Svět očima dospělého dítěte

recenze

Dětská duše. Substance absolutní čistoty, kterou měl kdysi každý z nás. Do té doby, než dospěl. Pak se začala kalit. Vlivem okolí. Vlivem názorů. Vlivem našeho světa.

Malý princ přišel na naši Zemi hledat odpovědi na své otázky, našel však více otázek, než odpovědí. Našel mnoho kalu útočícího na jeho duši. Zůstal však čistý. Ani temno v duších jiných nezkalilo jeho dobro, kal do jeho duše nepronikl. Dokázal částečně připomenout dětskou nevinnost i svému novému příteli. Dal mu tak dar největší. Připomněl mu vlastní nevinnost. Kdysi ji měl. Jako každý z nás.

Příběh Malého prince a jeho útěku před květinou je klasikou, jež potkala každého z nás. Nejdříve ve školních lavicích, tehdy to byla ale pohádka o lišce, malém klukovi, kytce a pár podivných lidech. Nemohli jsme tomu rozumět. Jako jsme nerozuměli světu dospělých.

Pokud se nám kniha dostala do rukou o málo později, stále to nebylo slavné. Byla to kniha pro mrňata, nemohla nás vyvést z konceptu. Sami jsme byli na pomezí světa dětí a dospělých. Nerozuměli jsme sami sobě, natož tajemnému poselství blonďatého chlapečka. Tajemné setkání se nekonalo.

Jako dospělí lidé žijící ve světě čísel a nutnosti "Být seriózní," se náhle zastavíme. Mezi řádky nalezneme obraz vlastního života i svého okolí. Postavičky na jednotlivých planetách najednou získají nebezpečně reálné obrysy, chlapečkovy otázky náhle nejsou jen dětský rozmar. Stávají se prstem, stále ukazujícím kolem. Mnozí se zastydí, mnozí si uvědomí.

Tak toto mi chtěl příběh celou dobu povědět, o tohle tady šlo.

Vlastně o nic. Jen o to konečně se zastavit a naslouchat vyprávění Malého prince. O světě. O našem světě.

Nechápe jej. Stejně jako my. Nechápe nás. Chápeme se my sami?

Krása knihy je v univerzálnosti vyprávění. Hodí se do každé doby, otázky dítěte platí stále. A stále je těžké na ně najít odpovědi.

I tak to zkuste. Možná budete překvapeni.

Komentáře (0)