Kavky a labutě

11. ledna v 16:25, autor: Bolkonská, přečteno 61x, popularita recenze: 4.04

Jasno lepo podstín zhyna

Recenze knihy: Jasno lepo podstín zhyna

Ve skutečném světě je štítivě obcházíme, zneklidňují nás, jsou jiní a všechno jiné je potenciálně nebezpečné, takže lepší se nedotýkat, ani klacíkem, ani očima. Ale hoďme takového člověka do románu a jako literární hrdina nám najednou přijde úplně kouzelný.

To je Ray.

Ray stárne, mastných vlasů mu ubývá, gumičku asi otočí desetkrát, než je stáhne nafest. Působí neforemně a zanedbaně, je obrovský, ale pohybuje se jaksi pokradmu, přikrčený, uhýbá pohledem, uhýbá tělem, uhýbá celým svým nevyžádaným životem.

Pak se v jeho životě objeví pes. Celá kniha je promluvou tohoto asociála k tomuto jednookému vyhozenému rváči. Slovo PES tady přitom ani jednou nepadne – skvělé, ne? Jsou to ostatně přece jen bytosti stejného druhu. Neměli nic, teď mají jeden druhého. A to je hodně. Vždycky lepší sedět doma ve dvou. Ve dvou jíst. Ve dvou mlčet. Ve dvou jít na procházku. Na pláž. Bezútěšnou irskou pláž, ale přece jen pláž.

A ty mi tu páteř položíš k nohám a vrtíš ocáskem. Byl to asi nějaký žralok, možná ostroun a možná dokonce žralok veliký. Teď je to dárek.

Poté přijde menší katastrofa, v zorném poli Jednoho Oka se objevuje dítě a lovecký instinkt převáží. Marně Ray varovně zvedá hlas. Nepotrvá dlouho a budeme muset utéct. Kam, to není otázka. Dá se přece jen tak utíkat. Pořád. Cílem není někam dorazit, cílem je přežít. Přežít a nepřijít o tebe.

Lišejník tady vypadá jinak než u nás doma. Místo žíravé žluti má takovou poďobaně bílou barvu, vidíš, jako povrch Měsíce, jak by ho asi nakreslilo dítě. Pod útesem je pruh písku s kamením a pak už moře. Voda je tu černočerná a jak se těsně pod hladinou pohupujou nadýchané chaluhy, vypadá to, že tam plave a zápasí něco živého, jako dlouhé černé vlasy z hlavy držené pod vodou neviditelným poutem.

Tenhle úryvek s chaluhami miluju, miluju.

Psát Sara Baume umí. Jako by malovala. Někdy je na mě ta přehršel výtvarnických odstínů snad až moc, ale kecat jí do toho nebudu, je to přece jen její plátno. Ani některé příliš dopovězené hrdinovy reflexe mi zrovna moc nevoněly, ale od tohoto hrdiny, má-li zůstat pravděpodobný, a tedy věrohodný, zřejmě nemůžu nic sofistikovanějšího chtít. A ostatně nebylo toho moc a hezkých momentů je víc.

Je to člověk-trojúhelník. Od masivních ramen se zužuje k tyčkovitým nohám, má siluetu kořenové zeleniny.

Brilantní. Za mě jo!
Autistické zkratky my taky moc rádi:

Můj otec umřel na bílou klobásku.

A poté, co se dvojka vydává na dlouhou cestu irskou krajinou, taky hromada divoké přírody, z níž vám něco jistě utkví v paměti navěky, ne-li na věky a měsíce:

Vidíš, zdejší tráva je jiná než ve vnitrozemí. Pevná, lesklá a ostrá, na to jsem zapomněl. Zvedneš nožičku na trs devětsilu a zaplavíš ho horkým čůráním. A ještě dlouho potom, co dočůráš, se ten devětsil otřásá vzteky.

Moc se mi poslední dobou nechce psát, ale o Saře Baume bylo zapotřebí. Dovedu si představit, že někoho odradí už to pochmurné Irsko. Do skoku vám z tohoto čtení rozhodně nebude, ale stojí to za to. Kvalitní literatura s jistým poselstvím. Ty kavky a labutě, podívejme se do zrcadla, děláme to všichni a vůbec, vůbec to není fér.

Minuta ticha za všechny kavky světa – a čtení zdar!

Komentáře (1)

Moška
20. ledna

Tak tohle mne hodně navnadilo! Už se těším.