Porazí neohrožená hrobnice Ryn Kostischrány?

recenze

Aderyn žije v zapadlé vesnici Colbren nedaleko lesa, v němž po setmění ožívají kostischrány – tedy mrtví lidé, kteří zabíjejí živé. Ti, kdo nevstupují do lesa, jsou před nimi v bezpečí, protože ho kostischrány neopouštějí. Nebo to tak alespoň bývalo. Teď se ale houfně vydávají k vesnici a ohrožují její obyvatele. Nenese za to náhodu vinu sama Ryn, protože nedokázala odolat vábení zapovězeného lesa?

Ryn převzala otcovo řemeslo jako hrobnice a snaží se uživit mladší sourozence. Jejich otec totiž před lety zmizel při průzkumné výpravě v místním dole, matka později podlehla nemoci a strýc nasekal dluhy v karbanu, které Ryn se svými sourozenci musí splatit, jinak přijdou o dům.

Proto přijímá nabídku mladého kartografa Ellise, aby se stala jeho průvodkyní poté, co ho zachrání před kostischránou. I když to znamená vypravit se do hor Annwvynu, kde žil se svým dvorem Jinokrál a kde jedna z jeho kouzelných relikvií zapříčinila vznik kostischrán. Ellis má pro výpravu do hor vlastní pohnutky, ale Ryn taky. Protože živí sice mrtvé zastavit nemohou, ale hrobnice by možná mohla.

Ryn a Ellis působí jako oheň a voda. Ryn je neohrožená hrobnice, která se nebojí mrtvých, dokáže zachovat chladnou hlavu a poradit si skoro v každé situaci, na každou kostischránu bere svou sekyru a v lese je jako doma. Ellis je kluk z města, který neoplývá silou a fyzickou zdatností, chová se spíš zdrženlivě a trápí se kvůli minulosti.

V Kostischránách nechybí nebezpečná výprava, oživlí mrtví, akce, legendy, zapomenutá magie a kouzelné relikvie, tajemství, zvraty ani minulost obou hrdinů, která stejně jako kostischrány odmítá zůstat pohřbená. Najdeme tu i romantiku, která se vyvíjí hezky pozvolna a přirozeně, nebo humor, jenž obstarávají především Ryniny uštěpačné poznámky.

Emily Lloyd-Jonesová se inspirovala velšskými legendami, takže vyprávění i atmosféra v sobě mají něco z podmanivosti, tajemnosti a magičnosti starých pověstí. Tempo plyne spíš pozvolna a příběh zpočátku působí poměrně prostě, ale nenechte se mýlit. Emily Lloyd-Jonesová má děj dobře promyšlený, takže se postupně prohlubuje a propojuje s legendami. Kvůli tomu není předvídatelný, rozzuzlení je vcelku nečekané i samotná záležitost s kostischránami není tak černobílá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Za zmínku stojí i povedený český překlad Lucie Bregantové, který kouzlo příběhu podtrhnul a vlastně mu ho i dodal.

Kostischrány přinášejí podmanivý příběh inspirovaný velšskými legendami, v němž nechybí sympatičtí hrdinové, uvěřitelná pomalá romantika i filozofická otázka, kdy se z živého nebo z nemrtvého člověka vlastně stává zloduch? Nemrtvá koza je pak už pouhou třešinkou na podařeném dortu, na kterém si (navzdory vysoké míře oživlých mrtvol) smlsnete.

Komentáře (0)