Viola Fischerová

česká, 1936 - 2010

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 15 knih
Nyní
Nyní
Písečné dítě
Písečné dítě
O Dorotce a psovi Ukšukovi
O Dorotce a psovi Ukšukovi
Co vyprávěla Dlouhá chvíle
Co vyprávěla Dlouhá chvíle

Nové komentáře u autorových knih

Domek na vinici Domek na vinici

„Její básně, jež jsou vzpomínkami na ty, co už odešli, jsou jako kusy filmu. Krátké šoty z obyčejného života, který možná byl, ale možná to bylo i jinak. S mými blízkými, co už tu nejsou, to mám podobné. Ten domek je můj/ ale jako by nebyl, říká Fischerová. Tato nejistota je velmi sympatická. Protože naše životy v sobě nesou mnoho neurčitého. A lze je různě vykládat. Tentokrát je vykládá paní Viola. Je to velmi intimní rovina. Není odosobněná. Pře se se svým bývalým mužem, ukazuje nám skrytá zákoutí paměti. Domek na vinici je mi velmi blízký. Představuji si ho jako svůj zahradní domek, ve kterém jsem prožil 15 let. Neuvěřitelné. Už to mám tak taky Je to jen můj minulý život. Jako by nebyl A přece tu bylo tolik slunce, tolik prožitků. Sympatické na Fischerové je, že není sentimentální. Ocenění sbírky je spravedlivé. Ale dnes už na ni můžeme také jen vzpomínat, tak to chodí.“... celý text
— Pablo70

Co vyprávěla Dlouhá chvíle Co vyprávěla Dlouhá chvíle

„Těžko se mi kniha hodnotí. Ilustrace byly opravdu snové a klidně bych si je doma pověsila, ale myslím, že se více líbily mně než dětem. Námět byl moc zajímavý, ale asi jsem od knihy čekala něco jiného (což není chyba knihy), hrozně těžko se mi četla, dětem špatně poslouchala a moc je to nezaujalo. Možná to bylo moc "hutné" a umělecké, i když čteme s dětmi poezii, máme radši "vzdušnější" provedení. Nápad "dlouhé chvíle" i pozadí jednotlivých příběhů se mi vážně líbilo, nejspíš nám nesedl jen styl psaní.“... celý text
— Pralines

Co vyprávěla Dlouhá chvíle Co vyprávěla Dlouhá chvíle

„Moc se mi líbí to, že autorka vybízí k zamyšlení nad tím, proč je důležité, aby děti měly "dlouhou chvíli". V této době, kdy se hlavně chce, aby se dítě nenudilo. při každém záchvěvu nudy má k dispozici tablet či telefon ale nebudu lhát, nebyla jsem jiná. Jako dítě tabletové doby jsem v nudných chvílích toužila po tom zařízení, které by mě zabavilo. Dlouhá chvíle důležitá pro představivost a kreativitu, proto se mi líbila i právě teď ve dvaceti dvou letech.“... celý text
— Lilda

Babí hodina Babí hodina

„Príjemné čítanie.“
— Peter74

O Dorotce a psovi Ukšukovi O Dorotce a psovi Ukšukovi

„Velmi milé povídání o milých lidech a psech, místy k pousmání - určené nejen dětem, ale hlavně všem, kteří zbožňují psy. Hlavní postavou je desetiletá Dorotka, taková malá "mudrlantka", která má dar povídat si se psy. Jednou při cestě tramvají potká fenu Taru, která jí slíbí štěně, a Dorotka od té doby nežije ničím jiným. Její přání se splní a od té doby má - kromě kamaráda Kuby - i psího parťáka, štěně Ukšuka. S ním pak zažívá různá dobrodružství: přepadne je hlídací vlčák, který ovšem není takový, jak se tváří, podniknou tajný výlet za veterinářem, čeká je psí škola, návštěva tety i napínavá záchrana z požární nádrže, apod. Spolu se i ocitají na různých místech a postupně sledujeme, jak Ukšuk vyrůstá a dospívá. Dorotka pak všechny zážitky probírá s Tarou, která jí pomáhá porozumět psímu světu a udílí jí rady ohledně "správného chování a vzájemného dorozumívání". Spolu s ní tak činí i malý čtenář, jemuž se takto zcela nenápadně dostává poučení, jak ke psům vůbec přistupovat, a zároveň se dozví i něco navíc, například o nejznámějších tradovaných psích mýtech, vzniku psí rasy a významu šlechtění plemen. Autorka vychází z vlastních zkušeností, v závěru upřesňuje, jak to s tím psem, zvaným Ukšuk, vlastně ve skutečnosti bylo. Velmi jsem se bavila jejími jazykovými prostředky a výrazy, které používala: malý pejda, psomilka, chlupatci, zvěromilka, pejsko /štěně/, mrňoulínci, holonoh, "vyrábět génia" = schrupnout si po obědě, "zkonit něco" = něco zkazit, "poslušně tlapat", "byl pěkný kusanec psa", atd. Menší čtenáři se pobaví i poučí, ti starší se pousmějí - a zkušení pejskaři chápavě pokývají hlavou, neboť spoustu podobných zážitků znají z vlastní zkušenosti. "Déšť byl tak hustý, že se do něj dalo píchnout prstem." "Domluvit se s lidmi, kteří přehlédnou věž a most, ale nikdy ani jediného psa, nebývá lehké. Nejsou to obyčejní psáři čili pejskaři, ale takzvaní psomilové. A Dorotka byla psomilka, a navíc, jak tvrdila, psí typ. A opravdu se našlo jen málo psů, kteří se k ní neměli nebo se jí rovnou vyhnuli. to se stávalo zřídka a zpravidla to byl už nějaký starý a mrzutý pes." "Holčička jí byla už na první pohled sympatická - jako by měla doma psa. I to, jak jí na pozdrav podala k očichání hřbet ruky se zataženými prsty, takzvané "sklopné pac", prozrazovalo, že děvčátko ví, co se patří. Však taky hned zavrtěla přátelsky ocasem." "Pokud šlo o nadávky, kterými Čiko častoval hosty, přiznával pan Homolka, že slova jako "vole, vole", "trhni si nohou" a "blbečku", mohl papoušek pochytit od něho. Ale zásadně popíral, že by ho naučil říkat "do prrr-de-le". Na to prý přišel Čiko sám, když si jednou sedl omylem na kaktus." "Maminka říkala, že máš pejska. Voříška. Tak jsem jí řekla, že právě voříšci jsou to pravé. Vlčák vypadá jako vlčák, boxer jako boxer. Ale voříšek je každý jiný, každý je originál, žádná konfekce. Prostě butik." "Víš," řekla Dorotka Taře, když jí vyprávěla o tetě Johaně, "psomilové mají proti jiným lidem obrovskou výhodu. Vždycky si spolu můžou popovídat o tom, co je baví."“... celý text
— Snoopi

Přejít na knížky autora