Trapné lidstvo - trapné povídky

recenze

Minulý týden se mi zachtělo znovu obeznámit s tvorbou známých českých umělců. A právě tato kniha mě upoutala, zejména svým neobyčejným názvem. Pro dobu Karla Čapky bych spíše typovala něco vážnějšího. Ale tady vidíme, že autor nazývá vlastní povídky trapnými. Když jsem ale začala číst, pochopila jsem proč.

Kvůli národnosti Karla Čapka by bylo logickým považovat, že děj probíhá na území Česka. Z povídky Na Zámku lze vyčíst, že by to mohla být doba před Druhou republikou. Tento předpoklad se ovšem vztahuje pouze na tuto povídku, jež je mojí nejoblíbenější a dobře ukazuje vliv sociálních statusů na společnost a na předsudky, co za sebou táhnou.
Ale abych se vyvarovala tohoto známého klišé – vyprávět o povídce, která se líbila nejvíc – chtěla bych rozebrat další velice zajímavou povídku Otcové.

V jednom maličkém městečku žila, byla jedna holčička. Její otec byl poměrně vlivný chlápek, který svoji dcerušku přímo zbožňoval. Každý den se městečko stávalo svědkem jejich procházek - velký, už postarší otec s drobnou bledou dívenkou, až směšně vypadající v bohatých cetkách. Zdálo by se - šťastná rodina! Ale po městečku se o této rodince proháněly všelijaké klevety. Způsobila je dceruština matka, která do domu přinesla dítě od jiného muže. Avšak její manžel byl k této nevěře slepý - sám mít dítě nemohl, a tuto dívenku miloval ze všeho nejvíce. A tato láska byla jediná, která se jí vůbec dostávala. Její pravý otec (hudebník) ani nevěděl o její existenci (nebo dělal, že neví), její matka ji nenáviděla kvůli rozchodu se svým milencem a celé město si o ní špitalo všelicos. I přes to byla všemi "oplakávaná" na jejím pohřbu (dívenka zemřela na nemoc), o kterým se píše v příběhu.

V této povídce hraje konstrast mezi jejím opravdovým a milujícím otcem. Jeden z nich se rozhodl děcko zahodit, ten druhý se ho drží jako stébla slámy. Po hlubokém zamyšlení nám nevlastní otec připadá jako politováníhodná osoba, která nechce čelit problémům zvenčí, a proto se uzavírá ve svém malém, růžovém světě. Dívka přitom hraje roli nějakého prostředníka mezi jeho fantazií a realitou. Nebo naopak – ví o všem, není ke všemu “slepý”, ale bojí se do problémů zasahovat. Proplouvá si životem a všechny jeho rány přijímá na sebe. V tomto případě se pro něj stává společnost dcery něčím světlým a záchranným – ten drobounký kvítek mu přeci nemůže ublížit. V obou možnostech u otce vzniká závislost, vzniká přímo potřeba být s ní a mít ji rád. Na jejím pohřbu je tak jediným člověkem s alespoň nějakým citem k ní.

Na druhou stranu její opravdový otec – talentovaný zpěvák, kdysi milenec její matky, se rozhoduje (ostatně jako většina města), že když už je pohřeb, tak se toho musí využít pro odpočinek a svým způsobem i zábavu. Se svou novou milenkou zasahuje do rituálu, žvaní a kazí tím všechnu idýlii smutku kolem smrti své dcery. No… Člověka neznal, tak proč by se měl stydět?
Otázkou v této povídce je, kdo je hlavním hrdinou. Dívenka? Nebo její nevlastní otec? Neurčitost však odeznívá na pozadí před brutalitou a smutkem této druhé povídky. A celá ta slepota společnosti připadá čtenáři až trapná – odtud název.

Autor se mi zdá být člověkem, co po cestě života jde s široko otevřenýma očima. Sleduje lidi, myslí si o lidstvu své a svoje myšlenky zapisuje do svých děl. Tak vznikají hluboké filosofické příběhy, v nichž si každý čtenář najde něco svého. Podle mě to souvisí s tím, že každý člověk je v životě různě zkušený, prožil různé emoce a různé zážitky, a tak před každým tyto povídky předstávají v různém světě. To všechno nás nutí se zamyslit, jsme-li opravdu Jedinci v tomto světě. Není to náhodou tak, že bez jiných lidí ztrácíme právo být člověkem?

Tato kniha se mi velmi líbila, dovolila nahlédnout do myšlenek velikého českého spisovatele a srovnat je se svými. Doporučila bych ji zejména lidem, kteří už svět trochu poznali a jsou schopni vžít se do tohoto výtvoru. Ale přece jen je trochu krátká a bylo by zajímavější si přečíst tyto příběhy v žánru např. novely. Knize dávám 4 z 5.

Komentáře (0)