Nech mouchu žít

recenze

Krásné léto v porevoluční době je poněkud pokažené nálezem zavražděné mladé dívky. Leží částečně ve vodě, začíná se rozkládat, obličej dobitý – podle čeho chcete tohle tělo identifikovat? A jak chcete stanovit dobu úmrtí přesněji než na „plus mínus dva týdny“? S tím druhým může kriminalistům pomoci forenzní entomologie. A když se objeví máma, která postrádá dceru, zdá se, že i problém totožnosti oběti je vyřešen. Nad upytlačeným jelenem dostávají věci spád, je objeven a zatčen pachatel a případ se může pomalu uzavřít. Nicméně, je pachatel opravdu vrahem?

Moucha byla první kniha od Dominika Dána, která se mi dostala do ruky, a na rovinu, nic jsem čekala. Prostě další z řady detektivek. Sice jsem věděla, že Dánova tvorba je dobře hodnocená, ale už jsem kazila hodnocení tolika knihám, že to nepovažuji za bernou minci. Když jsem nic nečekala, tak ani nemůžu říct, že to předčilo moje očekávání. Nemůžu ani říct, že mě to mile překvapilo, protože u detektivky jaksi podvědomě čekám, že se mi bude zamlouvat, takže mě může překvapit jenom v tom negativním slova smyslu. Prostě se mi to líbilo.

Je to detektivka, kdy je vyřešení případu závislé na poctivé práci kriminalistů, shánění důkazů, svědků a výpovědí. Pro analýzu používají vlastní hlavu, důmyslné vědecké metody, kdy vám v laborce přesně řeknou, z jakého kusu oblečení je tahle nit a ve kterém obchodě to tričko prodali, tady nenajdete (co byste taky chtěli v Československu na začátku 90. let!). Vyšetřování ve stylu rady Vacátka se mi líbí podstatně víc než třeba Kriminálka Miami, kterou jsem odpískala po zhlédnutí jednoho dílu.

V knize nechybí ani zásadní obraty, které na detektivkách miluji snad nejvíc. A tak se v jednu chvíli zdá, že už máte vraha za mřížemi, ale ve druhé chvíli v podstatě nemáte ani oběť a začínáte zase od nuly. V jednu chvíli myslíte, že vyšetřujete jeden případ, a najednou jako mávnutím kouzelného proutku máte případy dva.

A poslední věc, čte se to fakt dobře. Já vím, že tahle věta už je otřepaná, ale jak to jinak říct? Mým měřítkem čtivosti je 50 stran za hodinu – a tady ta meta byla hravě překonaná. I když vezmu v úvahu styl písma a řádkování, jsem za proklamovanými padesáti stranami.

Našla jsem i nějaká ta negativa. Vzato z hlediska řešení případu mě zarazila jedna věc. Ano, mohou existovat dvě dívky podobné postavy, barvy vlasů, pleti, tváře. A není nepravděpodobné, aby měly obě v dětství podobný úraz. Ovšem proč má jedna roztržený ušní lalůček, když náušnici se zasekávajícím se zapínáním nosila ta druhá? I na to může existovat odpověď, ale nikoliv v této knize.

Další negativa už se týkají čistě mých pocitů. Tak nesympatickou mordpartu jsem snad ještě nepotkala! Ostří nesympatií se sice kapku otupilo, postupem času, ale do sympatií má daleko. Tolik alkoholu, co oni do sebe kopnou za směnu, já nevypiju za čtvrt roku! Fakt si neumím představit začít pracovní den panákem vodky (nebo něčeho jiného). U nás to je hrubé porušení pracovní kázně a vyhazov na hodinu! Kromě toho, asi bych neměla důvěru v kriminalistu, ze kterého by táhlo jak z lihovaru. Sice vypadá obdivuhodně, že u toho dokáží ještě konstruktivně myslet, ale hodné obdivu to tedy není. Na kvalitu příběhu tahle skutečnost naštěstí nemá vliv.

A ještě jedna věc, která se mi moc nelíbila, ale ani tahle neovlivnila celkové hodnocení. Takový nejasný konec, odkaz na další příběhy, pokud chcete znát rozuzlení. Jasně, autor si musí nějak udělat reklamu, ale to trochu naštvalo. S otevřenými konci u knih nemám problém, někdy je to super, ale u detektivky jsem se s tím setkala poprvé a celkem mi to i vadí. Možná hlavně proto, že u nás v knihovně Dominik Dán nefrčí a i v sousedním větším městě mají jen pár knížek, pochopitelně ne tu, kterou bych potřebovala, takže pokud budu chtít znát vraha, budu si prostě muset další díl koupit.

Komentáře (0)