Nezbavíš se mě

recenze

Nejsou to jen planá slova. Vidím tě totiž pořád, dokonce i teď. Hovíš si zrovna na gauči a čteš knihu při světle lampy. Máš na sobě jednoduchou noční košili a pod ní…vůbec nic. Jsi totiž další položka v mém seznamu. Těšíš se?

Tak takhle snadno určitě přemýšlí sériový vrah, který se rozhodl vraždit podle starého, dobře známého, scénáře. Říkáte si, že to už tu bylo tolikrát. A máte pravdu – nepočítaně. Ale tentokrát je to pro mě silně emocionální. Od začátku mi buší srdce na plné obrátky, protože doufám, že hrdinky, které jsou vybrány k zavraždění, přeci jen budou mít štěstí a přežijí.

Jenže pokaždé, když se v příběhu vynoří video ze života za oknem na internetu, začne děsivá hra o život jedné z obětí. Do této hry se zapojuje nejen odbornice na sériové vraždy a stalking Margot Silvermanová, ale i dávno mrtvý Joona Linna – pamětník případu, kde hlavní roli sehrál výjimečný zloduch Jurk Walter – a psychiatrický odborník Erik. Právě ten se má pokusit vrátit vzpomínky manželovi zavražděné, aby si zpětně vybavil krutou realitu, kterou sám přestavěl.

„Lidská mysl je nevyzpytatelnou schránou,“ zazní z úst Erika. Už odjakživa zbožňuji sledovat práci psychiatrů, i když se často nevědomky dostanou do styku s vrahem, stávají se tak najednou naprosto slepými. Skvěle zakomponovaný případ s odsouzeným knězem Rockym Kyrklunderem a symbolem sexuálních saturnálií – malým Saturnem v ústech.

*
Okno o něco drhne. Zkusí to znovu, ale tabulka neustále do čehosi naráží. Katryna bez dechu natáhne paži, šmátrá prsty po trávě a nahmatá sekačku. Stojí moc blízko, proto nejde otevřít okno.
Snaží se sekačku kousek odsunout, tlačí na ni ze všech sil, i když pod ní podklouzává žebřík. Popadne jedno kolečko, otočí jím dopředu a podaří se jí přístroj o pár centimetrů odstrčit.
Okno se otevře a Katryna se plazí na zahradu. Náhle se však rozletí dveře do technické místnosti a zhasne světlo. Starý teplotní spínač se rozbliká. Katryna se sune z okna, ale čísi ruka pod ní podtrhne schůdky a ona zůstane bez opory.
Nohama narazí do zdi, obě kolena ji prudce rozbolí, přesto se drží okenního rámu jako klíště a snaží se vysoukat ven.
Pak zezadu přiletí první rána.
*

Mnoho času jsem po přečtení knihy strávil tím, jaký spisovatel tuto manželskou dvojici dokázal kdy předčit, a pro mě to asi nedokázal nikdo. Dostali se mi totiž tak pod kůži, že jsem ale opravdu nechtěl dělat nic jiného, než se dopracovat ve svém čtení ke konci. A taky aby ne, vždyť to šlo tak snadno. Děj měl spád, byly v něm silné emoce, které zasáhly i mě; postavy byly již trochu známé a přeci jsem znovu objevoval jejich nové tváře a charakterové rysy. Milé také je, že kdybych nikdy Keplerovce nečetl, tak ději naprosto porozumím, ačkoliv se během vypravování čas od času vrátíme zpět do minulých případů, což však hraje vedlejší roli. Stalker bude tedy další knihou od Larse Keplera, která bude mít pro mě své výsadní postavení, protože jsem se dlouho tak nebál a nefandil postavám, aby přežili.

Komentáře (0)