Carrie Soto se vrací přehled

včera

“Nedovol, aby řeči ostatních ovlivnily, jak vnímáš sama sebe.

“Můžeš se změnit, napadá mě. Jenom proto, že třeba chceš.

“Všechno, čeho dosáhneme, pomine. V jednu chvíli to máme a za vteřinu je to pryč.

Tenisu vůbec nerozumím, takže občas jsem se nechytala. Stejně tak mi trochu vadily španělské výrazy. Ale i tak jsem si čtení užila. Autorka uměla skvěle popsat atmosféru zápasu, takže jsem měla pocit, že tam jsem taky. Líbila se mi proměna Carrie, její vnímání tenisu jako hry a taky to, že si uvědomila, že život není jen o této hře. Bavilo mě sledovat Carrie a její touhu po vítězství, její cílevědomost a taky umanutost.

Tohle je moje druhá autorčina kniha a opět jsem spokojena.

předevčírem

Pokud o tenise nemáte ani páru (max. kouknete na Wimbledon, když se nějaká česká hráčka dostane do finále), budete z knihy nadšení. Je pěkně - velmi čtivě napsaná.
Pokud ženský tenis sledujete víc jak dvě a půl dekády jako já, bude se vám kniha číst hůř. Už na první stránce totiž narazíte na (první) nesmysl/nereálnou věc...
Problém této knihy totiž tkví v tom, že autorka ho zasadila do určitého časového úseku, ale reálije odpovídají době min. o 10 let později (např. tenistky začaly podávat rychlostí 200 km/hod. až v roce 2007, ne v roce 1995 jak je popisováno v knize).
Carrie Soto je samozřejmě fiktivní postava, je ale zřejmé, že má předobraz i v reálných hráčkách - myslím, že i laik pozná "inspiraci" Marii Šarapovovou...
Knize bych ráda dala 5* ale nemohu. Kdyby si autorka odpustila ty letopočty, bylo by to fajn - při četbě by mě nerušilo podvědomí "tohle se v té době nemohlo stát".
Také mi vadily španělské konverzace mezi hlavní hrdinkou a jejím otcem - bylo jich hodně a nebyly přeložené...