Falešné úsměvy, falešné štěstí

recenze

"Lydie je mrtvá." Touhle větou začíná kniha Vše, co jsme si nikdy neřekli. Zatímco u některých spisovatelů by takovéto gigantické prozrazení zápletky hned na začátku zbořilo veškeré napětí, v knize Celeste Ng to je právě naopak.

Důkaz? Kniha Vše, co jsme si nikdy neřekli se stalo knihou roku podle zákazníků internetového obchodu Amazon.com. Co na ní čtenáře tak fascinuje? To zkusím odpovědět v této recenzi.

Jednak to je podivně chytlavý styl, který plyne zvláštně - jednou po proudu času, jindy proti němu. Kniha je vyprávěna v er formě, vypravěčů se střídá víc - což je jedna z mála věcí, které lze knize vytknout, protože jsem se občas musel vracet, abych si vlastně uvědomil, čí to je pohled.

Částečně za úspěch knihy jednoznačně může ten silný příběh jedné rodiny, která je kvůli rasovému původu i v Americe druhé poloviny 20. století odstrčena na okraj společnosti. Matka je běloška, která si vzala potomka čínských imigrantů, což z nich a z jejich tří dětí činí vyvrhely: nepatří ani mezi "čistokrevné" Američany, nechce je ani čínská komunita.

A tak jsou sami. Se svými problémy se dokonce uzavírají před ostatními členy své rodiny, což zákonitě nemůže dopadnout dobře. K té moderní americké tragédii by vůbec nemuselo dojít, kdyby spolu lidé víc mluvili...

Atmosféra téměř ponorkové nemoci v jedné rodině je vystižena perfektně. Nechci spekulovat, jestli to je tím, že sama autorka má čínsko-americký původ, protože tím bych znevažoval kvalitu jejího psaní, ale je to každopádně na výbornou.

Skvělé jsou postavy, s nimž soucítíme, i když v podstatě nejsou sympatické: s matkou, která má nenaplněné ambice, se synem, který má sny, jimž nikdo nevěnuje pozornost, s dcerou, která se rodičům stydí říct, co chce.

Zpočátku jsem u čtení trochu nevěděl, co čekat. Četlo se to pomaleji než jiné knihy (holt tohle je trochu těžší četba než věcí z Edice světový bestseller), které jsem v poslední době četl, na druhou stranu ale kniha nešla odložit, i když jsem si říkal, že sáhnu po něčem dalším. Takže jsem si čtení dávkoval - každý den pár kapitol a najednou bylo dočteno a já se přistihl, že ačkoliv jsem recenzi do školního časopisu psát tentokrát nemusel, že jsem ji napsat chtěl.

Vše, co jsme si nikdy neřekli je totiž skutečně mimořádná kniha.

Komentáře (0)