Andrzej Stasiuk

Přidat do oblíbených Koupit knihy

polská, 1960

Populární knihy

/ všech 9 knih
Cestou do Babadagu
Cestou do Babadagu
Haličské povídky
Haličské povídky
Východ
Východ
Jak jsem se stal spisovatelem
Jak jsem se stal spisovatelem

Nové komentáře u autorových knih

Cestou do Babadagu Cestou do Babadagu

„Začátek zněl skvěle, poetické putování neokázalou, zapadlou krajinou, namotivovalo mě to znovu jet někam na Východ. Nicméně nedokázala jsem to dočíst. Situace se opakovaly, všechno působilo hrozně povrchně, opravdu jako roadtrip skrze spoustu míst, která vám potom v hlavě splynou v jedno. Zvlášť když jste, jako autor očividně je, většinu času pod vlivem alkoholu. Taky se mi nelíbilo, jak píše o lidech na těch místech. Jako kdyby pro něj nebyli lidé, ale jen kulisy, které oglosuje nějakým poetickým komentářem, nebo si z nich dělá srandu, místo toho, aby se je aspoň trochu snažil pochopit. Kalný západ slunce někde na venkovské silnici.“... celý text
— eliska2669

Cestou do Babadagu Cestou do Babadagu

„Rada si občas prečítam cestopis. Tento ma zlákal svojou anotáciou (sľubujúcou cestopis trochu iný, ako býva zvykom) a tiež vydavateľstvom, samozrejme. Začnem plusmi. Veľmi sa mi páčilo, že som na mnohých autorom opisovaných miestach bola, preto som sa tam v mysli hneď opäť ocitla a cítila charakteristické vône, konkrétnu zem pod nohami, videla obrazy, prírodu, architektúru, ľudí... No hoci sme boli s autorom na rovnakých miestach, vnímali sme ich úplne odlišne. Čo je, pravdaže, úplne pochopiteľné. Zaujali ma tiež pekné metafory a autorov zmysel pre humor. Toľko k plusom. Rušili ma ale odseky, pomerne rýchle preskakovanie z jedného zážitku na druhý. Mám radšej ucelený príbeh než takýto chaos. Ale to už je prejav autorovho (a aj môjho) vnímania a myslenia. V konečnom dôsledku vo mne ako v čitateľovi ostal divný, smutný (nie nostalgický, nie melancholický), skôr ťaživý pocit, ktorý išiel z autora samotného, z knihy ako takej. A to veru nevyhľadávam. Neinšpirovalo ma to ani k cestovaniu na opísané miesta, ani k prečítaniu ďalšej autorovej knihy. Mám optimistickejší pohľad na život a takéto knihy ma ladia na nôtu, s ktorou nerezonujem.“... celý text
— Lessana

Bílá vrána Bílá vrána

„Jak už je zmíněno v jiných komentářích, kniha má svůj osobitý styl. Přeskakuje mezi současností a vzpomínkovými sekvencemi a já se občas musela zastavit, abych si ujasnila, které z toho to je. Kniha mě svým způsobem bavila, protože to bylo něco odlišného, než jsem zvyklá číst, ale nevtáhla mě dovnitř a nejspíš se ani nestanu fanouškem. Byla to pro mě příjemná změna, ale asi to není můj vkus.“... celý text
— Anya_06

Haličské povídky Haličské povídky

„Děj Stasiukova povídkového souboru se sice odehrává v průběhu divokých devadesátek, ale v jihovýchodním cípu Polska tohle časové zakotvení dokládá máloco. Převažují tu relikty minulého režimu – levné cigarety populárky, zrezlé stroje a krachující družstvo. Do těchto zmítaných kulis jen zvolna prosakují výdobytky globalizace. A když už, tak spíše v bizarních podobách – do lahví od coca-coly si dřevorubci dávají vodu na cestu, v hospodě někdo občas nahodí lámané anglicismy. Scénu, v níž vesničané obdivují barevnost západních produktů ve stánku, lze brát i jako kritiku konzumu – jako by se takové blyštivé produkty zařadily svou zázračností po bok kostelů. Jen málo postav však dokáže opravdu pochopit nové rámce světa a (ke svému prospěchu) se jim přizpůsobit. Většina obyvatel zapadlé, odstřihnuté vsi není schopna představivosti, není ochotna si připustit jiné než probíhající pořádky. Tato „uzavřenost horizontu“ se ukazuje třeba v povídce Kovář Krug, kde protagonista sáhodlouze vypráví o své cestě za příbuzenstvem – neopomene jediný konkrétní detail, ale na jakoukoliv abstrakci se nezmůže: „jako by tkvěl v nějaké prvotní době, kdy podstatná jména, slovesa a přídavná jména byla trvale spojena s předměty, událostmi a vlastnostmi, kdy byl jazyk jen zrcadlovým odrazem světa a existoval s ním v naprosté souhře“. V haličském mikrokosmu se četně vzpomíná na „staré dobré časy“, které se možná ani nestaly, ale paradoxně právě absence historického podloží postavami lomcuje. Jako by zde nebyla možnost se o něco opřít a z toho plynula jistá vykořeněnost. Třeba rozpadlé cerkve, které jsou celou oblastí prošpikované, ale málokdo se k nim dokáže jakkoliv vztáhnout. Místní obyvatelé se od sebe výrazněji neliší: vesměs čtyřicátníci, chudí, udření, zaostalost kompenzující nečekanou nápaditostí a inklinující k nadměrnější konzumaci alkoholu. Jsou nezávislí, ale zároveň zmítání, pasivní k jakékoliv možnosti změny (nějak se to doklepe). Platí zde ještě ovlivnění ročním období, starému řádu – tato cykličnost však také může vyjadřovat životní monotónnost, setrvačnost. Něco se prostě dělat musí, třebaže do k ničemu příliš není a žádný směr to neudává. Trajektorie postav přirozeně nejsou příliš složité: z práce do hospody, z hospody se vyspat domů, z domu do práce. Topos hospody zde však nepůsobí ani tak brutálně a neurvale, ale spíš rozmlženě, nehybně, ospale; jako jisté útočiště, kde přece jenom lze nějak znovunabýt síly. Možná to způsobuje i závěrečná prazvláštně zázračná scéna, kdy se hlavní dvě místa vsi (kostel a hospoda) protnou a dochází k neohrabané, ale snad přece jenom kýžené katarzi. Stasiukův vypravěč je spíše nenápadný, pozorující a poslouchající, ale přesto docela s prostředním sžitý a vcelku mírný, rozhodně si neuzurpuje právo na jasné soudy. Jeho „jinakost“ se vyjevuje až ve chvílích, kdy do popisů komponuje biblické i jiné odkazy. A dalo by se psát ještě o dalších aspektech – o jisté instinktivnosti a divokosti, která chvílemi přechází až do splynutí s přírodou (smrt v řece, popisy Babky), o mytické vrstvě demonstrované procházejícím duchem vraha, o popisech krajiny skrz světlo a tmu. Ale prostě: solidně nahuštěných sto stran. Pod slupkou dobrého skřítka kolují temné extrakty nomádů. Zředil je alkohol, krev mnoha generací usedlíků a beznaděj uzavřeného horizontu, kde slunce vychází za plotem ověšeným plínami a babským prádlem. Domy jsou plné dětského křiku. Není to ještě křik hladu, ale nikdo neví, co přinese budoucnost. Její jarní podoba obnaží bídu, starci budou, jako vždy, umírat a ustupující sníh odkryje stupňující se chorobu polí, staveb, pracně získaných věcí, jejichž hromady hnijí, kácí se na stranu, aby jednou spadly a proměnily se zpátky v ospalou a netečnou půdu. (s. 23)“... celý text
— lubtich

Moje Evropa Moje Evropa

„Chtěl jsem se vlastně dozvědět, jak na střední Evropu nahlíží ukrajinský spisovatel. Řekl bych, že podle očekávání. V centru jsou píše ospalejší kouty a tak, až na výjimky, se o Čechách moc nedozvíme. Těším se tak na Jaroslava Rudiše s jeho Winterbergovou poslední cestou. Tam naše země snad bude.“... celý text
— Uka

Přejít na knížky autora