Zvonkohra lidských osudů

recenze

Náš osud je často protkán mnoha drobnými a jemnými životními nitěmi, které mají dar sílit v čase, který se nám bude zdát nejvíc zbytečný. Mnohdy jsme jen pěšcem v šachovnici jiných lidí, možná jsme právě my tím posledním dílkem skládačky. V tomto souboru povídek jsou propojeny osudy hned několika zdánlivě nesourodých lidí, kteří hledají v životě svůj bezpečný přístav. Autorka nám ukazuje, že není velkých hrdinů. Všichni jsme svým způsobem hrdinou své vlastní životní role.

Zvonkohru tvoří hned devět velkých a silných příběhů. Je psaná pozpátku, takže známe konec a pátráme po začátku. Zvonky se mohou zdát pilířem celého příběhu, pro mě to možná je víc ten sádrový tuleň, jehož osud v knize byl vlastně osudem. Ke každé povídce autorka složila i krásnou klavírní skladbu a dodala tak psanému slovu neskutečnou bolavou krásu.

Každá z povídek vás zasáhne jiným způsobem. Potkáte zde bratry Tomáše a Quida, mezi které vrazila klín láska k dívce, snažíte se ani nedýchat, když se je jejich mladší sestra snaží opět sblížit, budete se třást v napětí, zda naleznou svého šťastného konce. Budete svědky událostí v roce 1955, kdy jedné nešťastné ženě odvedli životní lásku
do pracovního tábora, do Jáchymovských dolů na těžbu uranu. A budete spolu s ní čekat desítky let na zakončení její životní kapitoly.

Budete se usmívat, plakat, myslet na nejhorší i nejlepší. Budete svědky menších i větších šíleností, kterých je člověk schopen, když mu opravdu o něco jde. Všechny povídky jsou vzájemně propojeny a já jen doporučuji si příběh přečíst hned dvakrát. Jakmile totiž projdete osudy všech hrdinů, budete chtít si s jejich osudy zahrát i podruhé - a to od začátku až po konec všech konců.

Kniha psaná pozpátku, od zvonů k zvonkům, od vyústění k prvotnímu impulsu. Devět navzájem propletených příběhů, v nichž jednotliví hrdinové a hrdinky střídavě obsazují hlavní a vedlejší role. Poetické vyprávění ne vždy poetických ... více

Komentáře (0)