Uděláte jednu chybu a je po vás

recenze

Já, Poutník (2014) / Bolkonská

Poutníka jsem vyhlížela už dlouho před vydáním – ačkoli thrillery nepatří k mým srdcovým záležitostem a konspirační teorie mě už vůbec nezajímají, tušila jsem, že tohle bude pecka. Nemýlila jsem se.

Co říct o tak rozsáhlém příběhu? Třeba že je dobře, že se vešel do jedné knížky, protože roztrhaný do série tří, to by nebylo ono. Jakkoli bohaté a rozvětvené jsou osudy Poutníka a jeho úhlavního nepřítele – Saracéna, přece jen tvoří jedno celistvé vyprávění, a debutující autor vás jím provede natolik suverénně, že mu nejlepší světoví bestselleristé můžou jedině závidět.

Poutník je muž, jenž neexistuje. Možná jste s ním chodili do školky, možná jste bydleli ve vedlejším vchodě a toho tichého kluka si pamatujete – kam to jen zmizel? Ať byste hledali sebevíc, nenajdete o něm jedinou zmínku. Spíš si začnete říkat, že jste si ho nejspíš s někým spletli.

Na jeho jméně nesejde, má jich desítky. Desítky jmen a desítky identit. Jenom povolání se vlastně nemění. Poutník je agent, supertajný, ledově suverénní, nejlepší z nejlepších.

A někde v zasutém koutku vaší mysli vězí ta jedna poučka, kterou do vás vtloukli, když jste byli ještě mladí a celou kariéru jste měli teprve před sebou: v téhle práci neplatí, že chybami se člověk učí. K tomu nedostanete šanci. Uděláte jednu chybu a je po vás.

Krom toho je taky autorem jedné knížky, kde zužitkoval spoustu ze svých dosavadních zkušeností z řešení případů a poodhalil techniky profesionálních zabijáků. V podstatě ideální příručka pro kohokoli, kdo se pokouší o dokonalou vraždu. To mu ale docvakne trochu pozdě.

Hrdina je sympatický, musím říct. Chvílemi mi překážel proamerikanizmus textu, ale je pochopitelný a na druhé straně, náš agent si je taky vědom toho, že Spojené státy nejsou vždycky v konfliktech nevinně.

Edmund Burke řekl, že problém s válkou spočívá v tom, že obvykle zlikviduje přesně to, za co bojujete – spravedlnost, slušnost, humánnost –, a já jsem se nemohl zbavit pomyšlení na to, kolikrát jsem popřel všechny nejhlubší hodnoty své země, abych je ochránil.

Sympatický mi byl i největší záporák, muž zvaný Saracén, a to k mému velkému potěšení – protože když jsou proti sobě dva profíci, k jejichž schopnostem máte respekt, je to mnohem zajímavější boj.

Děj se sem nevleze, o to se ani nepokouším. Řeknu pro ty, co by byli překvapení, kam se děj po několika málo stranách přesune (nebo spíš: že se pak záhy obloukovitě nevrací) – mě to taky udivilo, ale Hayes moc dobře ví, co dělá, v knize do sebe všechno zapadá jako v hodinkách a žádná, byť sebenepatrnější zmínka či odbočka tam není bezdůvodně.

Měla bych nějaké faktické připomínky či pochybnosti. Třeba když se Saracén pracně pokouší dostat přes důkladně zabezpečený vchod do té jedné vládní budovy kdesi doma v Asii. Prý kdyby to nevyšlo, prostě se rozeběhne zpátky a „proskočí oknem“. Takže někdo byl dostatečně paranoidní, aby vstup zabezpečil heslem, snímáním identifikační karty, měřičem hmotnosti i laserem na rozeznání očního pozadí, ale nedal si ani tu trochu práce, aby dal do okna mříž?

Nevím.

Bylo tam ještě pár takových věcí.

Na druhé straně, tohle je jedna z těch knih, co jsou tak obdivuhodně složené dohromady, že tam ty drobné nesrovnalosti budete s téměř zlomyslným potěšením hledat – protože to přece nemůže být tak dokonalé, jak se zdá, že!

Já strhnu jednu hvězdu, čistě subjektivně pro to pro mě přílišné fandění Státům, pro toho nechutně zidealizovaného prezidenta (fakt je jako z pohádky, jinak nemám výhrady, naopak, vřele doporučuji. Jak napsali v britských The Guardian: Jediný thriller, který si letos musíte přečíst.