Kukačka promlouvá hlasem Petra Olivy

recenze

Volání kukačky už se mi dostalo do rukou jako klasická kniha před nějakou dobou a byla jsem příjemně překvapena, že se jedná o klasicky vystavěnou detektivku, která v dnešní době oblíbeného severského krimi poněkud vybočuje z řady a snaží se navázat na tradici Agathy Christie.

A protože ráda zkouším nové věci a jsem dívka audioknihou dosud nepolíbená, netrvalo dlouho, abych se rozhodla, že své zasvěcení svěřím právě kukačce. Respektive Petru Olivovi, který jí propůjčil svůj hlas.

Celá kniha se vešla na dvě CD a čeká na vás necelých osmnáct hodin poslechu. Hned z úvodu připomínám, že jsem, co se týče knih, naprostý staromilec a nedám tedy dopustit na ten pocit, kdy držím knihu v ruce. Na druhou stranu, vůně knihy mě příliš nevzrušuje a tudíž ji nepostrádám. Přeci jen mi však přišlo podivné, že příběh poslouchám, místo abych písmena louskala očima.

Jenže… Jenže Petr Oliva má dle mého naprosto úžasný hlas. Klidný a kultivovaný. Tvárný a zábavný. Netrvalo dlouho a já se vrátila do svých dětských let, v nichž moje mamka každý večer usedla u postelí, kde jsme já a moje sestra netrpělivě očekávaly pokračování nějakého rozečteného příběhu. Tehdy jsme pokaždé mamku prosily, aby ještě pokračovala ve čtení, ještě jednu jedinou kapitolu. Mami, prosííííím. No, přiznávám, už jsem na ty časy skoro zapomněla a díky Volání kukačky jsem se do nich mohla opět vrátit. S tou výhodou, že jsem mohla poslouchat pana Olivu, jak dlouho jsem chtěla, aniž by se mu unavil hlas. A že jsem ho neposlouchala jen večer před spaním.

Spolu s Cormoranem Strikem a jeho mladou asistentkou Robin jsem se opět vrhla na vyšetřování smrti nebohé modelky Luly, jež ukončila svůj život pádem z okna na betonovou dlažbu. Zatímco jsem se spolu s hlavními protagonisty příběhu procházela ulicemi Londýna, vyslýchala zainteresované a sbírala střípky faktů, polopravd a lží, stihla jsem k tomu i umývat nádobí, vytřít podlahu a zlikvidovat prach na všech poličkách v bytě. Vypravěči to vůbec nevadilo, stále mě doprovázel svým okouzlujícím hlasem, až jsem najednou zjistila, že zničehonic uplynuly tři hodiny!

Jedna věc, které jsem se bála, byly dialogy. Přeci jen, když čtete knížku, v hlavě každé postavě přiřadíte hlas dle své libosti. V případě audioknihy si vypravěč musí vystačit, jak jinak, jen s hlasem vlastním. Bylo jasné, že mužské projevy by neměly býti problémovými, ovšem popasovat se s těmi ženskými? Nu, to už je trošku oříšek. Oříšek, který ovšem Petr Oliva elegantně rozlouskl, aniž by jakkoli poškodil vnitřní jádro. Dialogy postav tak zní přirozeně a nejsou zatíženy přemrštěnými pokusy o napodobení hlasu něžnějšího pohlaví, přitom však zřetelně poznáte, kdy promlouvá žena.

Nebudu se zde zdržovat popisem děje, recenzi na knihu už jsem psala a nechci se proto opakovat. Zde jsem se snažila stručně shrnout, jak na mě zapůsobila audio zkušenost u díla, jež jsem zdolala i klasickou formou, tedy čtením. Asi už vám došlo, že se mi výsledek zalíbil. Celkový kladný dojem podpořily i hudební předěly mezi kapitolami, které dle mého, skvěle typově zapadají do atmosféry. Netvrdím, že se nyní zuřivě vrhnu na skupování namluvených knih, abych jimi zahltila svůj MP3 přehrávač, tištěná kniha má pro mě stále své neopakovatelné kouzlo, ale Volání kukačky mi ukázalo, že může být příjemné nechat oči na chvíli odpočívat, zaměstnat pro změnu jiný smyslový orgán a možná se tak i vrátit v čase do dob, kdy jsme plni očekávání žmoulali v rukou peřinu a s napětím kulili oči, když nám rodiče předčítali naše oblíbené příběhy a my se smáli, když měnili hlasy a přitom se spolu s námi ztráceli v jiném světe.

Komentáře (0)