Normální lidi
recenze
Normální lidi (2020)
/ insumNika
Než se vůbec dostanu k samotnému hodnocení příběhu a tomu, jak na mě celý zapůsobil, je nutno podotknout a vyzdvihnout, že autorka rozhodně udělala dojem tím, jak příběh odvyprávěla. Literárně je to vcelku hezké dílo, nikterak náročné, které ve vás rozhodně mnoho zanechá. Záměrně nespecifikuji co přesně a jestli to může být pozitivní či nikoliv. Ale pořád se sama sebe trochu ptám a podivuji se nad tím, proč nad příběhem i autorkou visela všechna ta chvála a hype.
Moje častá otázka při čtení příběhu byla "jsem vůbec cílová skupina"? Popravdě jsem si velkou část připadala jako boomer a to mě s autorkou tolik let rozhodně nedělí. Když se nad tím tak zamyslím, už je to nějaký pátek, co ve mně nějaká kniha vyvolala tolik emocí a ne zrovna těch příjemných. Za mě je celý příběh laděn do tónů smutku a skoro až úzkosti. Nemůžu říct, že bych hlavní postavu měla ráda. Nedokázala jsem za celou dobu spatřit v jakémkoliv jejím jednání byť jen malou podobnost a tudíž pro mě bylo poměrně těžké s ní vůbec sympatizovat. Když autorka odhalila krutou realitu, že doma je Marianne spíše týrané dítě, hlavně svým bratrem a drsně přehlížena svou matkou, říkala jsem si, co všechno jí ještě autorka chce provést. A nemýlila jsem se v tom, že ji naložila solidně.
Její naprosté odevzdání a smíření se s tím, že s Connellem, kamarádem ze školy, budou vztah skrývat, protože on se moc bojí, co by na to kamarádi řekli, mě nesmírně vytáčelo. Jistě, co by člověk neudělal pro trochu lásky, že? Otázka spíš zní, byla to skutečně láska?
A pokud mě zrovna nevytáčela postava Connella, věrně ho zastoupila Marianne a nemusela vlastně ani moc dělat. Možná mě ani tak neštvala samotná hlavní postava, ale fakt, že veškeré dění, které se odehrávalo v době, kdy nebyla s ním a každý žil svůj život, byla jen poměrně laciná náplast i když ani o jejich vztahu nemůžeme rozhodně říct, že v něm bylo něco hlubokého. Bylo v něm porozumění a krásné rozhovory, které spolu vedli, to ano. Ale láska to nebyla. Láska totiž nenosí kabát studu, co na vašeho partnera řeknou ostatní. Nestaví vás do pozice "náhrady" nebo "poslední volby" když už nikdo jiný nezbyde nebo se zrovna nikdo jiný kolem nevyskytuje.
Oba samozřejmě měli své nové partnery, ale pochopitelně to nebyli ve výsledku ani dobří lidé. Protože prostě v tomhle příběhu se nikdo takový nevyskytuje. Nebo spíše, nikdo takový neexistuje pro tyhle dva. Určitě se můžeme shodnout na tom, že vztahy obou, hlavně tedy Marianne tak trochu odrážejí toxické vztahy v její rodině, ale na to, jak hluboké a propletené se to snažilo být, z toho nakonec byl poměrně povrchní příběh. Což možná byl cíl autorky a možná ne. Těžko říct. Každý čtenář to bude vidět trochu jinak.
Popravdě doteď nechápu, proč příběh skončil jak skončil. Skoro jakoby se autorka prostě rozhodla, že tahle holka šťastný konec mít nebude. Nebo vlastně ne nutně šťastný, ale minimálně alespoň rozumně odůvodnitelný. Jistě, city se ne zrovna snadno slučují s logikou, nicméně celý vývoj mi přišel neskutečně vyhrocený a uměle tlačený do výsledku, kterého jsme se dočetli.
Nemohu rozhodně říci, že by tento příběh skutečně reflektoval dnešní vztahy mladých. Pokud ano, jako lidstvo směřujeme strmě z kopce a není nám pomoci.
Normální lidi
Sally Rooney
Hlavní hrdinové románu Marianne a Connell vyrůstají na malém městě, ale tím jejich podobnost končí: na střední škole patří Connell ke hvězdám a Marianne je outsider. Když se spolu jednou dají do řeči, změní to jejich život. O rok ... více