Richardson, která byla jeho blízkou přítelkyni. Nebo pak moment, když šel číst dětem do nemocnice a chtěl je všechny obejmout, ale přes hadičky a infuze se bál, aby je nepolámal.

Pottera neglorifikuje. Píše o tom, jak mnohdy bylo natáčení příliš zdlouhavé. Taky o tom, jak pri rozhovorech pořád padalo téma HP a už ho to třeba i vyčerpávalo.

Úvodní slovo v knize má Emma Thompson a je to překrásná vzpomínka.