Zmizeli neznámo kam

recenze

Trvá to dny, leckdy týdny a měsíce, jindy zase roky a mnohdy i věčnost. Jakákoliv ztráta v kterékoliv podobě může na nás působit na malou chvíli, krátkou dobu, nebo nás čas od času neustále překvapovat nejen v období zastavení se a samoty, a my nevíme, kudy dál.

Komisař Gunnar Barbarotti se necítí ani po sedmé nikterak ztracen, ačkoliv se jeho případ věnuje zmizelým. Nejdříve je to spisovatel Lunde, který líčí ve svém „posledním“ díle krutosti, jež on nebo někdo mu podobný je schopen na něm i na druhých provádět, pak zmizení básnířky a i nakladatele. Proč všechno musí vždycky nakonec pramenit z minulosti? Co se stalo s Lundeho manželkou? Proč, proč, proč…

Poprvé se mi stalo, že se v nějaké knize objevuje situace ze začátku pandemie. Není tu hlavní linkou, jen okrajově zasáhne do příběhu a ovlivní jednotlivé postavy. Ty jsou opravdu lidské, dokážete se do nich vcítit a pochopit, proč tak jednají a kam směřují. Kvituji, že prožíváme jejich emoce, jako kdyby byly naše vlastní. Leckdy ta frustrace je pak extrémně ubíjející.

Nestalo se mi, že by mě švédští spisovatelé zklamali a Nesser není výjimka. Partii rozehrál naplno, rozpoutal leckdy i vnitřní bitvu, kterou rozložil do příjemně dlouhých kapitol…a závěr mě neurazil, tolik nepřekvapil, protože jsem po dlouhé době byl lehce před mým oblíbeným detektivem. Kdo přijde na klobouk záhadě a neztratíte se přitom? Těším se na další díl, už aby byl venku.

*
Jack Walde neměl strach ze smrti ani z toho, že by se mohl nakazit nějakým malým záludným virem.
Strach byl pro něj vlastně pojmem a pocitem, který znal jen abstraktně. Jednou z jeho teoretických obav například bylo, že bude odhalen jako autor detektivek. Ale protože k tomu nikdy nedojde, nemusí se tím seriózně zabývat.
To, co začal zvolna pociťovat po událostech v Clarionu a na Nytorgetu, bylo něco jiného. Radikálně jiného, podstatného, bezmála fyzického. Uvědomil si, že opravdový strach…
*

Komentáře (0)