Josef Jungmann

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1773 - 1847

Populární knihy

/ všech 17 knih
Dvojí rozmlouvání o jazyku českém
Dvojí rozmlouvání o jazyku českém
Boj o obrození národa
Boj o obrození národa
Historie literatury české
Historie literatury české
Zápisky
Zápisky

Nové komentáře u autorových knih

Dvojí rozmlouvání o jazyku českém Dvojí rozmlouvání o jazyku českém

„Uvnitř mě jsou dva vlci (Slavomil a Protiva)“
— RonnieSmithx

Dvojí rozmlouvání o jazyku českém Dvojí rozmlouvání o jazyku českém

„„V jazyku je naše národnost.“ Už na základce jsem v čítance hltala pasáž z „Rozmlouvání" tak často, že jsem se ji naučila slovo od slova zpaměti. Na oba dialogy jsem se vrhla na střední škole (ač jsme je na seznamu předepsané četby neměli): z náklonnosti k Jungmannovi a vášnivé lásky k národnímu obrození. Buditelská atmosféra, která z nich čiší, ve mně rozdmýchala euforii, podkreslenou ještě tóny Smetanova „Vyšehradu". Uznávám, že jsem možná cvok (do obrození), ale nejsem v tom sama; a vědecké lásky nebývají o nic racionálnější než jiné lásky. Jungmann měl neodolatelný smysl pro humor. Také se mi líbil nápad situovat rozhovor do jakéhosi antického zásvětí, evokujícího samozřejmě dialogy Platónovy (však autorova školní výchova byla vlastně klasicistní a antikizující). Ale nejvíc mě rozjařil a povznesl konec prvního dialogu. Kladná německá postava! V obrozenské literatuře! Jistě že diskusní partneři, Veleslavín i poněmčilý Pražan Bohemarius, jsou postavy vysoce symbolické, ale vůbec nejsymboličtější je právě onen Němec, který přichází v závěru. Jungmann jím tlumočí naději, optimismus, ideál, ba přímo logiku dějin, božský princip a světový řád, který Čechům nedá zahynouti. Je to herderovec mluvící o „německém štěpu", vyslanec německého národního probuzení, které bylo avantgardou toho českého; bytost kultivovaná a prozřetelná. Právě Němec tedy konejší Veleslavína-vlastence a Němci také náleží závěrečná replika tohoto arcivlasteneckého dílka. Dojalo mě to proto, že to byla teprve druhá kladná zmínka o Němcích, kterou jsem v české literatuře našla. Za to Jungmannovi odpouštím, že nazval němčinu „štěkavou a chrochtavou".“... celý text
— JulianaH.

Zápisky Zápisky

„Toužila jsem si Zápisky přečíst už od střední školy, ale jsem nakonec ráda, že jsem se k nim dostala až na universitě. Biografické údaje jsem vesměs znala z výborných Jungmannových životopisů od V. Chalupného a R. Saka, a tak jsem nyní mohla docenit úvahy, které tvoří asi dvě třetiny knížky. Poskytují vzhled do světa vzdělaného a samostatně myslícího člověka na pomezí osvícenství, biedermeieru a romantismu, který sice nebyl originálním filosofem, ale udržoval své myšlenky na úrovni poznatků doby (jak o tom svědčí třeba jeho dumání o celibátu, opírající se rozhovor s lékařem vyučujícím na UK). Než jsem se podívala na datum prvního vydání (až 1872), ohromně jsem se podivovala, že Jungmann zemřel přirozenou smrtí. Nazvat sv. Trojici „stařec, holub a Žid s křížem“ je docela síla. :D Nejvíc mě zaujaly myšlenky, že domů se ze všech lidí nejvíce těšívají horalové; že přechod mezi člověkem a ostatními zvířaty je jen povlovný a vysoce inteligentní rody (opice, sloni či psi) se od nás liší pouze neschopností mluvit; že i kdyby se bůh rovnal stvořenému světu, jak tvrdí deisté, potřeboval by stejně prvotní příčinu, a proto božstvo jest, ale není antropomorfní; že chudí lidé se skutečně občas chovají zvěrsky, jak je vidí páni (házejí kosti pod stůl, olizují si ruce, vracejí z talíře zbytky do mísy, prohrabují skříně v nepřítomnosti majitele); že svět se mění podle pozorovatele (to je relativismus už romantický, ne biedermeierovské tíhnutí ke středu!); že sám romantismus je jen literární variací na barokní pověrčivost a pochmurná zbytečnost, vytlačující užitečné osvícenské bádání; že puristé jsou jako zlé saně strážící poklad; a že spisovný jazyk je nadřazen mluvenému, jejž ovšem lze obětovat ve prospěch společného slovanského jazyka (nejspíš ruštiny). * „Když vidím řezníka na tele štváti pekelné své cerbery, chlapa voly bičištěm bíti, vozku s koněm tyransky nakládati, vždy mu přeji, aby Indem byl.“ * o světské a kněžské tyranii: „Obě pokrytsky sobě vedou, tamta předstírá bezpečnost poddaných, otrockou péči o tělo a jmění jich; tato náboženství a spasení duší, kterých aby ani jediná zmařena nebyla, všecky moří a sužuje. … Když však obě síly spojené buď ve dvou k jednomu cíli, neb každá tajně sice k svému, ale zjevně k jednomu pracují, tu již bídný národ dvojí nese, aniž pak naději má na vyproštění.“ * satiricky: „S námi starý čas přestává, / s námi obrodil se věk." * Skládači písní Když vaše díla vidím, vy všední veršopisálci, péro vzít do ruky hned mi tane. Když vaše díla vidím, nesmrtní písaři veršů, co v ruce péro držím, mně z ruky rychle padá.“... celý text
— JulianaH.

Překlady II Překlady II

„Jungmannův překlad Ataly je prostě boží!“
— los

O klasičnosti literatury a důležitosti její O klasičnosti literatury a důležitosti její

„Jazyk je odrazem národa, literatura odrazem jazyka. Klasičnost je dokonalost formy i obsahu.“
— Tyyynab

Přejít na knížky autora