lubtich komentáře u knih

Pro všechno minulé bez statusu památky – co se zbortilo, ztratilo svou funkci, vytlačilo se; ale leccos neustále dosvědčuje, nasvěcuje a odráží svou vyhaslou přítomností i absencí.

07.03.2024

Příhodný k charakterizaci celého výboru mi připadá onen opakující se obraz procházení se po stromech. Takové postavení poskytuje určitý nadhled, v rámci básníkova zběsilého filmování, umožňuje nasvěcovat skutečnost z různých perspektiv, zabírat různá prostranství. Zároveň jako by mu ve výhledu clonily větvě – nejde ale o překážení, nýbrž o nekonvenční selekci, kterou jeho záběry předvádějí. A právě z toho plyne ta nesmírná znepokojivost – právě to, co si v určitých situacích příliš neuvědomujeme a přehlížíme to, se v Effenbergrových básních stává středem oka kamery. Vystačí si přitom bez všemožných metaforických piruet, stačí prostě jen nečekané kombinace těchto pregnantních zaostření.
Ve spojením s tou vyhrocenou konkrétností, zahryzávající se pozorností vůči okolí, znepokojujícím hemžení zvláštních postav (neurvalé jeptišky, slepec s fotografickým aparátem, konkrétní jména) a (navzdory té vší obludnosti světa) s neutuchajícím úžasem a touhou přetvářet skutečnost, to dělá pro mě nejatraktivnější podobu surrealismu, která zvláštním způsobem čerpá z určité neotesané, dobře známé "českosti", ale zároveň z ní dělá něco dosud naprosto nepředstavitelného.

Nebezpečí

Chladivá obloha mne probouzí
ve větvích staletého dubu
u jehož úpatí nějaká jeptiška
domnívajíc se že není pozorována
stačí způsobit takový poprask v mých představách o lásce
že jsou náhle všechny tyto pirani zmagnetizovány
a že se na mne vrhají

(s. 34)

4 06.02.2024

Vynikající – a tady pár poznámek především k jazyku a prostoru (dalo by se toho rozebírat mnohem více).

Myslím, že nad tou obsahovou složkou, která do sebe absorbuje řadu již poměrně protřelých (byť v lokálním kontextu spíš nezpracovaných a ve své intersekcionálním záběru důležitých) témat, stojí neustále vyplouvající tematizace procesu vzpomínání. Ono lapání po zachycení zásadních momentů, únášení se asociacemi, uvědomování si prázdných míst, relativizace ústřední "faktického" narativu, nasvěcování dávných událostí z různých pohledů, uznání "nenutnosti" držení minulosti v paměti či přemítání nad tím, jak vzpomínky formují naši identitu – to všechno se mi zdá určující i pro formální stránku knihy. Třeba ta nápaditá metafora vody, která se v různých podobách (vlny, protiproud, břeh, dno, varhánky na prstech) stává prostředkem pro vyjádření vyrovnávání se s pamětí i s nelítostnou žitou realitou Přerova. Dále pak metafory, které upomínají na promítání si dávných událostí v hlavě, které jsou tím pádem zbarveny fotografickým/filmovým vnímáním skutečnosti – "všechno potahuje žlutý film" či "venku je horko, jas a kontrast někdo vytočil na maximum". Tím, jak se v knize střídají perspektivy, jak se (i skrz distancující se du-formu) vyjevuje současný a dřívější pohled vypravěče, se v neustálém překlápění pozornosti proměňuje ráz jazyka – od syrově líčených scén k úvahovým přemítáním o paměti doplněných lyrickými popisy scenérií, od srozumitelně věcného výrazu k náročným metaforickým piruetám, od neutrality po kulky vulgarismů a moravského nářečí. Myslím, že to všechno je dáno tou předurčující metodou "hrabání", která rezignuje na chronologicky dávkovaný příběh – zde se vlastně příběh ani nerozebíhá a jeho vyústění není pro dílo zásadní, ani náhodou zde nedochází ke snaze o vytěžení náročného osudu. Po sentimentálním laděním ani potřebě vznášet ortely není rovněž ani potuchy.

Jediné, co mi přece jenom přišlo krapet drkotající, byly některé ilustrativní scény a didaktické komentáře (zejména ze současné roviny vyprávění), u kterých si pak říkám "jako jo, ale co s tím, vždyť jo". Na pár místech se taky asi nepovedlo dotáhnout do dokonalosti to vyprávění v druhé osobě (např. druhá osoba sloužící náhle nikoliv jako sebeoslovení, ale jako rétorické máchnutí k jiným osobám, či vkrádající se ich-forma).

Nepochybuji o tom, že vyprávění směřuje zejména k obecnějšímu vyznění – ať už se jedná o paměť, jazyk či všemožná znevýhodnění –, ale musím říct, že mě zaujaly i určité místní a dobové reálie. Zatímco ke všem možným epochám se nabízejí jednoduché (či spíše: zjednodušující) klíče (i k těm nejnovějším – "divoké" devadesátky plné "svobody", totální současnost jako chaos a rojení krizí), tak nultá léta 21. století jsou pro mě dosud nerozluštitelnou záhadou, nevím si s nimi rady. Ne že by román jakési určující vodítko pro tohle období ukázal, to by bylo vzhledem k jeho mozaikovitě fragmentární podobě dost naivní očekávání, i tak pro mě bylo zajímavé sledovat určité detaily – rašící rapové gangy, sběry víček a papíru či lásku v době před boomem digitálních technologií. Právě ona absence digitálního prostoru na mě působila vlastně dost bezútěšně. Přerov jakožto město, které není tak veliké, aby se v něm tvořily v tomto období nějaké queer komunity, ale zároveň není ani tak malé, aby se v něm člověk jednoduše ztratil (někde mezi poli a lesy na vesnici). Tahle stísněnost prostoru je umocněna tedy nejen absencí internetu, ale i zázemím vypravěče, který je nucen sdílet malý byt s matkou a babičkou. A zase – klaustrofóbní dojem posiluje úzkost matky, která kvůli dávné neblahé příhodě ze strachu nenechává ani v největších vedrech otevřená okna na noc. Jediná útočiště tak představují místa mimo zraky ostatních, která jsou však limitována časově i vzdálenostně – vypravěč se na bicyklu dostává k osamělým zákrutům vodních toků, o krátkých přestávkách se schovává v úklidové místnosti pod schody. Prostorem úniku se kromě toho stává pak to nejkrásnější – knihy a fantastické příběhy, literatura. A obdivuju, že navzdory takové zkušenosti Marek Torčík přetavil své zkušenosti do díla, které není eskapistické, ale naopak vlídně zve do jader problémů.

5 30.01.2024

Nejsem bez výhrad, ale v té hotové zanícenosti a blaženosti ze všech setkání (ať už radostných či těch plných rozepří – vždycky ústících když ne do harmonie, tak do částečné vyrovnanosti, vzájemného prozření) čtu nesmírnou životní napínavost. Monumentální pomníky jsou zbavovány své sošnosti, vybarvovány do nejjemnějších nuancí – a to od člověka, který by místo senzitivní smířlivosti měl jistě právo na zahořklost. Fascinující je ten výběr – mísí se "katoličtí" a "levicoví" autoři (s důrazem na uvozovky, neboť tyto kategorie se Fučík právě snaží rozprášit), kteří ve výsledku mají mnoho společného, ať už to je sociální citlivost či odpor vůči měšťáctví (a taky to všechno handrkování, nejlepší je vzájemné sundávání svých idolů – Lenina a Panny Marie – ve společném bytě Zahradníčka a Halase). Jsem moc rád i za zařazení lehce zapadlých autorů (Černý), případně těch, u nichž se může zdát jejich obcování za komunismu lehce zavrhnutelné, přesto se dané konání ukazuje jako ten nejopravdovější zápas se svým svědomím, bázlivostí a tužebnou věrností (Závada); v tom se ukazuje, jak je Fučíkův výběr osobností takový, aby dostál především sobě. A taky – vykreslení rodných prostorů, které u kdejakého z těch čtrnácti hrají závažnou roli, cloumající podklad.
Kamarádství je skvělý vynález a už funguje pěknou řádku let.

Je pozdní večer, mlčí se nad knihami; zničehonic se Vilém zvedne a odchází, prý na procházku. Do noci. Jan ho mlčky propouští a k půlnoci se ukládá ke spaní; za hodinu se probouzí, bdí a čeká, až se k ránu rozhoduje jít na policii – větří neštěstí, jak taky jinak –, neboť tentokrát je ta kamarádova procházka už příliš dlouhá. O půl deváté ráno konečně vstupuje ztracenec do dveří, nevyspalý, ale jinak svěží. "Odkud jdeš?" – "Kupoval jsem si kartáček na zuby," odpovídá Vilém, přeskakující tak deset temných hodin, a klade doličný předmět na noční stolek. "A kdes byl v noci?" – "Procházel jsem se na pankrácké pláni," – tehdy ještě holé.

(s. 297, z kapitoly o Vilému Závadovi, z části o společném bydlení s Janem Čepem)

2 09.01.2024

Ono členění včetně dodané cody sice budí dojem spíše klasické skladby, ale myslím, že označení "banger" Píseň mládí taky snese, protože se vymyká tradičnímu schématu pění idyličnosti vzpomínaných časů, ale jde tvrdě a nekompromisně i do trapnosti a upachtěnosti. Několikastránkový základní text se větví do poznámek, které se opět asociacemi přehoupávají k čím dál titěrnějším detailům a rozplétají tak nejen Hiršalova útlá léta, jeho rodinu a spoluobyvatele východočeské vísky, ale i obecně podobu vesnické atmosféry meziválečného období a skrz různé návaznosti známých osobností na lokální kontext i charakter první republiky vůbec. Koláž se nevyskytuje jen na obálce, ale i uvnitř - Hiršal do ústředního vzpomínacího proudu vkládá různé dokumenty, od plebejských deníků a dopisů jeho rodičů až po úryvky světové literatury z všemožných koutů Evropy.
Fascinující mi připadá ono napětí, které při čtení zažívám - na jednu stranu úzkost a klaustrofobie z vesnického panoptika, které prorůstá mohutným alkoholismem, perverzními patáliemi s podplácením, patriarchální zkostnatělostí a nelítostnými relikty feudálního řádu s bídáky z pastoušky, na stranu druhou se jedná o nebývale živelné univerzum, kde se to hemží různorodými spolky (Sokol, Volná myšlenka, hasiči), lidovými intelektuály, svéráznou paletou koloniálů či ochotnickými i sakrálními událostmi (např. půvabná inscenace melodramatu na vesnickém rybníku!). Pohled na současnou podobu území mezi Vysokým Veselím a Jičínem je v podstatně unylejší - chátrá jeden obchod za druhým, největší akce jsou náhodná setkání u ranního autobusu směrem tam, kde je práce. "Starý svět" se mi rázem jeví - byť je to vzhledem ke všem výše zmíněným zpropadeným rysům bizarně paradoxní - jako nesmírně vzrušující podívaná (i když právě, jen "podívaná", třeba pozoruhodné pasáže o stíhání homosexuality způsobují svižné vystřízlivění).
Nejedná se pouze o dokument určité doby a místa, ale rovněž o záznam samotného procesu vzpomínání - připadá mi třeba fascinující, jak se Hiršalovi onen poznámkový princip, prostřednictvím nějž se noří do čím dál drobnějších zdánlivých malicherností, trochu vymyká z rukou a asociačně přeskakuje i v jednotlivých poznámkách. Nebo třeba všechny ony zaklesnuté popěvky, slogany, regionální i rodinné výrazy či iritování chybně nadepsaných výloh - tato upřenost ke slovu už v raných letech jako by signalizovala i pozdější Hiršalovo potýkání se slovem (vlastně i ona rodová příslušnost - otec muzikant, dědeček kameník tesající nápisy na pomnících - mi připadá příznačná). To vědomí, že "pohnu-li se všechno se vždycky zároveň pohne takřka celé okruhy toho co s sebou vleču se dostanou do pohybu", jak je citován Helmut Heissenbüttel v obstarožním Předznamenáním, je myslím všudypřítomné. Přestože (nebo spíš: i proto když) autor popisuje své milostné oplétání s tím, že dívce kvůli korespondenci nakukal adresu Jičína, aby skryl svůj "buranský" původ, je to docela jasné – celé dílo vyrůstá v Chomutičkách.

41. 2. Na obícku jsem chodíval velmi rád, hrávali jsme si tu na půdě a na špejchárku s bratranci a sestřenicí. Častokrát mě tu strýc Václav s chutí přetáhl řemenem, jemuž říkal člověčina - podle jedné Říhovy pohádky, z níž jsem rád nahlas vykřikoval: "Čichám, čichám človečinu..." Mnohdy měl k výprasku i důvod. Tak jsem jednou při zabíjačce lačně bral z mísy jitrnice a jelita. Protože však jsem už byl přejeden - jak říkávala babička "oči by jedly, ale huba nemůže" - házel jsem je nakousnuté pod stůl za kufr. Našli jich tam osm a já byl bit. Strýci jsem však vyhrožoval: "Počkejte, až budu velkej! Vyučím se četníkem a zavřu vás!"
(s. 86)

1 13.12.2023

Vždyť je to takový rozkošný a načančaný biedermeier! Jen teda zrovna hraje Mahlerova Píseň o mrtvých dětech, Milivoj dostává k narozeninám kromě věnečků i knihu Smrt v pralese a oběd se připravuje v "našem malém žárovišti". A v rohu pavilonu dravců nacistický had.

8 25.11.2023

https://www.iliteratura.cz/clanek/46608-aids-elsa-lazarska-v-zime-a-jine-basne

1 21.10.2023

Jako bych narazil na nějaký dětský deník schovaný pod matrací nebo vzpomínkové zápisy ztřeštěné stařeny. Epicentrum venkovské, domácké i nespoutané zahrady, kolem které obkružují a později i pronikají zvláštní návštěvy, prapodivní tvorové a náhlí pronásledovatelné. Básně jsou to nesmírně hemžící - mraky rostlin, zvířat i lidí, přičemž jsou všichni tak trochu svatí a mezi vnitřními a vnějšími prostory nejsou pevné hranice ("zajíci a jehňata procházeli domem").
Obecně se dá říci, že budovaný mikrokosmos se vykrucuje z binární opozic - "vidím ho a nevidím ho", "měsíc je, každou minutu, bělejší a tmavší" či "klábosí se slepicemi, které jí vykají, tykají, a ona jim odpovídá laskavě, přísně". Básnířka vedle sebe staví protiklady, ale časem se ukazuje, že jsou to protiklady jen zdánlivé a ve skutečnosti se po dvorku potulují samé nejednoznačné (často androgynní) bytosti a zjevují se horko těžko uchopitelné děje: tatínek nese "dávnou kořist, vždy tu samou, na kterou zíráme se strachem a vášnivě" a maminka se promenáduje "jako herečka, jako jeptiška" naráz. Zvířata na rozsáhlých planinách se sveřepě loví i zbožně uctívají, lyrický subjekt vystupuje jako opatrná pastýřka i nesmělá objevovatelka, která fascinovaně hledí na fantastickou faunu, ale dokáže se umanutě zakoukat i na pouhou číši či starý hrnec a od něj rozpřádat četná tajemství.
Básně jsou to smyslově velkorysé a přívlastkově rozpřáhnuté, obzvlášť přirovnáních je mraky. Marosa je ale nevyužívá pouze proto, aby byly básně plné atraktivních pentliček, nýbrž hranici básnického prostředku a skutečnosti dekonstruuje; vršící se přívlastky rozkládají identitu původního hmatatelného předmětu či viditelného stvoření, ve výsledku tedy není zřejmé, oč se doopravdy jedná: "rozsvěcely se hvězdy na průčelích; jedny hnědé jako netopýři, jsem si jistý, že jsem zahlédla jejich zuby a uši". Vidění, kterým je průvodkyně obdarována, je naivně hladivé i nekompromisně drsné, ale chvílemi se také naznačuje, že se přece jenom jedná jen o smyšlenku a snění - třeba když v básni dochází ke konfrontaci pohledů nebo když sama mluvčí poukazuje na limity plastičnosti svého světa: "kdo by v ně v takovou hodinu věřil?" či "dokud se nepřestanu dívat". Sen se občas rozplyne a zbudou jen třešně kutálející se po podlaze.
Slova s velkým písmenem mě nemálokdy vyděsí, nicméně v Divokých papírech se všichni ti Ďáblové, Bohové, Andělé mísí s magickorealistickým prostředím, ve kterém se jejich původní symbolická podstata proměňuje. Zahradní dětské hry na obřady možná nejsou jen hry a i prostírání stolu může v lecčem připomenout stání u oltáře. Smrt zde je tak trochu všudypřítomně na dosah, ale zároveň nikdy ne explicitní, jen nenápadně zachumlaná do všednosti.
Formát básně v próze by se mohl zdát po 200 stranách ohraný, ale výbor je vlastně rozmanitý - kromě několika nezvykle apelativních veršovaných kusů jsou přítomná i jakási "doveršovaní", dva tři řádečky dovršující daný text, která sterilně nerytmizovanému bloku přece jenom dodávají určité napětí. S čárkami se rovněž nakládá specificky volně, což s předkládaným světem plným rozvolněných hranic ostatně krásně koreluje.
Závěrečný oddíl, v němž autorka spřádá tělesně živočišný text o bezejmenné ženě, která se pohybuje ve zvláštním napětí mezi frigiditou a nymfomanií, pohlavní styk provádí se zvířaty a těhotná se stává sama se sebou, mě zanechal spíš chladnějším, byť se jedná bezesporu o nesmírně svéráznou prózu. Vracet se budu ale především do prostředí plného hvozdíků, lilií, zajíců a motýlů, kde "sem tam proletí kolem netopýr jako příšerný telegram" a "ve vzduchu víří koně, malí jako mouchy, jenže kam s očima?"

V den svatby mých rodičů se na dvoře zjevil pták - pořád mám pocit, že jsem byla u toho, když se rodiče brali - na malém dlážděném dvorku.
Měl v peří světýlka; snad to byla jeho vlastní vajíčka posetá hvězdami, zrnka zlata, zářivé nitě. Dívali se na něj a v tu chvíli růžověl, rozevíral každé pírko; byl jako jiřina v ráji.
Nad přípitky, květinami, krabicemi s cukrovím, přeletělo cosi lehkého a pochmurného.
Nakonec měli všichni strach. A semkli se kolem ptáka.
Chtěli ho zabít a nešlo to.
Chtěli ho zaplašit a nešlo to.
Chtěli na něj zapomenout a nešlo to.
Ještě teď vidím jeho rušivé světlo, jak křižuje nocí.

(s. 68)

5 25.09.2023

Málokterý knižní rozhovor zřejmě vyústí do situace, kdy zpovídaný převezme suverénní pozici a z dotazů přesedlá na velkou průvodní jízdu po svém díle - není divu, že autorství nenese francouzský novinář, ale sám polský akrobatický žonglér.
Gombrowicz je v lecčem skálopevný - má svoje pevní zásady, dá si záležet na "přesné" interpretaci svých děl a v některých soudech (třeba ohledně mládeže, vědy či literární kritiky) je až příliš tvrdohlavý. Zároveň ale zůstává v určité mezní, nejasné pozici, která má u něj počátky již od vyrůstání na pomezí vesnice a průmyslových zón, šlechtického lidu a střední třídy či Polska a Litvy. A ty zásadní věci, které rozvádí v Kosmu, Ferdydurke a spol., formuluje jako skutečnosti plné rozporů - Forma jako něco, od čeho je potřeba se osvobodit, ale zároveň jako útěcha, jejíž postupné zaoblování vede k smysluplné (iluzorní?) organizaci světa. Mládí jako něco trapného a nezralého, ale zároveň niterně krásného - a ta krása by nebyla bez oné podřadnosti. Polsko jako přechodná země oslabeného charakteru, která však může revidovat evropskou formu z netradičních pozic. Morálka jako nic obecně platného, ovšem jako něco vyvěrajícího při psaní: "udeřím a dozvím se, jaký jsem." Gombrowicz zůstává tvrdošíjně odmítavý k ideologiím, víře a teoriím, ale záležitosti, které jsou mu skutečně drahé, rozehrává na nejvyšší, nejednoznačnou míru.
Obzvlášť sympatická mi je jakási prvotní zaklesnutost ve vesnickém prostředí, ono poznávání věcí z konkrétní a každodenní skutečnosti - třeba fakt, že principy strukturalistů jsou s těmi Gombrowiczovými téměr totožné, avšak on vychází z dějů ulice, z toho nejošklivějšího a nejobyčejnějšího. Ta touha dobrat se opravdové skutečnosti a zároveň vědomí limitů; když čtu věty jako "člověk nikdy není sám sebou", tuším, jak moc je i dnešní svět tak vzdálený nazírání předestřenému v Testamentu.
Navzdory zdánlivé nabubřelosti totiž Gombrowiczovy postřehy nejsou umouněně přemoudřelé a arogantní, často se reflektují i k samotnou pozici tvůrce - tvůrce, který se vyhraňuje proti politickému i čistému umění, který se chce prostě dobrat své soukromé skutečnosti. A ten stejný tvůrce se vysmívá tomu, jak se lidé chytají do pastí Formy, ale současně je schopen uznat, že i ze svého spisovatelského mýtu stvořil Formu, kterou se svým dílem snažil rozbíjet. Tvůrce, který si nechává od panstva donášet lahodné pokrmy a za pár let se v argentinských chudinských čtvrtích z nouze vloupává na cizí pohřební hostiny. "Nevím, jaký jsem, ale trpím, když mě deformují."

1 12.09.2023

Postava Bedřicha plní podobnou roli jako Vaněk v jiných Havlových jednoaktovkách - zdrženlivě rozpačitý a málomluvný návštěvník s replikami plnými zámlk, který nechává vypadnout leccos z těch, kteří jej pozvali do svého příbytku. Tentokrát se jedná o pár, který smysl života nachází v uzavření do zútulněného bytu, v němž přepadávají objekty z různorodých dálav ("ze Švajcu"), a v přijetí spotřebního způsobu života, v němž jde primárně o materiální statky a tělesné uspokojení. Dovršení životního smyslu tkví už jen v tom, aby byli viděni, aby bylo možné svůj "kvartýr s ksichtem" někomu předložit.
Bedřich vystupuje jako hodnotový opak zmíněného páru, respektive tak jeho obraz konstruují Michal a Věry - dávají sebe za příklad, přicházejí s dobrotivými snahami o "nápravu" a později přecházejí až k explicitním výčitkám disidentského životního stylu. Když však hostitelé repetitivně zmiňují přání o tom, aby se to u Bedřicha "konečně nějak rozmotalo" a ten se otáže "Co aby se mi rozmotalo?", zahánějí otázku do kouta ("Nechme toho."). Vyjevuje se tak, že skutečná podstata jejich dialogu tkví ve budování opozice vůči Bedřichovi, aby si na základě toho mohli ustanovit identitu, která by byla jinak konzumně prázdná. Když se po rozpačitých tichách má Bedřich k odchodu, hostitelé šílí a padají i ostrá slova - s Bedřichem odchází totiž i berlička, pomocí níž si mohli přivodit pocit naplnění smyslu.
Jako jednoaktovka obsahuje řadu typických prvků, mezi které kromě funkčních ingrediencí (opakování frází, konkrétní reálie) patří však i spíš iritující skutečnosti - Havel si vybere určitou společenskou skupinu, kterou nechá, aby se odkopala a ukázala svůj zoufalý život v sebezapírání. Nedělá tedy Havel něco podobného jako jeho smutné postavy? Není Vaňkova identita podmíněna výskytem opozičního hlediska, které se stává hodnotově a morálně prohnilým? Snad jeho pasivita nedělá z jeho her pouhý gag - otevřený konec, při němž se Bedřich do bytu hostitelů nakonec vrací, budí otázky ovlivnitelnosti, soucitu či potřebě dialogu.

11.09.2023

Oproti chtěně jednoznačnému rozložení "sil" v Audienci působí Protest poměrně nejistěji, byť lze samozřejmě těžko očekávat, že by Havel u svého alterega (odkazů je habaděj, navíc se v metarovině odkazuje i na samotnou Audienci) provedl zničující sebekritiku. Postava Vaňka zde působí spíš jako odměřená vrba, která pouze nechává svým strohým odsekáváním vyloudit z druhého jeho skutečný obraz.
Vedle (nebo nakonec spíš "proti") sobě se zde staví dva příslušníci určitých množin - ryzí intelektuál vězněný a pronásledovaný autor se setkává se zajištěným tvůrcem v šedé zóně. Oba zřejmě sdílejí společnou nechuť k současnému systému, ale jejich přístup je diametrální odlišný, na jedné straně vypočítavá zdrženlivost, na straně druhé vypjatý odpor. Ve hře můžeme nalézt možná i nějaké ty pochybnosti nad druhým jmenovaným přístupem (není urputná podepisovací snaha jen touha po vlastním zviditelněním, přičemž praktický dopad pro vězněné to nemá?), zejména se zde ale obnažuje absurdita toho, kdo figuruje jako oběť i opora systému a není schopen z dané mašinérie vystoupit. U Staňka je iritující zejména ta úpěnlivá snaha o sebestylizaci - vlastně odbojář, ale "všechno má své meze", sebemrskačství před uznávaným disidentem, ale zase tak hroznej přece není. Jakmile ztratí pevnou půdu pod nohama (a je ponouknut k podepsání), dochází k dlouhému a váhavému monologu, který má komplexitu jeho přemýšlení umocnit, ve skutečnosti se však Staněk už jen odkopává, vykreslit subjektivní dopady jako výhodné a objektivní jako výhodné jsou už jen marnou snahou o utvrzení společníka (a snad i sebe) o špetce zbylého morálního kreditu - v tomto ohledu je však zřejmá převaha střídmého Vaňka. Ten šetří jakýmikoli expresivnímu soudy a vůbec je v řeči opatrný, zato leccos vykoná, dominance Staňkových replik a absence jeho agilnosti mimo řeč zase hovoří o opaku.
Celkově však nevím - není to málo? Vysmát se šedé zóně - a být s ní možná trochu soucitný? Na jednoaktovku ale možná přece jenom ne, ukazuje totiž, že normalizační kolos nedržel nad vodou jen diktátorský sněm kdesi nahoře, ale i každodenní zápřah, kterému téměř nikdo neuhnul.

10.09.2023

Nejen na internetu, ale bohužel i v diplomových pracích jsou k nalezení halasné vývody o Audienci typu "je to o neskutečné propasti mezi burany a intelektuály" - jako bych měl před sebou nějaký prošlý letáček Milionu chvilek za demokracii. Nevím, čtu to docela naopak - jako svědectví o situaci, v níž je ponořen do marnosti každý, pouze jinačím způsobem.
Kostrbatý a notně nucený hovor mezi rozjíždějícím se Sládkem a zdrženlivým Vaňkem zprvu vskutku implikuje bizarně nerovné postavení - prvně jmenovaný, který neomaleně tyká a hovoří tak, jak mu zobák narostl, se navíc snaží vsugerovat svému "podřízenému" pocit vděku, protože kde jinde by vzali pronásledovaného intelektuála. Sládek však ani v jednu chvíli nepůsobí ani jako absolutní hlupáček, ani jako drakonický manipulátor. V dialogu se čím dál obnažuje, jak je sám vláčený - například vlastní naivní představou, že něco lze jen tak jednoduše přenastavit: "A nebuďte smutnej!" nebo "...nejsem pivař" - "Tady je každej pivař." Cíl, o nějž mu jde - přinutit Vaňka, aby sám o sobě psal zprávy Státní bezpečnosti , neustále odkládá a hromadí repetitivní floskule s úzkým okruhem témat, z části i kvůli alkoholické omámenosti. Varuje před lidmi, kterým se nedá věřit, a zároveň chrlí fráze o potřebné soudružnosti. Zamotává se.
Zároveň si je paradoxního rozdělení pozic vědom a z hry trochu tak vyplývá, že zlé úmysly vůči bývalému autorovi dramatických děl nemá. Jeho starost je ve skutečnosti trochu ubohá a trochu přízemní - a hlavně se stává zásadním impulsem k tomu, abychom skutečně nahmatali rozdíl mezi oběma postavami. Jistě, Vaněk mluví spořádaně (i když velmi staticky a jeho řeč téměř občas sklouzává do frází) a Sládek ne, Vaněk si zachovává morální kredit (byť zůstává spíš pasivním, odsunutým "hrdinou", který výhodami od "nemorálních" neopovrhuje) a Sládek v tomto ohledu lehce kulhá; skutečná propast mezi nimi však leží v procesu vypořádávání, v imaginaci, v kulturním kapitálu. Zatímco Vaněk zůstává duchovně nad věcí a dál si píše navzdory nehostinnému prostředí dramata, tak Sládka vysává prosté brodění se v banalitách všedního dne. Ve zprávě pro Státní bezpečnost nevidí problém etický, ale čistě problém praktický. Otázka "principu" pro něj neexistuje, ale zároveň je schopen v závěrečném monologu poměrně vnímavě (byť neotesaně a ukníkaně) reflektovat celé své zoufání - zatímco Vaněk si už teď může psát do medailonku, jak za těžkých dob vystřídal řadu manuálních profesí, on se stává nepohladitelným, neospravedlnitelným, přestože je možná spíš jen zmarněným a uvlečeným. Zakončení, při němž Vaněk náhle přejímá Sládkovy způsoby a frazeologii, nechává otevřeno pro plejádu interpretačních možností - je to nakažení postojem? Soucitné gesto? Nebo snad jen uzoufaný nářek nad situací, z níž nevychází nikdo šťastný a málokdo důstojný.

7 10.09.2023

Je to taková postmoderna s otevřenou náručí - už od prvních stránek (porod při Čekání na Godota) se tam vrší literární odkazy, které jsou ale do puntíku dovysvětlené. Přepíná se mezi formou, protože proč ne - navzdory tomu, že dramatické ztvárnění určitých kapitol vyjde stejně naprázdno, když většina děje románu je taky scénická. A nakonec, aby se ukázalo, že je to ta literatura, tady máme metarovinu - nesmírně otravné průpovídky autora a redaktora, který poukazuje na nepublikovatelnost daného díla. Viewegh jako by tím chtěl čtenáři pěkně předsunout - ha, teď máte před sebou knihu, která je strašně skandální a prostořeká a vyzvedne na povrch nepříjemné pravdy normalizace.
Ale po třiceti letech to už zase taková bomba není. Všichni ti intelektuálové na vrátnicích, zpuchřelé umakarty či nástěnkářství, to už jsou staré známé věnce. Určitě se zde podařilo ztvárnit alespoň určitý dobový rozpor - tiše domovské formy odporu a lamentování, které se však musely snést s veřejným podlézáním a snahou vydobýt si drobnými krůčky alespoň něco. Obstát není jen tak, když musíte vstupovat se skloněným hřbetem vstupovat do béčkového družstva okresního přeboru, aby bylo možné obstojně zabezpečit rodinu. Sice ano, přijeli Rusové a je to bída, ale tématem nedělního oběda je spíše to, zdali se do bramborového salátu hodí dávat salám. Je to pohled neúprosně ironický, ale zároveň vřelý, aby českého člověka trochu polaskal po vlasech, že to tak měli všichni a co naděláme.
Autor otevřeně čerpá z vlastního rodinného života. Mám dojem, že se to do podoby knihy promítá nepříliš valně - na jednu stranu je zde spoustu konkrétních reálií, které jsou s danou dobou spojitelné, na stranu druhou Viewegh hýří ve vsuvkách hromadou privátního balastu. Jistě, v takových momentech se sází na tzv. humor, ten mě však nechává poměrně chladným, neboť umolousaná snaha o něj srší z každého odstavce. Humor je zde scénou, nikoliv nazíráním. Ostatně i ta sebe(ironie) se může po chvíli stát vděčným prostředkem, manýrou, která vytváří další jednoduše skousnutelnou realitu.

1 22.08.2023

(2. část komentáře)
Spojujícím aspektem všech postav se v závěrečné kapitole nestává jakási nadosobní myšlenka, ale prostá židle, na níž zkrátka seděl kdekdo. Materiální záležitosti převážily - když se chvějící se dítě manželů Kroupových budí v noci s otázkou "Z čeho budu živ?", až jeho rodiče zemřou, je to nejpronikavější moment celého díla - najednou vytane ta tragická skutečnost, že odkázat lze jen kilogramy a kilogramy, nikoliv cokoliv duchovního, protože takový odkaz ve vyprázdněné společnosti prostě neexistuje.
Poměrně často se napříč "příběhem" míhají také různé scény z kulturního/uměleckého života. Nikoliv však ve výsostné formě, nýbrž poklesle - umělecká díla zde figurují jako spekulace, nástroje či pozlátka, divadelní role je dána protekcí, básně jsou vnímány jako bezúčelné, moderní umění je odsouzeno kvůli tomu, že "se do něj pletou ženské". Takovéto momenty jsou ale morálně odsouditelné jednoduše, mnohem sofistikovaněji si Součková střílí z literárních konvencí, když v určitých částech napodobuje detektivku či variuje Romea a Julii. Zároveň tím poukazuje na určitost "udělanost" románu, na fakt, že se sice vychází z určité konkrétní skutečnosti, ale zároveň vyslovuje skromný nárok na to, aby nebyl čten jen jako (autobiografický) dokument.
Napěchováno je v té knize o moc víc. Fakt, že v maturitním kánonu na mé střední škole byly ze 120 knih pouze 4 od žen, se stává s objevováním jmen jako Grögerová, Linhartová, Hodrová či Součková čím dál tristnější.

Pan Kroupa je z těch lidí majících zálibu jezdit vlaky, jimiž většina lidí nejezdí. Rád vyhledává zvláštní spojení, co na tom, že vlak jede o hodinu či o dvě déle, když při tom vidíte kus nové krajiny. V noci je přece tma a není vidět" Ale přece se jede jinudy a ne tratí známou jako staré boty. Co na tom, že se někde čeká! Člověk vystoupí, nadechne se čerstvého vzduchu, projde se, prohlédne si stanici, protáhne se a jede pěkně dál.
(s. 410)

19.08.2023

Fenomenální věc, která mě fascinuje tím nesmírným kontrastem - tak živoucně psané o tak plahočivých a ubíjejících skutečnostech. Máloco mi zní protivněji než úmorné bildungsromany o dívkách ze zajištěných rodin, ale Součková naprosto nabourává obvyklou představu takového vyprávění a přichází s ladně ukočírovaným proudem.
Text se točí kolem Marie Tomanové, která prochází různými životními fázemi - nejedná se však o hlavní postavu, nýbrž o jakýsi odpichový bod, kolem nějž se nabalují další a další příslušníci, přičemž jejich vazba je čím dál tím slabší, navíc svým množstvím i frekvencí výskytu Marii válcují, respektive vyrovnávají. Nemyslím si, že by Součkové šlo o jejich perfektní psychologické vykreslení; nejedná se o naprosto bedlivě prokrvené charaktery, definovány jsou spíš shlukem detailů a různými kategoriemi -
však taky jedním z hlavních motivů zde je lidské míjení, které je dáno prostorem (venkované u hradecké Roudničky X nová pražská buržoazie), genderem (bizarní umanutost v tom, kdo z páru obětuje desetihaléř pro zavolání výtahu) či socioekonomickým postavením (problematický vztah nájemník X nájemce).
Předkládanými maloměšťáky a zpovykanými vesničany by šlo velmi jednoduše pohrdnout, ale autorka místo toho dává přednost pečlivému vykreslení společenské atmosféry, v jejíž sešněrovanosti se obyvatelstvo dusí. Základním aktem rodiny Tomanových se stává jevení - neohrabaná snaha o prezentaci domnělé prestiže, která dává vzniknout groteskním situacím. Rukojmími tohoto přístupu se tak stávají děti. "číst! abys byla ještě pitomější", lamentuje matka Tomanová a její bigotní přístup odvane až obava, že by mohla vzniknout pověra, že doma na čtivo nemají finance; obdobně to je třeba s nákupem šatů. Autentický zájem je tak ututlán beze zbytku, což je vyjádřeno i nespočtem imperativů, "hubováním a pinglováním", které vytváří všudypřítomné rodinné napětí. Výchova dívek v domě, v němž "hlasy třepetají plamenem svíčky", tak nemůže vyvrcholit v nic jiného, než že i ony přijmou vzory, snaží se líbit a chovat podle toho, co se "sluší a a patří", a vcelku pasivně přijímají svého nastávajícího, přičemž nárok je takový, aby byl "alespoň snesitelný". Domnělá emancipace od rodičů se však záhy překlápí do nové svazující role, jejíž pohyb je omezován paranoidním bědováním manžela. "Ach, jak byl člověk nešťastný", píše Součková v jednom z mála míst, kde se (snad) jasně vynořuje vypravěč. Směřuje to sice k postavě Marii (a rovněž by šlo mnoho situací interpretovat pomocí genderových teorií), ale použitím abstrakta je jasné, že smutek zde zasahuje celé lidství, které není schopné odpoutat se od ustálených vzorců. Plyne z toho akorát odcizení napříč rodinou, která si nedokáže navzájem vyjednat své skutečné potřeby.
Proti tomuto životu, který by ideálně měl fungovat na základě přesně nalajnovaných konvencí, který je zmítán stereotypy a jehož představitelé žijí v iluzi jasně uspořádané reality, klade autorka způsob vyprávění. Řazení kapitol sice zhruba chronologicky odpovídá postupnému vývoji, ale dění (či spíš nedění - těžko nacházet v jednotlivých událostech příčiny a následky) uvnitř nich je ovládáno principem asociačním, který přehazuje události jako elektrická jiskra od tramvaje. Máme tak před sebou vyprávění s časem výsostně subjektivním. V jednom odstavci se mísí jak (zdánlivá) přítomnost, tak i zpětné reminiscence vyvolané drobnými detaily či náhlé průhledy do budoucnosti. Takové uspořádání ale možná mnohem lépe odpovídá skutečnému vnímání člověka, které není racionálně konstruováno a naopak neovladatelně přepíná mezi různými směřováními. Někdy dochází tímto způsobem až k realisticky úplně vymknutému vyprávění, kdy dění dostává imaginativní ráz a v příběhu se zjeví například sudičky (jejichž fatalistické ladění jako by tvořilo jen zdánlivý protiklad k nelítostným determinantům výchovy).
V takovém proudu se vypravěčský konstrukt ztrácí a nechává lapat po hlasu všechny ostatní. Máme zde sice dialogy, ty ale nejsou vyznačeny uvozovkami, nýbrž pomlčkami, takže pevná hranice mezi jednotlivými promluvami se maže. To umocňují rovněž další způsoby vyjádření především polopřímá řeč, jejíž původce mnohdy není jasný, případně se zjevuje až v nečekané chvíli, a dále také vnitřní monology, které jako by k někomu směřovaly, ten však není valně určitelný. Nejasná fokalizace tak způsobuje, že mnohé skutečnosti zde vidíme dokola a dokola, akorát pořád jinýma očima. Dominantní a pořádající hlas však téměř absentuje, jen ve vzácných chvílích na sebe upozorňuje v autorském plurálu, aby dokázal, že před sebou čtenář nemá rodinnou kroniku, nýbrž literární dílo: "museli bychom to vyhledati a sestaviti". Iluzi neochvějných pravd a faktů v proudu subjektivních domněnek vytváří paradoxně klepy a pověry. Věty uvedené slovy typu "všichni vědí" jako by se snažily suplovat vypravěčský hlas, záhy se však podlamují pod chrlením dalších mnohohlasí. Kontrast světa, v němž se občané utvrzují ve svém jednoznačném obrazu světa repetitivními frázemi jako "co je do všeho" či "všem se nelze zachovat", a tohoto bezprostředně neuspořádaného zpracování, je tak dokonán.
V tradičním románu bývají často určité životní milníky, podle nichž je vyprávění konstruováno. V Odkazu ani Zakladatelích po tom není ani památky. Hierarchie uváděného je značně nejasná - události, které by se nabízelo nazvat jako "klíčové", zde nemají přednost před každodenními banalitami, čímž se mimo jiné smývá význam jednotlivých událostí - jako by nevedly odnikud nikam. Názvy sice nastiňují určitou strukturu dějů v kapitole, ta je však značně neúplná a rozhodně nenaplňuje tradiční představu milníků. Skutečnost, že si bratr pana Kroupy dal párky před obědem, se může stát donekonečna omílanou skutečností, zatímco svatba dcery Tomanové je popisem značně ošizena. Je v tom i jistý podprahový humor, který chvílemi na stránkách dvojrománu čtu; pitvat se ve všednosti tak dlouho, až skutečně na povrch vytane její podstata, přestože je ve skutečnosti jen trapná a groteskní.

19.08.2023

První esej z roku 1968 má hafo skvělých postřehů - zdůraznění specifické perspektivy, kterou umožňuje neplynulý chod středoevropských dějin, se zde nejeví nabubřele ani příliš idealisticky, však 60. léta přinesla doopravdy širokou paletu nových pohledů. Podstatná mi připadá i redefinice vandalství - nikoliv kluci sprejující zpuchřelé železniční domky, ale jakékoliv ničivé/rušivé jednání, které je aktivováno tím, že daná osoba určité věci nerozumí, neboť to přesahuje její omezený obzor. Tato obrana vlastního obrazu světa jako by odevšad křičela dodnes - všichni ti chlachláčci, kteří nafoukaně odsuzují hodnotu moderního umění, aniž by v dané oblasti měli přehled a byli ochotni vstřebat historickou kontinuitu.
Poemigrační esej z roku 1983 asi zejména nezestárla dobře. Rozumím snaze vymezit specifika středoevropské oblasti, ale myslím, že Kunderovo pojetí tohoto domova malých národů je přespříliš povýšené a v mnoha ohledech problematické. Třeba když píše o tom, že jakmile hrozí identitě zánik, tak nabývá kulturní život ve střední Evropě na síle a celý národ se kolem této hodnoty seskupuje - jasně, Pražské jaro, ale doopravdy se celý národ hromadí kolem exilových spisovatelů, třeba zmíněného Gombrowicze, který si ze svého Polska dělal akorát tak šprťouchlata? Padesátá léta v Československu - katastrofa národní identity nabíledni a kupodivu kultura v rozvratu stejně tak. Existenční krize jedince totiž občas překročí úměrné hranice a dojde prostě jen k zhroucení. Připomenutí toho, že panslavismus je bizarní konstrukt, je fajn, představa kompletně uniformujícího a požírajícího Ruska je sice líbivá, nicméně - co řada opozičních seskupení? Co kanoničtí ruští umělci 20. století nejsou to zrovna ti, které politický režim (nikoliv národ) perzekvoval a kteří navazovali zahraniční kontakty (což Kundera v první eseji pokládá nepřímo za rys kulturnosti)? Parádní jsou pasáže, které se snaží načrtnout společný příběh, které poukazují na míchání vlivů středoevropských (a židovských) kultur či si všímají jistého dějinného rozčarování, jež je možno "vyřešit" jen výsměchem velkému a slavnému. Závěrečné vyvrcholení, které vymezí cestu mezi západním bezkulturním světem a východním imperialismem, v roce 2023 vyznívá bezradně - s trochou nadsázky by se dalo říci, že si středoevropský region vybral to nejhorší z východního kulturního konzervatismu a to nejpokleslejší ze západního konzumerismu. Kultura nezmizela, jen je možná třeba po ní bedlivěji pátrat a klást na ni jiné požadavky, než je všeobjímající evropská jednota.

1 31.07.2023

"by / to / byla ta / největší báseň / jen // jak to napsat", píše Těsnohlídek v otvírajícím textu knihy poté, co stroze vylíčí prostředí dánského pobřeží. Báseň se zde jeví jako cosi předliterárního, přičemž samotný akt psaní už pouze tuto skutečnost poletující si po světě uzemňuje do slov. A v tom vidím úskalí této poezie o slova tady vlastně moc nejde.
Celá řada básní je formulována v třetí osobě množného čísla, čímž se naznačuje nadosobní, generační potenciál výpovědi. Generace, kterou neohrožuje žádná evidentní krize, ale i tak se plahočí v nenaplněných očekávání, trmácí se bez jakéhokoliv ideálu a cyklí se v uondaných stereotypech. Je jakoby po všem, ale zároveň nic není dosáhnuto, všechno uplynulo, ale zároveň se nic nezměnilo. Zároveň je zde zřejmá intence směrem ven - okolní svět je protkán konzumem, povrchností a banalizací prožívání. Těsnohlídkův styl ovšem někdy totéž přejímá, takže se zde předkládají prázdné fráze a ohrané (jakkoliv sugestivní) vztahové scenérie. Na jednu stranu to lze číst způsobem "Na světě je málo věcí v pořádku a ani já mezi ně nepatřím.", jak někde píše Elsa Aids, jako poukázání na to, jak z mileniálů, kteří vyrůstají v neúprosném postsocialistickém prostředí, nemůže vzejít nic jiného, než co je zrodilo. "jsou lemovaný klukama co / s chutí někoho zmlátěj / protože je jinej - / klukama co / s chutí někoho zmlátěj / aby byli jiný", píše se trefně o reprodukovaném maloměstském násilí. Na stranu druhou to čtu i jako manýru - některé motivy se úmorně opakují a morální kýč v některých básní pak dává vyvstat pochybnosti, jestli mám před sebou doopravdy autentickou poezii, nebo naopak vypočítavou věc cílící na city.
Velkou část sbírky tvoří chrlivé proudy, které se v krátkých (a skvěle rytmizovaných) sekvencích řetězí a řetězí, které svou těkavostí a neuspořádaností umocňují onen motající se životní pocit. To s sebou nese nemálo balastu, který někdy překračuje únosnou mez tohoto jinak efektivního gesta. Zároveň jej ale lze chápat jako potřebu zaobalit se do slov před nelítostnou skutečností (taky že má sbírka lecjaké autoterapické rysy) či jako snahu najít v proudu řeči přece jenom alespoň "těch pár správnejch slov". Větší problém podle mě tvoří neucelenost stylu - zdálo by se, že je přímý a oproštěný od všemožných cingrlátek, ale ve skutečnosti i Těsnohlídek používá řadu laciných metafor ("měsíc sypal jinovatku do trávy"), které ve výsledku tu nepřikrášlenou syrovost dost podemlývají. Navíc ani přímost nemusí znamenat lhostejnou ledabylost výrazu - patvary typu "jseš", zvláštní užívání znamének (+, & či neustálené pomlčky) nebo náhodně vložený kaligraf dělají z básní, které si jinak zakládají na podobnosti s mluveným jazykem, kočkopsa.
Co se mi líbilo: opakovaný zájem nejen o vlastní osud, ale i o okolní občany - kluky z učňáků, přestárlé mamky a naivní holky vycházející základku, jakkoliv to někdy vyznívá barvotiskově, tak tam tu urputnou starost cítím. Pak taky verše, které svou úderností a konkrétností působí, a to silně - "jsem ten co ožere z dortu marcipánový kytky / když se nikdo nedívá --" Jinde se píše, že "armáda kluků ve vytahanejch svetrech / svět nespasí" - to nezestárlo. Naopak až archaicky působí obrazy prostitutek kolem hlavních silnic a partnerské předávání vytisknutých fotek; sbírka vyšla roku 2009 a od té doby bující digitální zkušenost proměnila mnohé. I proto pojímám Násilí bez předsudků spíš jako dokument mileniálského prvního desetiletí či jako styčný bod porevoluční české poezie, než že bych mu uznával sršící estetické kvality.

v olomouci

mívám náladu
rozbít
každý druhý okno
kolem kterýho projdu
jen
tak
ze zájmu

rozbíjet okna


(s. 28)

26.07.2023

Už první báseň je poměrně symptomatická pro ladění celé sbírky - role sazeče, nenápadného pracovníka všedního dne, je zde povznesena z praktického účelu na smysl duchovní a stává se jakýmsi strážcem pravdivosti. Tento náhled poté Holub různými způsoby variuje, ať už pomocí biblických metafor, antických narážek či provázáním každodenní skutečnosti s kosmickými motivy: "V očistci sklepů, / na posledním soudu / stolů kuchyňských / kosmické kvílení masa." Někdy se zde krouží kolem všedního objektu, který je vytržen z běžného vnímání - mucholapka se stává zabijákem, mlýnek na kávu nezastavitelným svědkem lidstva, budík předmětem vyvrhující člověka do živelnosti. Jindy, jak už jsem to naznačil se sazečem, se v básni zjevuje prostý občan provozující obyčejnou činnost (často manuální povolání), neplní ovšem pouze pragmatickou funkci, ale stává se nositelem nadosobního poslání - zahradník jako protektorátní strážce života či beznohý pacient jako symbol životní touhy. A pak taky místa, oproštěná od parádivosti a někdy dokonce zanesená ubohostí, ale vždy ta neúprosná fascinace, snaha zahlédnout v nich něco velkého a přesahujícího; kalná řeka i zapadlý dvorek tu mají čestné místo. To, že Holub dokáže dané prostory, osoby či činnosti zobrazit nekonvenčně, dokládá i fakt, že kdyby čtenář nepřečetl název určité básně, který většinou přímo pojmenovává danou skutečnost, možná by se nebyl tak docela jistý, o čem je řeč.
Jasně, určitě to není nejproslulejší sbírka všech dob, občas probleskne nějaký ten morální kýč a některé básně ústí do poměrně sešněrované idylky. Na druhou stranu - vážně musí každá báseň znepokojovat i tísnit? Navíc i takové kusy zde nalezneme, možná spíš nenápadně či bezděčně, ale představa světa, v němž dochází k slovutným objevům, zatímco se "pensisti plouží v parku, / peřiny visí z oken, / nad šedou řadou šedých dní", mi nepřipadá zdaleka jen hledící po kožíšku. Vydání roku 1958 by mohlo implikovat nějaké dozvuky socialistického realismu, ale myslím, že je to spíš fuč - motivy soudružnosti, kolektivity a péče zde navíc mají velmi konkrétní podobu a nejsou zaklesnuté v prázdných frázích či stereotypních obrazech, tak proč nevěřit nečekané blízkosti v ranní tramvaji?
Jako důležitý aspekt vnímám ve sbírce také poznání, touhu po něm, ale rovněž nemožnost naplnění. "- stokrát popsán ve všem tisku - / žije ten nejmíň známý druh.", píše autor o člověčině, kterou se zároveň snaží neustále probírat. S tím ladí i gradující vědecká atmosféra textů. Již v prvních dvou oddílech čteme výrazy jako "stratosférickou šálou" či "neklidná plasma lidská", poslední část pak téměř kompletně vymezuje prostor fakultních nemocnic a laboratorních interiérů. I v zdánlivě sterilních místech však Holub nachází hromadu tajemství a poukazuje na pouze matnou hranici mezi exaktními vědami a básnictvím; laboratorní pitva není příliš vzdálená poetickému dobývání, byť se závěr "hledat // a nalézat." může jevit v případě poezie až troufale naivní, tam asi vážně spíš to hledání. Vedle básní prvoplánově pacifistických a těch, které příliš okázale vystavují životní dychtivost, tu stojí i takové, jež zaznamenávají zranitelné momenty bílých sálů, kdy se navzdory neoperovatelnosti touží po letu na měsíc a kdy "znovu po prvé / rodí se člověk." Znamenitá mi připadá báseň "Nemocní budoucnosti", která sice vrší obrazy všemožně možných vynálezů, ale záhy tento technooptimismus sráží třeba nenápadným veršem "Fotocela místo imaginace."
Kniha bez vzletných gest - jako motta básní zde fungují úryvky z titulků i Einsteinovy citáty, převážně se nevzhlíží ani nezhlíží: "Netočte krky, korouhvičky!" Náběh na Holubův chirurgicky úsečný styl občas překazí odstavce přeplácané metaforami, mix volného a vázaného verše by šlo rovněž zkrotit, ale myslím na jiná díla 50. let 20. století a Denní služba se nelze jevit jinak než malá pecka. Tak malá, aby ji šlo zahlédnout stejně tak jako drobnosti předkládané v básních.


Tramvaj v půl šesté ráno

V půl šesté ráno
město je kroky zotvíráno
a tma se sráží do světel.
Plazí se tramvaj plná těl.

Tváře půl z noci a půl denní,
půl v novinách, půl v nevidění.
Pes tašky táhne, tlačí bota.
Hrou brzd se trhá anekdota.

A jak se starý koráb zmítá,
valcíře ruka kořenitá
s doktorskou rukou z chlorseptolu
za jeden řemen chytnou spolu.

O ruce ruka tiše ví
v červené arše úmluvy.
Pod smirkem dne už jiskří střecha,
ta tramvaj svým způsobem spěchá.

To by ti v autech nevěřili:
ta tramvaj bude první v cíli.

Ta tramvaj bude první v cíli.

(s. 47-48)

1 21.07.2023

Takové jemně apokalyptické Čekání na Godota, byť vyústění, že po lidstvu zůstanou vlastně jen hůře identifikovatelné zvuky, se mi jeví poměrně šťastně. Líbí se mi, že téma nedorozumění (všemožné papouškování, destrukce řeči na ozvěny a odštěpky, stereotypní promluvy, zkomolená přísloví, prázdné floskule, ztrácení se ve vlastním domě) lehce proniká i do scénických poznámek, jako by sám Ionesco neměl slovo pevně pod rukama - moře zapomnění, kam herecká dvojice na konci mizí, jako by tu bylo pro všechny.

18.07.2023

Bezesporu nejroztomilejší dílo české literatury, nicméně mě Sekora neobalamutil, neboť jsem i v jiných jeho knihách fandil krtonožkám, splešťulím a dalším tzv. škůdcům:(

Och, kdyby se jim tak povedlo zničit všechnu úrodu našich brambor! To by zajásali: "Splnili jsme úkol, který nám dali páni ze západu. V ČSR nebudou brambory!"
(s. 7)

1 15.07.2023