Deska, pro kterou se vraždí

recenze

Už je to strašně dávno, kdy jsem se přehrabovala skromnou sbírkou elpíček svých rodičů a převracela naruby zásoby u babičky. Černý vinyl mě vždycky fascinoval a jako dítě jsem uhranutě sledovala pro mě tehdy záhadnou techniku nasazování desky na gramofon, pomalé spouštění jehly, lehké zapraskání, když dosedla do drážky a pak se jako zázrakem zjevila hudba. Nostalgie, co dodat. Možná právě ta mě přiměla, abych vztáhla ruce po knize od Andrewa Cartmela.

Obálka rozhodně nikoho nenechá na pochybách, co čeká uvnitř. Černobílé ladění s agresivní červenou vysílá jasné signály, že Bambi a spol. mají dovolenou. Budeme pátrat. A bude se vraždit.

No jo, řeknete si, další z nekonečné záplavy detektivek, ovšem Poslední deska na to jde trochu jinak. Vlastně trochu víc. Tak předně protentokrát nezačínáme mrtvolou. Pokud čekáte nebožtíka na prvních pěti stranách, budete si muset počkat. Rozjíždíme se totiž netradičním pátráním po velmi vzácném vinylu z 50. let minulého století, kdy jazzový génius Easy Geary vydal u nahrávací společnosti Hathor desku Easy Come, Easy Go. Nebohá malá firmička Hathor existovala sotva pouhý rok, vydala čtrnáct alb a poté byla zadušena vleklým soudním sporem a vydíráním, přičemž majitel spáchal sebevraždu krátce před vydáním Easy Come, Easy Go.

Desku s takto pohnutou minulostí má vypátrat „vinylový detektiv“. Pod vznosným titulem se skrývá neúspěšný DJ, nadšenec do elpíček a spolubydlící dvou koček. Jednoho dne se totiž na jeho prahu objeví záhadná a krásná Nevada, jejíž zaměstnavatel velmi touží právě po tomto raritním vinylu. Jenže není sám. Zjevně je tu ještě někdo, kdo touží po stejné věci a neštítí se kvůli ní ani vraždy.

Poslední deska je vskutku netradiční detektivkou s neotřelým hlavním hrdinou, jehož perspektivou se na celý příběh díváme. Vzhledem k tomu, že je celá kniha vyprávěna hovorovou mluvou, rozhodně nebudete mít problém se s naším detektivem ztotožnit.

Pokud čekáte brutální napětí, které by vás pěstmi zabušilo do pohovky, jste na špatné adrese. Rozjezd je hodně rozvláčný a prakticky jej strávíte v zapadlých charitách v podřepu při prohlížení nekonečných řad starých krabic s kolikrát ještě staršími deskami. Budete se přehrabovat v hromadách šuntu a doufat, že jednou objevíte poklad na konci duhy. Nebo spíš uvnitř nějaké té zaprášené a polozapomenuté bedně.

Zápletka jako taková je velmi zajímavá, jen to konečné rozuzlení mi přišlo už trošičku přes čáru. Těch kombinací bylo tolik, že skládání Rubikovy kostky je oproti tomu procházka růžovým sadem. Ale vem to čert, Poslední deska je totiž výborným mixem mezi dobrodružnou honbou za vzácným vinylem a britským humorem. Baví i ve chvílích, kdy se toho zase tolik neděje a rozhodně nemá přehnané tendence zabředat do bezduchého plkání nebo hrozit tím, že vás udusí tunou nesmyslné vaty.

Originální, vtipné, čtivé a rozhodně psané s láskou ke starým deskám. Bonusem jsou pro mě i přehršle informací ze světa hudby, jazzu, nahrávání a celkové situace v hudebním showbyznysu v polovině 20. století.

Komentáře (0)