Zvrácená věda na bloku 10

recenze

Poslední dobou mám jakousi morbidní a zvrácenou náladu. Jinak si nedokážu vysvětlit, že si ke čtení 120 dní Sodomy přiberu ještě Ženy z bloku 10. A to vážně netrpím depresemi! Zatím…

Netřeba připomínat, že druhá světová válka byla vše, jen ne procházkou růžovým sadem. Počet obětí je odhadován na 62,5 milionů lidských duší, nepočítaje v to navždy poznamenané (ať už tělesně nebo fyzicky) přeživší šťastlivce. Jestli je tak ovšem můžeme nazývat.

Hans-Joachim Lang nás bere na neveselý a depresivní výlet do továrny na smrt, přímo do srdce židovského holocaustu, nikam jinam než do Osvětimi. Tento vyhlazovací koncentrační tábor překonal i ty nejšílenější a nejděsivější představy pekla na zemi a proto zanechte veškerou naději u vstupu do tohoto inferna, neboť odsud se můžete dostat jen jednou cestou – komínem nedalekého krematoria.

V Osvětimi jsem nikdy osobně nebyla, bohatě mi stačila návštěva „umírněnějšího“ německého protějšku v Dachau. To místo dodnes dýchá ponurou a beznadějnou atmosférou, že si ani nedovedu představit, jak to vypadá v té polské variantě, jež je obtížena nespočtem násilně ukončených životů. Bohužel, ani ta cesta ke smrti nebyla pro mnohé z vězněných snadná. Pro některé to dokonce mohla být i forma vykoupení, jež jim bylo odpíráno.

Není žádným tajemstvím, že nacisté deportované Židy využívali k lékařským pokusům, které se více než profesionalitou a odborností, vyznačovaly bestialitou, brutalitou a naprostou lhostejností k lidskému subjektu. Jedním takovým dějištěm byl i blok 10 v Osvětimi, kde se židovské ženy ze všech koutů země stávaly pokusnými králíky. A cože si to na nich nacističtí lékaři zkoušeli? Nic menšího než způsob, jak v co nejkratší době sterilizovat co největší počet plodných žen a mužů s nevyhovujícím rasovým profilem.

Autor dělá v této knize něco nevšedního. Zbavuje oběti lékařských pokusů jejich anonymity a vrací jim zpět jejich jména. Kniha tak nevypráví o zvěrstvech jen v abstraktní a obecné rovině, ale vše se děje na mnohem osobnější úrovni, máte možnost osobně poznat obyvatele nechvalně proslulého bloku 10. Najednou máte pocit, že spolu s hrdiny příběhu stojíte nazí ve sprše a se strachem očekáváte, zda na vás dopadnou vodní kapky nebo vám Cyklon B znemožní dýchání. Budete doprovázet ženy i muže na podezřelé rentgeny, po nichž na břiše zůstávají nepěkné popáleniny a nakonec nebudete ušetřeni ani „ošetření“, kdy je do ženského těla dlouhou jehlou vpravena látka, jež má za úkol zajizvit ženské vaječníky a způsobit jejich neprůchodnost. Tyto zákroky jsou bolestivé, ponižující a děsivější o to více, že ženy nemají nejmenší tušení, co se s nimi vlastně provádí.

Ženy z bloku 10 nejsou čtením pro pohodové odpoledne. Je to příběh plný beznaděje, smutku a deprese. Příběh z místa, kde je lidem ukradena jejich důstojnost, soukromí i identita. Osvětim z člověka udělala jen očíslovaný stroj na práci, případně výzkumný vzorek, dobrý do té doby, než tělo podlehlo slabosti a nemocem. Poté následovala už jen plynová komora a krematorium.

Toto není žádný smyšlený příběh, jsou to skutečné osudy, jejichž průběh autor mistrně zaznamenal a připomněl nám, že těch největších zločinů proti lidskosti se dopouští právě jen a jen člověk a navíc nám ukazuje, že mnohdy tam, kde bychom očekávali solidaritu k bližnímu svému, můžeme ve finále nalézt jen chlad a další násilí.

I když to pro nás může znít někdy neuvěřitelně, Osvětim existovala. Její pozůstatky stojí na svém místě dodnes jako připomínka nepředstavitelného utrpení a pevně věřím, že tam bude stát i dále. Aby nedala zapomenout i dalším generacím. Aby se už nikdy nic takového neopakovalo. O to samé se snaží i pan Lang a jeho ženy z bloku 10. Popřejte jim, prosím, svého sluchu. Rozhodně vám mají co říct.

Máte na to odvahu?

V mužské části osvětimského koncentračního lágru nechalo vedení SS na jaře 1943 oddělit dvoupodlažní budovu kasáren, blok 10, od ostatního táborového území. Prováděly se tam lékařské pokusy na zhruba 800 židovských ženách. Dva dok... více

Komentáře (0)