Lovkyně informací – přílišně „dokonalá“ hrdinka Michael

Michael je hrdinkou knihy od
autorky Taylor Stevens. Počkat, řekne si někdo… recenzent skutečně píše o
ženské hrdince s mužským jménem Michael? Ano je tomu skutečně tak a na vině
nejsou rodiče hrdinky. Lovkyně informací se celým jménem představuje jako Vanessa
Michael Munroeová, přátelé ji říkají Essa.

Vanessa dostává zakázku najít dceru
vlivného ropného magnáta, respektive pouze zjistit, zda je ještě na živu. Stopa
ji zavádí do Afriky, odkud před několika lety musela utéct a nyní musí opětovně
čelit bolestivým vzpomínkám na její dřívější život a svým démonům. Ku pomoci
jsou ji dva muži, jeden vyslaný jako dohled nad pátráním po ztracené dívce a
druhý, dávno z mysli vytěsněný muž, který byl po dlouhou dobu součástí
jejího života. Mimo tuto vnější výpomoc, má Vanessa i vlastní schopnosti, které
ji činí pro své okolí velmi nebezpečnou.

„Poslyšte, Milesi, už jsem v životě udělala spoustu věcí, na které nejsem hrdá, ale dnešní večer k nim rozhodně nepatří. Dělám, co je potřeba, abych získala informace nutné pro mou práci, a to divadýlko s blbou mrkací pannou, jak to podáváte vy, je něco, na co lidi zareagujou. Proto jsem placená tak, jak jsem placená – informace, které potřebuju, tam někde jsou, a já vždycky najdu způsob, jak je získat. Dneska to byla hračka.“

Hlavní hrdinka dokáže mluvit 22
jazyky, což z ní před africkými domorodci činí juju – čarodějnici schopnou uřknout každého nepřítele a také umí
skvěle zacházet s nožem. Toto jsou jedny ze schopností, které jsou o
Vanesse známé. Bohužel… ano opravdu bohužel, jich má mnohem více. Jsou to
schopnosti, které ji přisoudila autorka a tak mi nezbývá než se vrátit na
začátek a osvětlit proč si Vanessa říká právě mužským jménem Michael. Vanessa
má totiž mužský vzhled, a pokud se vhodně obleče, lidé si ji pletou s mužem.
To však ničemu nevadí, protože Michael se během pěti minut dokáže proměnit v překrásnou
Vanessu, za kterou se muži musí otáčet. V mužské podobě je však natolik
uvěřitelná, že se ji daří okouzlovat i jiné ženy. Může se vám to zdát mírně
přitažené za vlasy, nicméně tohle je teprve začátek.

Vanessa v sobě dusí
zabijácké zvíře, které má zřejmě její postavě dodat hloubku, nicméně s tímhle
se autorka značně sekla a její vnitřní démoni jsou ploší a hladcí jako okenní
sklo v odstínu šedé, což je barva, kterou autorka používá, coby mantry
přivolávající vražednou zuřivost.

Co je však na téhle knize tolik
specifické, jsou autorčiny chyby v logice. Je velmi dobře možné, že se
autorka snažila zkřížit Ramba, Terminátora a Laru Croft dohromady, nicméně
těmto postavám bych jejich superschopnosti prominul. Však posuďte sami (SPOILER):
Vanessu se na lodi pokusí zabít, podaří se ji však z lodi vyskočit a kulka
ji trefí do ruky. Pod vodou si dokáže ruku obvázat a raněná plave v moři dvě
hodiny. Lehce unavená se dostane na břeh, kde se ji podaří zachránit. Člověk by
si dokázal představit onu bolest, kterou musí prožívat s kulkou v ruce,
ale Vanessa ani nevzdychne – tedy na následujících dvaceti stránkách (v ději se
posuneme o dva dny dopředu) se ve dvou větách zmíní o bolesti v rukou (ano,
obou rukou, nikoliv jen té, kde má kulku) a až pak, když ji je kulka vytahována
si Vanessa uvědomuje bolest.

Dalším bodem, který nelze
přehlédnout je důvěra. Autorka si s tímto slovem zahrává, jako by to byl
drak ve větru a nechává Vanessu věřit svým přátelům, načež je nechá spoutat,
aby ji řekli, kdo z nich ji zradil. Po typické výměně názorů – já to
nebyl, to ten druhý, jim začne opět důvěřovat, aby cyklus důvěry – nedůvěry mohl
opětovně pokračovat.

Autorka natolik přehlíží své
logické chyby, že se v příběhu objevují tak často, až to zcela narušuje
čtivost a plynulost děje. Logické trhliny se mísí s plochými postavami,
které celou dobu jednají osobitým způsobem, avšak ve chvílích, kdy to autorka
potřebuje, se chovají protikladně, aniž by to u nich působilo jakoukoliv vnitřní
rozepři. Také příběh a jeho rozuzlení je velmi zvláštní. Mám totiž pocit, že
průměrně inteligentní čtenář musí zhruba v polovině knihy přijít na to,
kam se děj ubírá, ne-li přijít na jeho zakončení. Autorka si je toho zřejmě
také vědoma a proto Vanessu přiměje použít Ockhamovu břitvu. Místo očekávané
jednoduchosti však přichází ještě větší zašmodrchanost a gordický uzel je nutno
rozmotat nejlépe nějakým akčním nářezem.

Jediným překvapivým rozuzlením tak
byl Milesův zápisník, který působil jako nejvtipnější záležitost a zároveň
záplata na tak nestabilní dílo, jakým Lovkyně informací je. Překlad na pár
místech výrazně skřípe a to třeba v momentě, kdy se místo věty, že přijdou
velké komplikace, objevuje, že přijdou velké implikace. Knihu však i přesto lze
doporučit jako odpočinkovou četbu a to především čtenářům, kteří k ní budou
přistupovat bez zapnuté mozkové aktivity anebo čtenářům, kteří dokážou logické
trhliny přeskakovat a nepřijdou tak o ráznou plynulost děje. Věřím, že v takovém
případě je možné Lovkyni zhltnout za jedno odpoledne. Já to však bohužel
nedokázal a proto jsem se s ní trápil zhruba týden.

Verdikt: 50%