Životní skořápky

recenze

Život je sám o sobě poměrně těžká věc. Pokud se někomu zdá lehký, je buď příliš mladý a nezkušený, anebo je to blázen. Každý z nás píše vlastní silný a těžký příběh, ale jen někteří ho dokážou zachytit na papír. Spisovatelka Jarmila Pospíšilová ale překonala sama sebe - ve své knize popsala život hned několika lidí se svými problémy, myšlenkami a pocity.

Po celý příběh budete se srovnávat s tím či oným hrdinou, jejichž osudy jsou popsány velmi realisticky. Je to vlastně taková kniha o obyčejných lidech. Lidech, co vystudovali v obyčejných školách, co mají rádi večery pátků a nesnáší pondělní rána. O lidech, co jsou částí tohoto lidstva a ne knižního. V naší době jsou takové knihy opravdu vzácností.

Můžeme je potkat na ulici, v práci, dokonce i doma a z jejich chování lze lehce posoudit, jaký člověk právě stojí před vámi. Jejich životy se zas tak nemění ani za 5 let, ale jim se to zamlouvá, protože klid je pro ně nad všechno zlato. V příběhu se však vyskytují i takové postavy s nevšední minulostí jako je Tomáš Valenta, muž, který si určitě zaslouží kapičku soucitu a pochopení.

Dokonce i prostředí, kde se děj příběhu odehrává, jsou těsně spjaty s tím všedním životem, kterého se spisovatelé nejčastěji chtějí spíše vyvarovat. Ale v této knize se prosazuje a perfektně doplňuje celý děj jako třešnička na dortu. Je pozoruhodné, jak autorka dokázala z této spousty nudných a obyčejných věcí vykřesat opravdu zajímavou tragickou zápletku.

Z knihy:
Dcerka obrázek složila a vsunula do obálky, kterou ještě celou pomalovala. Chvíli trvalo, než se jí povedlo obrázek uvnitř urovnat, ale Mojmírovu pomoc odmítla. Všechno musela udělat sama. On pevně svázal všechny balonky k sobě a pak k nim připevnil obálku. Vzali Ramba a vyšli přes matčinu zahradu dozadu za humna, pak pokračovali polní cestou do polí na malé návrší s křížkem a rozložitou lípou. Tady to bude ono, rozhodl se. V duchu se vroucně pomodlil za Zuzanino uzdravení a předal balonky Aničce. Ta udělala ještě několik kroků a s vážnou tvářičkou je vynutila. Mojmír pořídil několik fotek mobilem a pak se spolu dlouho dívali nahoru za mizející barevnou tečkou. Do nebíčka.

Obyčejná, zdálo by se, věc pod rukou této spisovatelky nabírá smyslu opravdu neobyčejného ne-li magického. Jarmila Pospíšilová dokáže zažehnout chuť do obyčejných všedních věcí, žít až do konce a snažit se, aby konec příběhu byl šťastný. Je to velká škoda, že se jedná o málo známou autorku, ale myslím si, že tato kniha určitě zapadne čtenářům do srdce. Pro její podporu dávám knize 5/5.

Za knihu děkuji knihkupectví Ládví.

Komentáře (0)