Náš svět je vlastně ještě celkem v pohodě!

recenze

Kdesi jsem četl, že každé dobré sci-fi by mělo nabízet kritické poznámky k podobě a fungování skutečného světa. Pokud s touto větou souhlasíme, pak Dnešek není naposled je sci-fi zcela mimořádné, protože myšlenky, které nabízí, jsou, inu, mimořádné.

Při čtení knihy jsem byl na vážkách. Mám to číst jako „pouhý“ román, nebo se do toho mám ponořit a litovat spolu s hlavním hrdinou ztracené verze našeho světa, ve které se na víkend létá na Měsíc a kde jsou jahody ze supermarketu vždycky zralé?

Abych vás blíž obeznámil s námětem – kvůli chybě hlavního hrdiny se v roce 1965 změní tok historie a všechny úžasné vynálezy, které ze života na Zemi dělaly ráj, zmizely a nahradilo je to, čemu říkáme běžný život. Pro hlavního hrdinu, který zde s námi uvízne, je to však šokující dystopie.

Všimněte si, že Elan Mastai v Dnešku není naposled pracuje s realitou přesně opačně než většina autorů sci-fi. Zatímco většina spisovatelů vychází z toho, jak vypadá a funguje náš svět a pak si vytváří světy vlastní, fiktivní, Elan Mastai vychází z toho, že existovala nějaká dokonalejší verze našeho světa (krásná, čistá, supermoderní, bez válek, bez nemocí…), ale že kvůli drobné chybičce tohle všechno nahradily smartphony s gify koťátek, nemoci, války a hrozící ekologická katastrofa.

Pokud na autorovu hru přistoupíte, kniha se vám odmění. Získává díky tomuto motivu další rozměr. Moc se mi líbila Mastaiova práce s postavou vypravěče – hlavního hrdiny, který se během zápletky měnil a vyvíjel.

Úplný konec mě pak dostal. Už kvůli tomu stojí za to knihu přečíst, ačkoliv je to čtení místy zdlouhavější, než bych si coby moderní věčně nesoustředěný čtenář, rozptylovaný desítkami dalších podnětů, přál.

Marťan i Temná hmota, které se Dnešku není naposled podobají ztřeštěností a pohráváním s realitami, mě bavily víc, přesto si ale myslím, že tahle kniha padne do noty pravověrným fanouškům sci-fi.

Komentáře (0)