S Haroldem i na kraj světa

recenze

„Netušil jsem, že to bude takovéhle,“ jásal chlapec. Cpal si do pusy placičku s uzeným lososem všemi pěti prsty, jako by hrozilo, že mu uplave. „Proč odcházíme?“

Právě jsem dočetla Nepravděpodobnou pouť Harolda Frye. Netušila jsem, že to bude takové. Jásám a ptám se – proč to končí?

Protože všechno jednou musí. Harold Fry se celý svůj život snažil být nenápadný a toto umění na stará kolena dovedl k dokonalosti, takže byste si ho v obchodě u pokladny nebo v úřadu určitě vůbec nevšimli. Tiché dny v tiché domácnosti s ženou, která ho už nemá až tak moc ráda jako kdysi, uplývají snad už jenom ze zvyku a každopádně bezbolestně. V tomhle věku, říká si Harold, co by nás ještě tak mohlo potkat, že.

Třeba psaníčko. Od staré dobré kamarádky, o které už neslyšel pořádnou řádku let. A co píše? A jejda, že umírá. Nádor. Tak to by jí asi měl zkusit odepsat, ne? I zkusí. A pak jde s obálkou ke schránce. Pak k další. Prodlužuje procházku. Přichází osudové setkání se slečnou u pumpy, kam si zašel na něco k snědku. Harold se s ní (na Angličana nebývale spontánně) podělí o to, co mu leží na srdci:

Přikývla. „Moje teta měla taky rakovinu,“ řekla. „Je toho teď plno.“ Rozhlédla se po regálech, jako by chtěla naznačit, že číhá i za motoristickými mapami Velké Británie a plechovkami s autovoskem. „Člověk ale musí být pozitivní.“
Harold se přestal věnovat jídlu a utřel si ústa papírovým ubrouskem. „Pozitivní?“
„Musíte věřit. Aspoň já si to myslím. Nezáleží na lécích a tak dále. Musíte věřit, že se ten dotyčný může uzdravit. Lidská mysl je hrozně složitá. Když ale věříte, dokáže cokoli.“
Harold na ni s úžasem zíral. Netušil, jak k tomu došlo, nicméně se zdálo, jako by se slunce pohnulo a ji zalilo světlo, a její vlasy i pleť se jasně rozzářily. Zřejmě na ni civěl trochu nemístně, protože pokrčila rameny a kousla se do spodního rtu. „Říkám blbosti?“

Slečna je jenom jedna z mála skvěle vybarvených postav. Joyceová udělá na malé ploše zázraky. Zároveň je taky jedním z pouhých tří lidí, s kým Harold zůstane v kontaktu, přes pohledy nebo telefonní budky, když se rozhodne neodeslat dopis, nevrátit se domů, ale  rovnou se vydat do Berwicku na řece Tweed, pěšky šest set mil na sever, od jednoho břehu ke druhému, aby navštívil (a snad dokonce i zachránil) Queenie, svoji hodnou starou přítelkyni.

Je to cesta jako každá jiná, znáte to – po chvíli vás začnou bolet nohy, musíte si vydechnout. Čas od času potkáváte lidi. Pokud jste sám, spíš navážete rozhovor, nebo někdo s vámi, a řekne vám i to, na co byste nikdy neměli odvahu (nebo chuť...) se ptát. Později se vám to ještě válí v hlavě a jak kráčíte, přemýšlíte o tom, stejně jako o vlastním životě, nebo třeba o celém universu.

U první poloviny jsem se tetelila blahem, jak to paní Joyceové jde; někdo tady má slovní zásobu a nadto ji umí používat. Někdo četl klasiky své země a s pokorou se učil. K tomu to má švih a krásně laskavý humor.

Druhá polovina mě zchladila, budu však spravedlivá a přiznám, že důvody jsou zase jednou spíš subjektivní. Přečetla jsem poslední dobou hodně neveselých knížek a něco ve mně si přálo slunce a happy end.

Ne že by tam nebyl.
Je a jaksi není.

V podstatě jde o to, že Joyceová z toho neudělala rozplizlý hollywoodský doják, nýbrž příběh vedla tak, jak by ve skutečnosti nejspíš vypadal. Svět není růžový a ona ho tak nemaluje. Ovšem jak víme, i cesta může být cíl, nebo je dokonce důležitější než cíl, a proto nejde o závěr, kde chybí červený koberec a bílá holubice, nýbrž o dílo samotné, které – oh yeah – opravdu dělá čest současné britské literatuře. Kdo nevěří, ať tam běží.

Harold Fry se vydává na pouť dlouhou šest set mil s jediným cílem: jeho dávná přítelkyně, umírající na rakovinu, bude díky tomu žít. Příběh o nenápadném muži, který jde, aby zachránil druhého (ale během své cesty zachrání sám sebe... více

Komentáře (0)