Poněkud nebezpečnou cestou se děti vydaly do Podivného města

recenze

Dlouho očekávané pokračování o podivných dětech je konečně na světě. Druhý díl v sobě nese prvky dětské naivity, pevné odhodlanosti, hrdinských činů i milostných patálií. Vstupte s námi do časových smyček a staňte se podivnými!

Mimořádná pouť, jež započala v prvním díle Sirotčince, pokračuje nebezpečnou cestou do velmi podivného města Londýna. Ransom Riggs na stránkách knihy předvedl neuvěřitelnou fantazii a vervu, se kterou se pouští do psaní. Opět v knize nechybí vizuální doprovod. Jednotlivé stránky zdobí velice podivné fotografie, jež dodávají příběhu tajemný nádech. Nejednou čtenáři přeběhne mráz po zádech.

Ransom Riggs

Americký spisovatel a filmař se narodil na dvě stě let staré farmě v Marylandu. Vystudoval anglickou literaturu na Kenyon College a filmovou a televizní tvorbu na University of Southern California. Pracuje jako blogger a cestovatel (Strange Geographies – eseje z jeho cest). Na svém kontě má pár krátkých filmů. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti je jeho prvním románem. Mezi jeho další díla patří Talking Pictures: Images and Messages Rescured from the Past a The Sherlock Holmes Handbook: The Methods and Mysteries of the World’s Greatest Detektive.

Pokračuje se bez přestávky

Vyprávění navazuje tam, kde skončil první díl. Děti usazené na třech vratkých loďkách plavou na vlnách širého moře, nechávajíce za sebou svůj dlouholetý domov. Vydávají se do neznáma s cílem pomoci své ymbryně – slečně Peregrinové – která je uvězněna v podobě ptáka. Děti se tak proplétají zemí zmítanou válkou. Není to však jediné nebezpečí, jemuž musí čelit. Na každém rohu se skrývá lest i nástraha. To připravili netvoři s úmyslem všechny podivné pochytat. Jaký k tomu mají důvod, je pro postavy i samotné čtenáře šokující.

Hlavní protagonista Jacob Portman se díky svým schopnostem odhalit netvory v jejich lidské podobě, dostal do pozice vůdce skupiny. Nechal za sebou svůj normální, pubertální život a rozhodl se přidat k podivným. Během nebezpečné cesty, kdy se ujal povinnosti dovést všechny děti do bezpečí, musí učinit důležitá rozhodnutí, která se týkají nejen jeho života, ale hlavně lásky k Emmě Bloomové, slečně, jež ve svých rukou dokáže stvořit oheň.

Pobavit a zároveň i poučit

V příběhu se objevuje jistý symbolismus a odkazy na jiná literární díla. Zda to byl Riggsův záměr či pouhá shoda okolností není jasné. Příkladem lze uvést bouři, proti níž musely děti bojovat hned na začátku knihy. Osamělí poustevníci usazení na vratkých lodích, houpání na vlnách, přemýšlení o budoucnosti a vůbec o smyslu jejich cesty i životů. Sama bouře je pak vystaví první zkoušce, jež musí složit. Spojitost s dílem Ernesta Hemingwaye Stařec a moře je víceméně jasná.

Další symbolikou je pak kniha Podivných pohádek, která zázračně přežila bouři. Děti si ji ve chvílích strachu i smutku společně čtou. Lecjakému vnímavému čtenáři může tato kniha a poselství, jež nese, připomínat Ezopovy bajky, skrývající v sobě ponaučení. Například Pohádka o prastarém lese plným podivných zvířat a obrovi jménem Cuthbert, který byl za svou dobrotu a obětavost proměněn v kámen.

Jak však děti brzy zjistí, kniha pohádek není jen sbírkou vymyšlených příběhů pro děti. Jsou to mapy a návody, kde jsou další smyčky (světy vytvořené ymbrynami pro ochranu podivných, který je postaven mimo prostor a čas) a jak se do nich dostat. Došlo jim to hned ráno, když v nedalekém jezeře objevily onoho zkamenělého obra. Ze zvědavosti se ponořily do jeho kamenných úst, které v sobě skrývaly vchod do smyčky. Následujícím vodítkem jim pak byla pohádka Holubi od svatého Pavla.

Farma podivných zvířat

Ve druhém díle se podivní nevztahují pouze na lidi. V časové smyčce, jejímž vchodem jsou ústa zkamenělého obra, jsou podivnými zvířata, jež mluví a chovají se jako lidé – nosí oblečení, jedí u stolu. Přiložená fotka psa jménem Addison MacHenry je velice výstižná – velké kulaté brýle a dýmka v ústech je opravdu kouzelná. Nacházejí se zde ovšem bizarnější zvířata: žirafo-osel jménem Deirdra, která nerada prohrává v kartách. Dále slepice, které jsou díky svým explodujícím vejcím přezdívané apokalyptické slepice.

Zvířata se v knize obecně ujímají vedení. Bez podivných holubů by děti nenašly cestu do další smyčky. Bez Horácových včel by děti jistě skončily v zajetí odporných netvorů. Ukázka jejich moci je viditelná i v obyčejných lidských příslovích: děj se vůle ptačí místo děj se vůle Boží, pes nám žehnej místo Bůh nám žehnej. Toto obrácené pojímání rolí je velice úsměvné.

„Podivné“ úvahy nad podivnými událostmi

Riggs se ve druhém dílu daleko více zaměřil na psychologii postav. Krásně se dostává do vnitřního světa Jacoba. Předvádí zde urputný boj mezi osobními potřebami, city k Emmě a povinnostmi, jež mu vyplývají z nově nabyté funkce vůdce podivných. Schopnost rozpoznat netvory v normálních lidech zdědil po svém zesnulém dědečkovi, který ji vytrénoval do dokonalosti. Jacob propadá beznaději a zoufalství, neboť ostatní na něj spoléhají a on si sám sebou není jistý.

Případ Jacobova vnitřního světa je vykreslen velmi důvěryhodně. Co ale jistým způsobem trochu hodnověrnosti postrádá je milostný vztah mezi jím a Emmou. Místy se to dá označit za přehnané. Jejich intimní chvíle, myšlenky, které o sobě mají, ta prožívaná intenzita se spíše očekává u dospělého uvažování než u myslí dospívajících dětí.

Emma je jiný případ. Tělo má dětské, ovšem duší je to již starší paní. Nestárnutí způsobil pobyt v časové smyčce. Jak se čtenáři mohli dozvědět v prvním díle, časové smyčky nespadají pod čas, který plyne v našem světě. Konkrétně v časové smyčce, odkud děti pocházejí, se jeden den opakoval stále dokola. Podoba smyčky záleží na každé ymbrině – paní smyčky. Tudíž zde se takové chování dá pochopit, neboť psychicky bude Emma jistě na vyšší úrovni. Jenže Jacob je skutečný, dospívající kluk a jistě si mnoho čtenářů pomyslí, že tak dojemně a dospěle by své city těžko nějaké dítě popsalo. I když láska dělá divy.

Co dále může čtenáře trochu vytrhnout z příběhu je nesrovnalost, se kterou se setká ve smyčce podivných zvířat. Tato smyčka se nachází ve vzdálené minulosti, kde nežijí lidé, a neexistuje elektřina. Přesto je mluvící pes Addison přezdíván jako Doktor Doolittle. Mohla to být snaha autora o pop-kulturní vtip, který si ovšem dobře nepromyslel. Na druhou stranu by se to dalo vysvětlit tím, že jedno z těch zvířat pochází z „naší“ doby a do smyčky bylo přivedeno. V příběhu však žádný náznak není. Čtenář si může jen domýšlet.

Velká část textu se věnuje i filosofickým rozjímáním. Za chvíle přemýšlení určitě stojí Riggsovi „podivné“ úvahy. Děti se snaží přijít na důvod, proč nestvůry loví všechny ymbryny a podivné. A jak je možné, že z ničeho nic mohou vstupovat do smyček, když historie dokazovala, že to nejde? Vyvinou se z toho zajímavé názory o možné evoluci nestvůr, a čím jsou podivní odlišní od normálních lidí.

Dočkáme se filmového zpracování?

Druhý díl Sirotčince by rozhodně neměl chybět v žádné z knihoven fandů do záhad a mystérií. Kniha splňuje podmínky důležité pro kvalitní literaturu: zajímavý a poutavý příběh a jako třešničku na dortu děsivé, autentické fotografie. Čtenáři při čtení ukojí nejen svou žízeň po hodnotném textu plného záludných kliček a originálních slovních spojení. Ale svůj mozek a oči budou namáhat i při zkoumání jednotlivých fotografií, které své objekty skrývají v temných stínech.

Filmová adaptace prvního dílu se pomalu klube na svět. Pokud bude mít úspěch, je velice pravděpodobné, že se na filmová plátna dostane i druhý díl. A pokud se režie opět ujme Tim Burton, čtenáři se rozhodně mají na co těšit. Inspirace pro filmové zpracování je v knize opravdu plno. A kdyby náhodou došla, stačí se podívat na provázející fotografie. Ransom Riggs tak dal hotový tahák pro budoucí film.

Komentáře (0)