Alan Rickman: Deníky
Alan Rickman
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499588/bmid_deniky-alana-rickmana-v80-499588.jpg
3
235
235
Deníky Alana Rickmana jsou jedinečnou pozvánkou do mysli autora – jednoho z nejoblíbenějších herců dnešní doby. Alan Rickman i po své smrti zanechal odkaz herce světové úrovně a jeho důstojnost, profesionalita i zvučný hlas nepřestávají diváci obdivovat ani dnes. Rickmanovy deníky popisují neobyčejně i obyčejné věci, vypráví světsky, vtipně i s lehkou jízlivostí, přičemž zůstávají naprosto upřímné. Autor nás bere do svého domova, na výlety s přáteli po celém světě, k přípravě divadelních her i a na natáčení filmů od Rozumu a citu, k průlomové roli ve Smrtonosné pasti, přes Robina Hooda až po filmy o Harrym Potterovi a Královu zahradnici, kterou režíroval. Deníky začínají v roce 1993 a kočí s hercovou smrtí v roce 2016 a nabízejí příležitost seznámit se s Alanem Rickmanem nejen jako hercem, ale jako přítelem, cestovatelem, fanouškem, režisérem i obyčejným mužem.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2023 , Ikar (ČR)Originální název:
Madly, Deeply: The Alan Rickman Diaries , 2022
více info...
Přidat komentář
Je třeba říci, že v 80 % případů jsem vůbec netušila, o čem či o kom je řeč a že tyto zápisky měly být v uvedené podobě vůbec zveřejněny. Jinak mám z knihy spíše smutný pocit, A. R. popsal život, který byl neuvěřitelně uspěchaný a nepůsobil na mně dojmem, že by byl nějak šťastný. Z knihy jsem spíše v rozpacích.
Prvotní boom opadl velmi rychle. 70 procent informací vám absolutně nic neřekne, bavilo mě až posledních 5 stránek, kdy ho začalo zlobit zdraví.
Jako herce ho mám velmi ráda, ale tato kniha......bohužel nic mi nedala a jednotlivé kapitoly jsem celé opravdu nepřečetla, nešlo to.
Čekala jsem víc informací ohledně života Alana, rodiny, vztahů, jeho pocitů jako herce, kolegiality mezi herci atd...
Uděluji VŽDY dvě obligatorní hvězdičky za snahu (zde snad jen přepis a překlad, protože to muselo dát práci), protože jsou obligatorní. Nejraději bych dala hvězdičku jednu či pomalu žádnou. Poprvé v životě.
Kniha mě nudila, trpěla jsem u ní neskutečně, ale stála mě hodně peněz, tak jsem pořád čekala na onen závěr, který měl být skvělý a velmi dojemný. Nejlepší na knize je za mě předmluva a závěr po deníku. Kéž by kniha byla psaná jako část knihy: Dodatky. To jsem od knihy očekávala.
Kniha měla masivní marketing, který byl velmi zdařilý. Leč trochu klamavý; nejedná se o deníky, ale spíše diářové zápisky. Pokud neznáte anglické a americké herce žijící v období let 1993 - 2016, tak za mě nemá knihu smysl číst.
Je to ztracený čas. Moc se omlouvám, ale nedokáži napsat tuto recenzi bez emocí, která ve mně kniha vyvolala. Na počátku byla marketingová kampaň na knihu. Zde bylo poměrně málo recenzí a na sociálních sítích se to hemžilo pětihvězdičkovým hodnocením (z pěti hvězdiček). Začala jsem knihu číst v červnu 2023. Následně jsem četla hlavně v ordinacích u lékařů a cestou ve vlaku. Nutila jsem se knihu číst i třeba doma (ve volném čase). Na sociálních sítích mi knihu jedna osoba doporučila s tím, že závěr knihy stojí za toehmza četbu skoro 500 stran kniha v hodnotě 549,- (já ji měla v akci za 449,-) a tolik utrpení nestála. Většinu času jsem vzdychala, koho napadlo takovou knihu vydat. Proč musela vyjít? Kvůli závěru jsem však usilovně dál marnila čas a proklínala, že rok má dvanáct měsíců, protože to čtení prodlužovalo.
Nic extra osobního v tom nevidím až na pár poznámek, které jistě prošly cenzurou, takže výčitky ze čtení soukromí jsem neměla (u Kafkových dopisů, které vyšly knižně ano, ale jejich obsah byl soukromý, na rozdíl od této knihy).
Pokud jste masochisti, tak doporučuji. Pokud si myslíte, že jste klidní, tak doporučuji. Protože pravděpodobně zjistíte, že jste naštvaní. A takový stav naštvání u knihy jen tak nezažijete. Pokud odkládáte neodkladné úkoly, tak také doporučuji knihu začít číst. Neb styl psaní Vás nenechá klidným a Vy budete vítat JAKOUKOLIV záminku, abyste mohli knihu s čistým svědomím odložit.
Ano, knihu jsem četla od první strany do poslední poctivě. Žádný rok či zápis jsem nepřeskočila.
Na závěr Vám dám radu, kterou jsem měla slyšet v červnu 2023, kdy jsem si knihu koupila a začala nadšeně číst (četla jsem s velkými přestávkami a až na přelomu července/srpna 2023 jsem si slíbila, že knihu dočtu -pořád jsem musela myslet, že ji nemám přečtenou a už toužím mít ji dočtenou, ať mi nekomplikuje život): Nekažte si život; nečtěte tuto knihu. Nebo si ji klidně vypůjčte v knihovně, ale nepořizujte si ji domů (pokud Vám nesedne). Život je příliš krátký na to číst tuto bichli, mít špatný pocit (protože knihu čtete dlouho), výčitky (že Vám utíká život, rozhořčení Vám zkracuje život a i mimo Vaši práci máte povinnost číst něco, co Vás nebaví) a pár stránek předmluvy a závěru za to fakt nestojí.
Od této knihy jsem čekala více podrobností, takže jsem si pořád musela připomínat, že jsou to deníkové zápisy. Pohled do soukromí a hlavně myšlenkové pochody mi přišly moc zajímavé. Některé jeho zamyšlení byly inspirující. Sice byly zápisky plné různých jmen, ale pro něj byly tito lidé důležití. Deníky nečtu, tyto jsem četla protože jsem Alana Rickmana milovala v jeho filmových rolích...
Kniha nic moc, podle mého zbytečně moc dlouhá, téměř půlka knihy je o tom, že někdo zemřel. Ale některé kapitoly byly zajímavé.
Jak již název napovídá, jsou to DENÍKY, ne klasická biografie. A právě tím, je to výjimečné. Možnost nahlédnout do Rickmenova soukromého života, jeho názorů, jeho zážitků. Byť je nám spousta jmen neznámých a cizích, nebyla cizí pro Alana.
Jednou takto mohou vypadat i deníky, které si po letech přečte někdo po mě. Nemusí mu dávat smysl. Protože dávají smysl mě.
Krásná vzpomínka na Alana Rickmana. Inspirující, poučné, vtipné.
Mám z toho rozporuplné pocity. Hodně jmen,hodně cestování,hodně práce. Ale vždycky ho budu obdivovat ve Smrtonosné pasti,Robinu Hoodovi a samozřejmě v Harry Poterrovi.
Za mě zajímavé si něco takového přečíst... Jen ten konec mě docela sebral ....
Psát k tomuto komentář je v podstatě věc na nic
Tato kniha - pročeš slovo kniha mi zde přijde malém nedůstojné - je jeden z těch titulů u kterých vás přepadají zvláštní emoce již předem a zároveň máte pocit že by jste ji snad neměli ani otvírat ani a už vůbec ne číst -
Cosi má však počít každý jeden z nás který Alana Rickmana - z jakýchkoliv důvodů - obdivoval, ať mu k jeho nesmírné osobitosti bylo vstupenku cokoliv. Co si má počít než se začíst inu vědomí toho co na každého padne sotva se s titulem krátce seznámí...
Snad nám to odpustil...
Vtipné - Alan pravděpodobně vyjedl všechny restaurace na světě a vykoupil všechny krámy s hadrama.
Objasňující - taky asi může z poloviny za globální oteplování vzhledem k množství svých cest letadlem.
Domácké - vyrostla a dospívala jsem s Adrianem a jeho deníkem, a protože tady jsme taky převážně v Anglii, připadalo mi všechno to vyprávění o všech těch místech a lidech důvěrně známé. Obzvlášť milé bylo, když jsem je taky znala.
Nepochopitelné - netroufla bych si tvrdit ani teď, že Alana víc znám. Naopak. Jeho slova o sobě a slova jeho blízkých o něm mi stále připadají v rozporu. Je taky ale pravdou, že dokonale nepoznáte kolikrát ani sebe, natož někoho jiného. Ale bylo podnětné nakouknout do škeble i někomu jinému.
Mužské - já bych asi psala deník jiným způsobem. Především o osobě, se kterou sdílím život. Ale já jsem baba. A hlavně jiný člověk. Každý to má holt jinak.
Ješitné - ale kdo není... "Prostě tu nejsem dost často, abych mohl něco výrazně změnit. "
Ženoucí se - znám taky pár takových lidí, kteří mají pocit, že musí udělat, zažít atd. milion věcí a potom v jasnozřivých chvilkách zjistí, že o tom to není. Já to už nějakou dobu vím, protože jsem se stala chodícím zenem a do nirvány nemám daleko, i Alan to chvílemi cítil, ale cosi ho stejně pořád honilo ze strany na stranu, ale obávám se, že to, co hledal, stejně nenalezl. Proč jen jsou herci takové chomáče citů? Právě proto... Takové to: kašlu na recenze, opovrhuju těma, kdo je píšou, ale hned se sápou po prvních novinách a týdny z toho nespí...
Přednasrané - Skoro kvůli všemu, v podstatě jsem ho litovala. Myslím, že měl zůstat jen divadelním hercem, když filmování tak neměl rád...
Vtahující
"Můj deník nebo náš vztah je založený spíše na odporu. Lítosti a ukřivdění...."
"Mluvili jsme o tom, že bychom neměli tolik času věnovat se jiným lidem, jiným záležitostem. Tento výlet, ta samota mi připomněli, kolik času a prostoru člověk potřebuje, aby byl kreativní. A ne být stále na pospas vrtochům ostatních. "
Asi raději nebudu hodnotit. Dostala jsem příležitost nahlédnout do života a mysli jednoho z nejlepších lidí, jakého kdy tato planeta nechala kráčet po své zemi. A můj názor se po přečtení nezměnil, ba naopak.
Přesto bohužel cítím potřebu vyjádřit se k tomu, že tyto deníky nikdy neměly být zveřejněny. Rima to jistě myslela dobře, chtěla, aby fanoušci měli způsob, jak na svého milovaného herce vzpomínat. A zápisky o schůzkách jsou jedna věc, ale soukromí je soukromí. Kniha je pro mě téměř poklad, ovšem ve formě svatokrádeže.
Trochu se bojím toho, jak na mě budou působit HP filmy.
Tohodle herce jsem milovala a stále miluji. Jen tento denik se mi nelíbil. Přijde mi to totiž jako zneucta jeho památky a podle mě by s tím i nesouhlasil aby se jeho deníky dostali takhle veřejně. Knihu hodnotím takto, upřímně nelíbila se mi a bylo mi divně při čtení. Alan měl úžasné myšlenky a úžasně vše popsal. Ale tohle mělo být někde jinde.. Přijde mi, že si zde někdo na smrti pěkně namastil kapsu. Smutná doba.. A herci budiž země lehká .. Always forewer....
Těšila jsem se. Knihu jsem měla předobjednanou, takže jsem si docela počkala. Přečetla jsem s úctou. Tím hůř se mi říká, že si opravdu myslím, že tohle se nemělo vydat.
Ne jen proto, že většina poznámek je natolik osobních, že běžnému čtenáři nic neřekne. Například kdy, kde a s kým byl AR na obědě a co měli dobrého. Jistě, jsou to DENÍKY! Jenže pak jsou pasáže, které jsou osobní úplně jinak, a podle mě je z nich zřejmé, že měl vcelku jasnou hranici, za kterou už nebyl ochotný se odhalovat lidem, kteří nebyli z jeho "smečky". Netuším, co by řekl, kdyby do vydání Deníků mohl mluvit (Alan Taylor zmiňuje, že neví, jestli by si to AR přál), ale pro mě je tato kniha psychicky oříšek. Na jednu stranu jsem hrozně ráda, že jsem si jako divák mohla připomenout jeho filmy s úžasným bonusem jeho poznámek a názorů. Na druhou stranu se cítím, jako bych otevřela dveře na obsazenou pánskou toaletu.
Bože můj, jak já to milovala! Ale vím, že hlavně proto, že jsem stejně milovala i Alana.
Pokud čtenář nezná do podrobna jeho dílo, a něco z jeho života, knihu si podle mě neprožije naplno. Jsou to vážně deníky... Pro neznalého čtenáře nic neříjající výčet událostí, pro milovníky Alana poklad.
A doslov jeho celoživotní partnerky, manželky Rimy? No... Nezadržela jsem slzy.
Díky těmto Deníkům jsem se mohla dozvědět do podrobna o životě a osobě Alana Rickmana a celou dobu co jsem četla, jsem si dělala bodové zápisky:
Velký profesionál se svým názorem.
Je obdivuhodné, kolik (nejen) hereckých kolegů chodilo (volalo) pro radu
Myslím, že by byl i výborným spisovatelem.
Úžasný a plný život.
Nejsem si jistá, na kolik by byl z vydání Deníků nadšený.
Úžasný hlas.
Myslím, že měli Deníky více protřídit a vymazat záznamy, které čtenáři nic neřeknou.
Opravdu jsem se divila, že se mu líbil film Borat, ale na druhou stranu po přečtení celé knihy to trochu chápu.
Velký smysl pro humor a to nejen ten britský
Milým překvapením nakonec bylo, že i dost dobře kreslil.
Když se Deníky chýlily ke konci a zápisků bylo čím dál méně, bylo to velmi dojemné, protože jsem věděla, že brzy nastane konec. Věřím, že Alan Rickman chybí mnoha lidem a chybí i filmovému a divadelnímu průmyslu...čest jeho památce.
After all this time....ALWAYS
Věděla jsem, že budu číst deníky a tak mi to od začátku nevadilo. Nevadilo mi ani spoustu jmen a míst. Přišlo mi, že právě to nám má ukázat jaký Alan byl, jaký měl rozhled, jaký byl člověk a co ostatní znamenali pro něj. Když jsem chtěla, jméno jsem si vyhledala a dozvěděla se spoustu zajímavých věcí. Zajímavé bylo i nahlédnutí do natáčení. Přiznám se jen, že mi přišlo, že ho ten HP zas tak nebere. Ráda jsem si knihu otevřela večer a vždy pár zápisků přečetla a přemítala o nich. Mám chuť podívat se na všechny filmy kde hrál nebo se na nich jinak podílel. Nejhorší byl konec .. zdá se, že život je opravdu pomíjivý. Alan byl vážený člověk, dobrosrdečný a svou práci bral opravdu vážně. No a do toho kostýmu Snapa se vždy nakonec nasoukal.
Prijde mi, ze nakladatel cilil na sirsi publikum, nez dokaze tento literarni pocin ocenit. Mne osobne se libil pohled do Rickmanova osobniho zivota a jeho styl uvazovani, ale bylo to pro mne hrozne vlekle, utrzkovite poznamky nicnerikajici, jmen spousta a vlastne to jako celek pro mne naprosto neuchopitelne.
Dlouho jsem u knihy nezažila tolik pocitů. Ze začátku jsem i já byla zklamaná - spousta jmen, povrchní a letmé zápisky, jen obchodní tah, kde je ta intimní tvář známého herce? Ale postupně mě Alanův život vtáhl, dozvěděla jsem se o něm hodně věcí. Především k sobě byl hodně přísný, perfekcionista, co byl v jednom kuse v jednom kole. Tak trochu nešika přitahující různé větší či menší pohromy, valnou část roku na cestách, trpěl nespavostí a moc se mu nechtělo číst scénáře. Spousta přátel, restaurací, večírků a divadelních představení. A patrně velmi citlivý člověk. Když se přehoupl rok 1999, říkala jsem si ´´Už jen 16 let života´´. Byl by jeho život jiný, kdyby to věděl? Věnoval by víc času sám sobě? Snažil by se při natáčení být více v klidu, nestresovat se tolik? Rok 2015 se nečetl lehce, děsila jsem se závěru a po dočtení dodatku od Rimy Hortonové ve mně velmi silně rezonuje smutek a jakási prazvláštní nostalgie.
´´Někteří lidé by měli dostat výjimku.´´
Přes všechnu tu spoustu jmen jsem je až do konce vydržela neustále ´´gůglit´´, ačkoli si teď pamatuji jen hrstku z nich. Ale ti lidé byli součástí Alanova života, a tak je nešlo přecházet.
Co říci závěrem? Knihu doporučuji, je však nutné počítat s tím, že se jedná o (téměř) každodenní zápisky (ne)obyčejného života. Takové nelze vést v duchu jeho raných poznámek, spíše postřehů uvedených na konci knihy, které jsou velmi hutné a filosofující, avšak je jich také jako šafránu, protože takhle člověk každý den prostě nepřemýšlí. Bude patrně ještě dlouho trvat, než to všechno vstřebám a než sáhnu po další knize.
Asi mi úplně nesedlo zpracování knihy ale i tak jde o pohled do mysli vyznamemneho herce. Možná bych více brala neco ve stylu co napsal Tom Felton ovšem to již není možné a tak nám po Alanovi zůstala tato stopa. Při pročítani jsem měl skutečně pocit že ho vidím jak to píše přesně jeho myšlenky. Obyčejné i neobyčejné moudré i puberťácky kousavé. Líbilo se mi to a jsem ráda že jsme ho mohli poznat i takto
Alan Rickman: Deníky
Na tuto knihu jsem těšila, protože jsem filmová fanynka. Nejdříve jsem trochu bojovala s formou zápisků, protože se jedná spíše o diářové poznámky převážně o tom, kdy a s kým a kde jedl. Postupně ale do poznámek probleskuje jeho přístup k práci, ke kolegům a jeho momentální rozpoložení, přičemž styl psaní je věcný, ale nechybí mu sebeironie a občas i humor. Ke konci jsem nabyla dojmu, že se vlastně uštval, protože jeho hektický způsob života se, bohužel, na jeho zdraví musel nutně podepsat.