Třetí kniha od Jonase Jonassona: stejné vtipy, stejný styl

recenze

Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel) (2016) / Babouš

Přiznávám, že knihy Jonase Jonassona si mě moc nezískaly. Stoletý stařík mi nepřišel vůbec tak vtipný, jak všichni říkali, Analfabetku jsem začal číst a ani nedočetl. Autorův styl mi prostě nějak nesedl, ale říkal jsem si, že do třetice autorovi ještě dám šanci. Možná jsem to ale neměl dělat.

Zabiják Anders, který vyšel v minulých dnech, mě totiž přesvědčil, že Jonas Jonasson je ve svém žánru obdoba Dana Browna: všechny jeho knihy jsou napsané stejným stylem, objevují se tam stejná schémata, podobné postavy. Na tom není nic špatného, pokud autorovi stačí získat si ty fanoušky, které si už získal, ale z literárního hlediska o nějakém objevování nových obzorů nebo posouvání limitů nemůže být řeč.

Pokud se vám Jonassonovy předchozí knihy líbily, pak se vám bude líbit i Zabiják Anders, pokud jste autorovu stylu na chuť nepřišli, ani to nezkoušejte. Osobně mi ten vychvalovaný autorův „smysl pro humor“ přijde až příliš křečovitý. Ačkoliv mám rád absurdní humor a ztřeštěné situace, Zabiják Anders je chladně vykalkulovaný a absurdní situace slouží jen k dosažení cíle – upoutat pozornost a vytěžit z autorova proslaveného jména.

To neznamená, že bych se u čtení nesmál – některé opakující se motivy (např. neschopnost padouchů zapamatovat si jméno recepčního nebo zoufale nevhodné citáty z Bible) jsou velice povedené, ale to knihu v celku nezachraňuje. Mírní to ale mou kritiku, protože uznávám, že občas jsem se zasmál.

Jeden z problémů, který s Jonassonovými knihami mám, tkví v postavách. Proč bych se o ně měl zajímat? Nejsou vyloženě nesympatické tak, že by mě vytáčely, ale rozhodně si je nezařadím do panteonu svých nejoblíbenějších literárních postav. Na to jsou až příliš zkratkovité a šablonovité.

Zápletka o tom, jak pastorka, recepční a zabiják zakládají startup, slouží autorovi k tomu, aby ukázal, že povolání neříká nic o kvalitě člověka. Pastorka je vykreslena jako ďábelská intrikářka, zatímco zabiják jakou hlupák a ožrala, který ale v podstatě nikomu ubližovat nechce. Tento motiv není však v literatuře ničím novým, o laskavých loupežnících a zkorumpovaných kněžích už se psalo před dvěma sty lety. Na Zabijákovi Andersovi tak můžu obdivovat jen autorovu neutuchající chuť psát humornou literaturu – mám totiž pocit, že na pultech knihkupectví jí ubývá a ubývá, přitom potřeba se zasmát je víc a víc.

Komentáře (7)

Přidat komentář

---