Kinski Family

recenze

Pola měla možná jen jedno neštěstí v životě – svého
otce. Klaus Kinski, geniální herec, excentrik, duše básnická, miloval vší
silou, bezmezně a oddaně, slepě a majetnicky. Pola mu přes deset let patřila
celá a zlomilo ji to.



Ze začátku autorka nejednou překvapí opravdu povedeným obrazem, dobře se to
čte. Dětství v Mnichově u maminky, výlety po Evropě za slavným otcem. Doma
chudoba a nedostatek – když Pola najde sáček třešní, sní je i s peckami,
protože neví, co to je. V hotelech luxus, šampaňské a jahody, plazící se
služebnictvo plní každé přání excentrického umělce.



Výtah tiše jede nahoru. Pozoruju
mladičkého liftboje v červené uniformě. Vypadá směšně s čepicí jak
krabička od camembertu posazenou nakřivo na hlavě. Přestože ji má uvázanou zlatou
šňůrou pod bradou, sklouzla mu přes levé oko. Hlavu drží vzpřímeně, nos nahoru,
a s důležitým výrazem sleduje tlačítka před sebou, jako by se výtah
pohyboval jen kvůli němu. Neuzná mě za hodnou pohledu. Jen když pak kolem něj
procházím, zamrká na mě zpod čepice.




Všechno je to křehké štěstí. Pola nemá domov. Pola byla odsouzena
k utrpení už od kolébky, kdy jí otec vybral jméno podle jedné postavy
z Dostojevského románu. Možná to tak má být. Když na něj v noci bude
hodná, nikdy ji nepřestane mít rád. Přestože je to tak strašné, tak strašné.



Později, jak Pola dospívá, chtěla by se postavit na vlastní nohy, možná se
dokonce utrhnout od tyranského otce. Kinski je pořád slavnější, pořád bohatší,
a upadá do excesu. Přesto v některých směrech vždycky budí dojem, že se
tady nejedná o přepych, ale o nutnost. Kinski by nepřežil, kdyby mu ponožky neladily s košilí. Nebo kdyby
neladily číšníkovi, který ho právě obsluhuje. Jako posedlý touhou po něčem
nedosažitelném. K tomu samozřejmě přebujelé ego. Jen roli Ježíše přijme
bez váhání, s tím se ztotožňuje.



První polovina knihy mě těšila i jako literární počin, druhá už spíš jen jako
dokument. Nicméně co zaujme v té druhé – čím je Pola starší, tím víc
připomíná otce. Pokud si to vůbec všimla, nepřiznává to. Je neurotická,
neustále přebíhá z místa na místo. Ozve se někomu, protože je zrovna švorc
a nemá kde bydlet; ráno po ní ani stopy. Mluví, ale nikomu nic doopravdy
neřekne. Je tak jaksi – sama v sobě, hodně hluboko.

Za ne zrovna šťastný nápad bych označila řešení scén
sexuálního zneužívání. Podle mě – napsat to rovnou, nebo to naznačit a
promlčet. O jiné schůdné cestě mě zatím nikdo nepřesvědčil. Pola prázdně
lyrizuje, táhnou ji s sebou vlny oceánu, motýlci a co já vím co, to fakt
nebylo zapotřebí.



Literárně to není na nijak vynikající úrovni. Také co se týče Kinského, asi by
mě spíš zajímalo, co o něm řekne Werner Herzog. Každopádně k něčemu se díky
této knize ještě v mysli vracím, kromě jiného k těm ty neřešitelným otázkám ohledně
umění a morálky a tak dál, a tak mi to zjevně něco dalo. Dám za tři.

Pola Kinski, dcera enfant terrible německého filmu, vypráví o svém dětství a mládí, přičemž bez jakéhokoliv sentimentu, neúprosně účtuje s člověkem, pro něhož bylo samozřejmostí překračovat všechny hranice a který bez zábran risko... více

Komentáře (0)