Hry o život

recenze

Erich Maria Remarque je u některých bohužel zařazen hlavně mezi nepopulární autory, kteří se ve škole "museli" číst, naštěstí se najde dnes dost jeho fanoušků. Jeho knihy jsou nadčasové a odkládají se jen velice těžko. Remarque umí dějovou linku udržet až do naprostého konce a vetknout do příběhu moudrost života, ale i smrti.

A právě o život a smrt jde v Jiskře života především.

Příběh se odehrává a točí kolem koncentračního tábora Mellern. Hnusné místo, jaké dokáže vytvořit jen zvůle a nepřirozené opanování lidského osudu spolu s opojením z moci nad druhými.

Za ostnatým drátem se krčí práce neschopní vězni, schopni sotva se doplazit otvorem, nazývaným dveřmi jen z ironie. Všude je obklopuje ošklivost unikajícího života vlastního i ostatních a čekání na smrt je jen nekonečným proudem dnů. U někoho se náhle proud zastaví, u jiného pokračuje zdánlivě nezastavitelně a mučivě dále.

Vyhlídky jsou neradostné, do budoucna se raději nikdo nedívá a životní potřeby a radosti se smrskly jen na základní procesy v přímé souvislosti se slovem přežít.

I když už jen málokdo si vzpomene, proč by do toho měl vkládat jakoukoliv snahu.

Děj sleduje živoření na pokraji tábora dvanácti tzv. veteránů. Tito muži jsou v táboře oproti jiným neuvěřitelně dlouho, sdílejí své beznaděje a přečkávají každý nesnesitelný den. Chápou táborovou hierarchii nejlépe a opatrně balancují na tenké stříbrné linii. Jen ta je odděluje od posledního vydechnutí.

Jednoho dne se ale něco stane. Spojenecké nálety začnou pomalu likvidovat město opodál a vězňům se vlije se stáhnutých žil o něco více krve spolu s nadějí. Jejich nekonečné utrpení možná skončí a role se snad vymění. Mají strach si to zpočátku přiznat, náznaků začíná být ale den ode dne více a nejen oni začínají chápat, že Němci nejsou tím neporazitelným národem, jak o sobě svými slovy a brutálními činy stále tvrdí.

Začíná to chápat i německé osazenstvo tábora spolu s členy SS. A prvními obětními beránky jsou právě vyčerpaní a bezbranní vězni. Stavidla brutality se zvedají a neodvratný konec se začíná bolestně blížit.

A nálety stále pokračují...

Na Jiskru života jsem narazila omylem u jiného čtenáře a nemohla uvěřit, že takovou šílenost napsal právě Remarque. Jenže to nebyla šílenost a Remarque byl jedním z těch nejpovolanějších podobné hrůzy přenést na papír.

Sonda do myslí umírajících i do hlav jejich přežraných německých pánů je brutálním kontrastem na stránkách neskutečné knihy. Oba protiklady se prolínají vzájemném oslepujícím kontrastu a dávají tak možnost pochopit mentalitu obou stran. Tváří tvář neodvratnému konci začnou někteří instinktivně bojovat o přežití a to na obou stranách. Alibismus vedoucích pracovníků tábora i členů SS je až nesnesitelný tváří v tvář vyhublým kostrám.

Každý si zvolil jinou cestu, někteří utekli, někteří se opili a zabili dalších pár nevinných pro úlevu nevím čeho a někteří jen doufali, že jejich činy budou odpuštěny.

Protože oni nejednali z vlastní vůle. Přece jim to někdo nařídil...

Na knize Jiskra života je děsivého mnoho.

Nejedná se o úplně vybájený příběh, tyto hrůzy se děly a na rovinu, stále dějí. Jen někde jinde. Mentalita vedoucích pohlavárů je děsivá, ale historicky doložitelná. Boj vězňů je šílený a umírání samozřejmé, kéž by alespoň tohle byla fantazie.

Jenže není.

Knihu doporučuji každému, kdo dýchá. Je to jedna z nejsilnějších knih o tématu holocaustu, jakou jsem kdy četla.

Před několika desetiletími rozpoutal jeden národ v touze o přežití nebezpečnou mocenskou hru, která přerostla v obludný kolos smrti a nesmyslného zabíjení. Tyto události nesmí být nikdy zapomenuty. Už z úcty k těm, kteří v této hře vyhráli vlastní život a především kvůli těm, co jej prohráli.

Přeji příjemné počtení. Protože je to všechno, jenom ne příjemné počtení...

A protože ne všechny tyto hry jsou u konce.

Komentáře (0)