Kniha, která vystoupila z řady

recenze

Celá kniha je vyprávěna z pohledu šestnáctileté Hazel, která žije s rodiči v malém domku v americkém městě Indianapolis. Hazel v šesti letech diagnostikovali rakovinu štítné žlázy. Její šance na přežití je už od té doby skoro na nule, ale lékařům se stále daří ji udržet při životě. Ale jakém životě? Hazel nechodí do školy, celé dny čte, leží a dívá se na televizi. Doma je s ní její matka a v podstatě všechny peníze, které otec Hazel vydělá, spotřebuje její choroba. Hlavně se rakovina rozšířila i do plic, takže se Hazel neobejde bez kyslíkové bomby. Její život ale změní setkání s Augustem, který kvůli boji s rakovinou přišel o nohu. Díky němu si Hazel vyplní hned několik snů, ale zažije i mnoho zklamání... A její život se od základu změní.

Tuhle knížku jsem poprvé viděla na plakátě v metru, ale když jsem si ji pak prohlížela v knihkupectví, docela jsem se bála po ní sáhnout. Bála jsem se, že to bude moc o rakovině a moc kýč a pohádka s hezkým koncem. A nebo bez něj, toho jsem se možná děsila ještě víc. Nicméně jsem si ji nakonec koupila a úspěšně přečetla a potvrdit můžu jedno: nic z toho, čeho jsem se bála, se nevyplnilo. Ano, tahle kniha samozřejmě o rakovině je, ale ne tak, jak by to člověk čekal. Proto se taky vymanila z řady "kýčovitě romantických příběhů o rakovině a smrti"... Těch už tu bylo spousta, ale žádná určitě neměla takový úspěch. Ale určitě nejvíc mě překvapilo to, jak je rakovina do knihy vložená. Je tam pořád. V každé větě. Ale vy si ani nevšimnete, že vás autor zahrnuje odbornými pojmy, protože se tolik soustředíte na děj a na význam celého příběhu, že vás ani nenapadne se pozastavovat nad nějakou odbornou terminologií. Atmosféra knížky je totiž tak silná, že vás u ní udrží, i kdybyste nechtěli.

Další zajímavostí je určitě konec... Většina lidí říká, že je absolutně nepředvídatelný, a pak popisují jejich přehnané reakce po dočtení knihy. Já jsem ale něco podobného od Johna Greena čekala... I když spíš obráceně, jako většina těch prozíravějších čtenářů. Zase tolik ale z davu nevybočuji. Hazel i Augusta jsem si zamilovala hned, jak se v knize objevili. A jsem si naprosto jistá proč. Nejsou přehnaní. Jsou to dva mladí lidé, kteří by klidně mohli existovat. Jsou úplně obyčejní, nemají nic zvláštního, specifického, co by je dělalo ojedinělými. A právě schopnost takovéhle hlavní hrdiny ztvárnit na Johnu Greenovi obdivuji ze všeho nejvíc. Je totiž těžké popsat dva obyčejné lidi tak, aby i v očích ostatních zůstali obyčejnými...

Na závěr bych chtěla říct, že by mě nikdy nenapadlo, jak toho budu litovat, že jsem tuhle knihu četla až tak pozdě. Některá "hlášková období" už odezněla a nemohla jsem na všechno odpovídat "OKAY". Citování tohoto románu by vůbec bylo kapitolou samo pro sebe, protože sarkasmus a nadsázka, s jakou autor vykresluje život Hazel a všech kolem ní, se opravdu ničím nahradit nedá. Takže jestli jste měli tu smůlu a ještě jste tuhle knihu nečetli, určitě si ji honem sežeňte. Nikdy se vám nemůže stát, že by se vám snad někdo smál za to, že ji čtete. A vy sami určitě litovat nebudete.

Komentáře (0)