Josef Jedlička
česká, 1927 - 1990
Nová kniha
Poslední průvodce Prahou - Josef Jedlička
Dva spisovatelé, kteří významně ovlivnili českou literaturu od šedesátých do devadesátých let 20. století, básník Ivan Diviš a prozaik a esejista Josef Jedlička... detail knihy
Populární knihy
/ všech 10 knih
Nové komentáře u autorových knih
Poslední průvodce Prahou
„Nesmírně bohatá a rozsáhlá literatura o Praze (tzv. pragensie) se rozrostla o jednu nevšední a velice zajímavou položku, totiž o osobně laděného Posledního průvodce Prahou, za nímž stojí dvě významné osobnosti české literatury, prozaik a esejista Josef Jedlička (1927 - 1990) a básník a esejista Ivan Diviš (1924 - 1999). Jedlička je autorem novely Kde život náš je v půli se svou poutí, vzpomínkové prózy Krev není voda či esejů České typy. Po srpnu 1968 emigroval do Německa a působil jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Diviš napsal řadu básnických sbírek (mj. Sursum, Thanathea, Beránek na sněhu či Odchod z Čech) a soubor deníkových záznamů a reflexí Teorie spolehlivosti; v roce 1995 získal Státní cenu za literaturu. V roce 1969 emigroval taktéž do Německa a v Mnichově pracoval jako knihovník v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Emigrace byla pro oba české autory tíživá, stýskalo se jim hlavně po rodné Praze, což dobře vyjádřil Ivan Diviš v rozhovoru s Karlem Hvížďalou: „Nestýská se mně po Československu, to je chiméra, žel ani ne po Čechách, páteř té země je několikrát zlámána doslova topograficky, po čem se mně ale stýskat nepřestane, je Praha, město nenahraditelné.“
Tvorba společné knihy se pro Jedličku s Divišem stala jakýmsi záchranným pásem. Jejich Poslední průvodce Prahou vznikal v první polovině 70. let (celek je datován lety 1974 - 1975) a byl psán pro exilové nakladatelství Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého Sixty-Eight Publishers v kanadském Torontu, z nejasných důvodů zde však nakonec nikdy nevyšel a vydání se opožděně dočkal až nyní, dávno po smrti obou autorů, a to péčí editorky Kláry Soukupové s ilustracemi Jindřicha Janíčka. Nic to ale nemění na zajímavosti ne zcela dokončené knihy. Jedná se o jakýsi slovník, v němž se oba autoři pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné, mj. už jen díky tomu, o jak odlišné autorské osobnosti se jednalo – Jedličkův styl je spíše melancholický, Divišův rafinovaně invektivní. Do popředí „vystupuje společná zkušenost stesku po nepřítomném místě, jež pisatelé postrádají, protože v něm opustili prostor, do něhož vrostli a jenž je zásadně utvářel,“ jak píše editorka v doslovu.
Řada hesel se váže přímo k Praze a jejím místům a objektům, ale jiná hesla se rozrůstají do rozsáhlejších vzpomínkových pasáží, které od daného tématu odbíhají třeba i k rodinným vzpomínkám nebo zážitkům z dětství a mládí. A tak tu vedle biografů, hřbitovů, restaurací, knihkupců, trafik, tramvají, hračkářství, nádraží či stadionů najdeme i hesla o cigaretách, doutnících, jídle, jízdenkách, reklamách, řeznících, strážnících, taxíkách, uhlířích či zmrzlinářích, protože to všechno také patří k Praze a ke vzpomínkám obou autorů.“... celý text
— milan.valden
Poslední průvodce Prahou
„S rozkoší přelouskáno na cestě mezi Prahou a Karlovými Vary. Dva pábitelé, čtyřicátníci na útěku před Rusem, vzpomínají v exilovém Mnichově na dětství a mládí, zkrátka dobu "před". Skrze abecedně řazená hesla líčí Prahu prvorepublkovou, válečnou, popřevratovou, padesátkovou, vždy jaksi ztracenou, s půvabem starých časů a následně komunisty pošpiněnou. Se smutkem, nostalgií, úsměvem, úšklebkem. Rozmáchle, věcně, stručně. A je to skvostné čtení...
V jakýchsi reklamních tiskopisech Kulíkovy firmy: "Kam sahá pánská punčocha? - Až se. - Kam sahá dámská punčocha? - Ta až sem! - A kam sahá domácí přítel? - Ten sahá po šálku té dobré Kulíkovy kávy!" (Meinl, Kulík, lahůdkářství, s. 114)
"A každý stárnoucí národ má takové místo a kolem něho se asociativně stře podobný vějíř psychfenoménů, jejichž společný jmenovatel je iracionalita a nedospělost. Čím je národ starší, tím je ono místo nedospělejší, jako by hledalo po vlastním těle pubertu bez jásotu, který k ní rovněž patří." (Strahov - Masarykův stadion, s. 185)“... celý text
— petrarka72
Kde život náš je v půli se svou poutí
„Díky uživateli milan.valden za přesnou charakteristiku... Hořkosladká novela - či spíše novela, která stránku od stránky intenzivně hořkne - o padesátkách v Litvínově. Autor je výsostný intelektuál, takže vedle stokrát káceného lesa, sirovodíkového zápachu, panenství ztracených vstoje u klandru, rvaček ze závisti kvůli pračce klade obrazy z klasické literatury, od antického Dafnise/ -da a Chloe přes Dantovu Božskou komedii po Utrpení mladého Werthera... Vznešenost a nízkost, krásu a hnus, veřejné a soukromé... Je to svědectví nejen doby, ale možná i deziluze života - kterou probublává trochu bezradná, trochu pobavená naštvanost.“... celý text
— petrarka72
Kde život náš je v půli se svou poutí
„(Pokračování předchozího komentáře)
Navzdory dominantnímu řízení prózy vypravěčem se jeho nejosobnější prožitky textem spíše jen míhají, i přes to, že je součástí tohoto vykloubeného světa, spíš nahlíží do soukromých (a hranice mezi soukromým a veřejným je zde stejně často smývaná, např. teatrální soudní zkoumání manželského rozvratu způsobeného) událostí spoluobyvatel. Náhled je to trudný, tragikomický a jen málokdy katarzní - poměry jako by posilňovaly neschopnost se naplno přiblížit v partnerských vztazích, odcizenost, frustraci. Nenaplňují se vlastní ambice ani očekávání kladená na druhého (bizarní scéna s pračkou), mladistvé vztahy dostávají jakýsi groteskně mytický nádech (Dafnis a Chloe). Svět se soustředí na vše hmatatelné, a tak se vytrácí jakékoliv prahnutí po duchovním přesahu, po něčem, co by narušilo stereotypní ráz maloměstských životů.
Banální chvíle se v novele spojují se světovými událostmi, což jako by přehazovalo váhu z jedné na druhou: "Chodit mě učili na béžové strakonické pokrývce s meandrem toho listopadového večera, kdy se zhroutila newyorská burza." Vůbec fungování času je specifické a jeho plynutí je absolutně v moci vypravěče: ten jej přetváří ve flexibilní skutečnost, linearita je tu tam, navazuje se nikoliv chronologicky, ale na základě asociací. Maďarské revoluční události se vlévají mezi všední cestu litvínovského zaměstnance, sen prosakuje realitou. Osobní čas předkládaný v knize má sice vypravěč pod kontrolou, ale zároveň si uvědomuje dunící blízkost smrti, třebaže ji komunistická společnost odsunula na samý okraj (postava bývalého majitele pohřebnictví, který se dostává do paradoxní situace potřebnosti a odsunutí). "Stárnu s epochou," píše vypravěč a je zjevné, že plíživosti smrti se nelze vyhnout, ani když se potuluje hřbitovem ve snaze "vstoupit do času, který není jeho."
Hlásané výborné zítřky a naděje budoucnosti dosahují v době, kdy je část Litvínova de facto vyloučenou lokalitou a stupňuje se tam sociální napětí, ještě větší hořkosti než v Jedličkově ironickém reflektování. I to svědčí o tom, že se nejedná o knihu pevně fixovanou na určité období, ale o nadčasový text o životní rozklíženosti, osudovosti, deziluzi či neodlučitelnému spojení času-jednotlivce a času dějin.
Nejdřív je to tragický mollový akord smyčcového ansámblu nad jednotlivými údery kotlů. Krajina pustá a rozrytá, s disonantními cellovými motivy komínů. Všechno. Všechno. Po silnici se blíží auto, v jehož světlech šumí déšť. V opačném směru, klopýtavě retardujíce, táhnou dva shrbení lidé čtyřkolový vozík. Pak složitá tónová architektura zvolna klesá až na prapůvodní a překvapující melodii sladkého zvlnění krajiny Jako dlouhé oblé tóny fléten a hobojů vyznačují dráty elektrického a telefonního vedení její hrubý obrys, znejasňovaný smyčcovými glissandy kouře a mlhy. Stále a stále se to opakuje. Kaluže, marně a neukojitelně svolné zrcadlit hvězdy. Žesťová světýlka povrchového bagru. A náhle je zřejmé, že smyslem toho původního tragického akordu není ani tma, ani to retardující klopýtání muže a ženy vedle žebřiňáčku, ale po půltónech stoupající hmota tmavých zavlhlých baráků za tou branou s nápisem Domov Stalinovců. Obnažen tiskne ten motiv prapůvodní sladký obrys kraje. A kaluže marně civí jak generální pauzy. Pak se vše sráží v nepřehlednou a tísnivou kakofonii, zachraňovanou jen o vlas kolektivním lidským pulzem tympánů.
(s. 38)“... celý text
— lubtich
Kde život náš je v půli se svou poutí
„Absolutní pinákl a tak mnohovrstevnatá záležitost, že psát o ní znamená automaticky pouze něco vypíchnout. Tady se přeřazuje z dob, "kdy ještě většina lidé nepociťovala principiální rozdíl mezi Bretonem a socialistickým realismem", do obnažujících se dob padesátých let, od nuzného Žižkova po popelavý Litvínov, od básnických virtuozit po syrovou mluvu ubikace. Hlava nehlava, syžet nesyžet - ale není to jen tak ledabylý proud vědomí nebo tak něco, naopak pečlivě zkomponovaná polyfonní próza, jejíž fragmentárnost evokuje skutečnost téměř každé doby po světových válkách: nepřehlednou a nejednoznačnou. Už nelze jen tak vyprávět, už je třeba podat svědectví.
"ZAČÍT A SKONČIT je možno kdekoliv, neboť jsme neuzavřeli smlouvu s vítězstvím, ale s bojem" - tímto souvětím novela začíná a ihned se naznačuje, že reflexe procesu psaní zde jde ruku v ruce sebereflexi/bilanci životní situace. Psaní figuruje jako způsob záznamu existence, jako možnost uchovat paměť, případně také jako způsob k nalezení životnému směru, když je vypravěč zaseknut v půli se svou poutí. "Zde vše jest naprosto a bez omezení", píše Jedlička a naznačuje tím možná, že v období rozběsněných a vymknutých padesátých let lze najít útočiště a svobodný prostor akorát tak na kusu papíru, a tvoří tím opozici k napjatému veřejnému prostoru, kde je podezřelý i nepříliš zřetelný úsměv. A v neposlední řadě zde literatura hraje roli v nespočtu intertextových odkazů - od již titulního Danta přes teoreticky spřízněného Šklovského po máchovské a biblické aluze v každodenních a bizarních situacích. A opět čtenář se snad nemůže chytnout všeho, autor někdy poměrně nápadně naznačuje, na co naráží, jindy však jen nevtíravě cituje a nepochybuji, že mi mnoho odkazů uniklo. To ale vzhledem k bohatství rovin nikterak nevadí.
Prostorově se kniha točí kolem deformované krajiny severních Čech, konkrétně kolem Litvínova, úplně nejkonkrétněji kolem Kolektivního domu, symbolu socialistické naděje a budovatelství. Toto působiště, kam se dostalo s rozdílnou motivací tisíce lidí, však nemá téměř žádné generační základy. Vlivem nacistického teroru a následného hromadného budování dochází k vymýcení podlaží, k odsunu Němců i zvěře ("dávno už se odtud odstěhovali ptáci a nad mrtvým motýlem, kterého sem občas zavane vítr, stojí děti v němém úžasu"), zpočátku opakující se motiv divokého králíka je smeten, historie se už vyhrabává jen s trčícími kostmi z úrodné půdy a nenápadnými dozvuky: Děti tam loví plankton pro zlaté akvarijní rybky a občas vyhrabou nevybuchlou bombu. Lidé si slibují nový začátek a hýří nadšením, ale záhy se ukazuje, že kulisy se od dob protektorátu příliš nezměnily: "znovu byl závod obehnán ostnatým drátem a znovu byly na jeho obvodu postaveny dřevěné hlídkové věže (...)" Vše zahaluje popílek, vše načichává svítiplynem, ráno průhledy do mlhy a na narvané trolejbusy, které míří na směnu do chemických závodů.
Počáteční "hype" a vyhlížení šťastných zítřků se mění v ovzduší sešlosti, nefunkčnosti a bídy. Utopie mládí taje ve každodennosti dospělosti a ideál naráží na realitu: "(...) skříňky na donášku potravin použili na uskladnění starých bot, a na místě projektované knihovny zřídili novou stanici SNB. V přednáškové síni vystupuje občas kouzelník anebo tam lékaři odpovídají na dotazy několika starších žen, které se bojí rakoviny." Hesla nenaplňují potenciál, už zbyly jen "ztracená slova solidarity". Vznešené chvíle, při nichž se mísí rádobyvysoké s nízkým (výročí hlásané rozhlasem narušeno incidentem s pračkou), vyznívají už spíš trapně než pateticky. Suverenitu socialistického zřízení podrývají obrazy mladíků na internátu, kteří tuší bezperspektivnost, i promluvy prokecávajících se lidových vypravěčů. Kritika zřízení zde není vykonávána nějakým nadřazeným Božím okem, ale zezdola, z konkrétních prožitků všedního života.
S tíhou a vědomím marasmu promlouvá vysoce subjektivizovaný vypravěč, který po únorovém nadšení brzy prozřel a nyní svědčí o událostech již bez iluzí. I přes naléhavost se však vyvarovává explicitnímu hodnocení, budovatelskou rétoriku podrývá spíš ironií a svoji neduživou životní situaci reflektuje s hořkostí. Neustále se zde oslovuje jakýsi neviditelný adresát - někdy dávné lásky, jindy syn, jindy snad dochází pouze k sebeoslovení. Toto obracení se chvíli jeví jako snaha svěřit se někomu, kdo by souzněl, koho by osud zavanul podobně, jindy spíš jako vymezení, jako odříznutí se od rétoriky davů. Vypravěč podává svědectví o dalších postavách, ale nikdo jiný o něm nesvědčí, figuruje jen jako odposlouchávač a posluchač, ani podobně osamělým osobám (smířená Hermína S., jíž přicházejí telefonáty pouze omylem) se však nedokáže přiblížit. Vstřebává neustálý tlak a to jak ten vnější, který je způsobován třeba sousedstvím s bývalým policistou, nedovírajícími se dveřmi i dotírajícími normami a příkazy ("Také jsem si zvykl chodit i potmě s tváří bodrou a usměvavou, protože člověk si nikdy nemůže být jist, nebude-li náhle jeho portrét vyříznut ze tmy kuželem kapesní baterky."), shrnutý opakujícím se motivem "obležení", tak ten vnitřní - pochybnosti o svém osudu, vědomí ztraceného času, konfrontace s předchozím naivním vnímáním.“... celý text
— lubtich
Josef Jedlička - knihy
Žánry autora
Fejetony, eseje Literatura faktu Novely Romány Literatura česká Literatura naučná
Štítky z knih
eseje dopisy korespondence česká literatura kultura 50. léta 20. století rodinné vztahy osobnosti socialismus rozhlasové zpracování
Jedlička je 4x v oblíbených.