Dopisy na konec světa vás nadchnou!

recenze

Dopisy na konec světa (2015) / rencovav

Když se dívám na novinky z různých nakladatelství, přiznám se, kolem Yoli často projdu bez povšimnutí. Občas zachytím nějakou novou obálku či anotaci, ale spíš to jde mimo mě. Jenomže nedávno na mě vybafla nová knížka, na jejíž obálce ji velmi kladně hodnotí tři autoři, z nichž dva napsali knihy, které jsem si zamilovala a v nichž jsem se nějakým způsobem odrazila, tak jako ony ve mně. Asi proto mi Dopisy na konec světa nakonec skončily v knihovně - tedy vlastně všude, kam jsem se během jejich týdenního čtení hnula.

Poslední dobou tolik o knihách nepíšu, už to není takové jako dřív, zdá se mi. Nějak mi chybí ta správná "recenzní" slina. Jenomže nevěnovat alespoň jeden článek něčemu, co mě tak vtáhlo a propojilo s papírovým příběhem, by byl hřích. Knížku Dopisy na konec světa má na svědomí Ava Dellaira a o její prvotině se v tom nejlepším světle vyjádřili Stephen Chbosky, autor mé srdcovky Ten, kdo stojí v koutě, a Gayle Forman, která mě o letních prázdninách minulého roku příjemně překvapila a dojala knihou If I stay. Už od začátku jsem tak přistupovala ke knížce s určitými, nepopírám, že nemalými, očekáváními a bylo jen mou radostí, když jsem se o pravdivosti tvrzení na zadní straně obálky přesvědčila.

Laurel nastoupila na střední, není to pro ni jednoduché a záchytný bod v prvních zmatených dnech nalezne v úkolu z angličtiny. Má napsat dopis někomu, kdo zemřel. Dalo by se očekávat, že vylije své rozbité srdce a neurovnané pocity své mrtvé starší sestře May, kterou tolik milovala a obdivovala. Laurel však píše všem lidem, slavným osobnostem, které pro ni, častěji však pro ni i May něco znamenali, kdysi i nyní. Vypráví jim o svém životě na střední, o situaci v rodině, která se rozpadla spolu s odchodem May, o problémech s komunikací i navázaných přátelstvích, o lásce, ale především píše o svých pocitech. V dopisech se svěřuje s věcmi, které se bojí říct ostatním a tápe v nejistotě, která ji od Mayny smrti, které přihlížela, provází. A postupně odhaluje celou svou existenci a topí se v nemizejících myšlenkách.

"Laurel," řekl Sky, "mluv se mnou. Nestahuj se do sebe. Pověz mi něco. Cokoliv."
Zase se mi motala hlava. Začala jsem se vracet v čase, celá minulost mi splývala s přítomností a skrz to pronikal ten nejmizernější provinilý pocit vůbec. Musela jsem ho zahnat. Musela jsem najít May.
"Dobře," souhlasila jsem, "řeknu ti tajemství." Naklonila jsem se k němu a zašeptala: "Jsem víla."
Podíval se na mě se zvednutým obočím.
"Nevěříš mi, co? Tak se koukej, ukážu ti to." Vstala jsem a vylezla na nízkou zídku na kraji balkonu. "Zavři oči a já odsud odletím." Ignorovala jsem hlásek někde uvnitř hlavy, který mi připomněl: Křídla má jenom tvoje sestra. Rozčílil mě.
"Laure, slez dolů!" křikl na mě Sky jakoby z dálky.
"Ne. Chci letět. Chci lítat jako May," rozbrečela jsem se.
- dopis Johnu Keatsovi, strana 140

Už od začátku jsem se dokázala vžít do příběhu. Styl, jakým Laurel vyprávěla věci, jaký měla na co pohled a názor a jak často přemýšlela, jak se vracela do minulosti a nejistě tápala nebo naopak se vztyčenou hlavou a myšlenkou, že tak by to udělala její sestra, se pouštěla do výzev. Možná je to jen má osobní záležitost, ale psychicky nevyrovnané, na první pohled relativně obyčejné osoby mi jsou sympatické. Ne, že bych si prožila takové trauma jako hlavní hrdinka tohoto příběhu, ale docela s jistotou mohu tvrdit, že pro něj mám pochopení. Sesterské příběhy, to je něco pro mě. K té své mám také blízký vztah a často jsem přemítala o tom, že by mě potkala podobná věc jako Laurel. Dobře, asi v trochu jiném měřítku, protože u nás se nevede tak živelný život jako na americké střední a taky nemáme tak benevolentní rodiče. Tímto jsem se však nechtěla dostat k sobě, ale k Laurel. K mému obdivu nad tím, jak budovala barikády proti strachu i jak mu podléhala, jak všechno vnímala a propojovala se svými vzpomínkami, šťastnými i těmi, které jí změnily život. Laurel často poslouchala písničky či četla básně, uvažovala o věcech a ve svých dopisech si s lidmi, kterým psala, povídala. O nich. Snažila se přijít na to, proč odešli, co po sobě zanechali a jak ji v danou chvíli ovlivnili. Velmi... polidšťujícím faktorem vyprávění bylo i to, že Laurel neměla jednotné názory. Ze všech dopisů čišela aktuálnost pocitů, čerstvost radosti i bolesti. Autorka do prohloubení čtenářova vjemu dala všechen svůj um, ale nutno složit poklonu i překladatelce.

Na celé knize se mi líbilo právě to, že si hrála s pocity. Uvnitř i zvenčí - v každém dopise se ukrývají slovy vyjádřené emoce, které čtenář nemůže ignorovat a dokonce jim často podlehne. Občas jsem se zasmála. Snad jen jednou jsem si říkala, že je to nesmyslná situace, na druhou stranu, třeba v USA běžná. Několikrát jsem brečela, ani nevím jak. Z některých dopisů pramenilo čiré zoufalství, které sužovalo Laurel, zvlášť když se toho na ni nabalovalo moc a moc. Smířila se se sebou, aby ji nakonec do nejistoty uvalila drobná připomínka minulosti. Jistá nevyrovnanost se míchala s odhodláním a touhou objevit sebe samu. A taky potřebou zjistit, co vlastně má Laurel objevovat a jestli jít ve stopách May je ten nejlepší nápad. Takové pocity jistě prožívá nejeden dospívající a vidět je v někom, byť smyšleném, může hodně uklidnit nebo směrovat myšlenky právě k té fiktivní postavě, namísto nekonečného a tak nějak zbytečného procesu zaobírání se negativy sebe sama. Kdyby Laurel žila a nacházela se aspoň na stejném kontinentě, nejspíš bych v některých dějových pasážích nepřemohla nutkání vstát a vydat se najít ji, abych ji objala a utěšila ten strach, beznaděj. A samozřejmě jsem musela schválit tu osvědčenou metodu, jak se uklidnit - totiž psaní, svěřování úsměvů a slz papíru.

Jednou jsi řekla, že podle tebe jsou lidé hrozně bojácní, když mají přeletět svůj vlastní Atlantik, a podle mě je pravda, že máme životy plné oceánů.
- dopis Amelii Earhartové, strana 239

Podle mě je někdy skepse vůči knihám pro mladé zbytečná. Aspoň pro mě. Co jiného by mohlo tak zrcadlit mé pocity, když už ne příběh patnáctileté nevyrovnané, lásku a vnitřní klid hledající holky? Prvním kladem této knihy bylo, že se o ní v nejlepším slova smyslu vyjádřili autoři, jejichž díla mě také svým způsobem zasáhla a ovlivnila. Dopisy na konec světa možná obě ze zmíněných knih předčily. Nejspíš proto, že jsem se s vypravěčkou sžila ze všech tří děl nejvíc. Ne že bych jí byla tak podobná - hezká a statečná a chytrá a nevyrovnaná v takové míře, ale přesto jsem si s tou papírovou Laurel rozuměla, jako by to byla má dávná, ztracená kamarádka.

Neumím sepsat odstavec přesvědčivých a hlavně objektivních důvodů, proč si přečíst zrovna tuhle knížku, když dojemných příběhů, které zlomí srdce, chodí po světě jistě mnoho. Asi se ani nedá doporučit univerzálně všem, ale pokud si myslíte, že máte podobný vkus jako já, určitě neopomeňte debut téhle začínající autorky (jejímž učitelem byl jen tak mezi řádky právě Stephen Chbosky). A pokud se vám bude kniha líbit tak jako mně - i pokud se ani nechystáte koukat -, doporučuji zavítat na oficiální stránky knihy/autorky. Kromě informací o knize a životopisu zde naleznete také playlist, který ovlivňoval Laurel a příběh, a sekci, v níž si můžete přečíst a kam můžete poslat svůj vlastní dopis zemřelému.

---

Dopisy na konec světa Ava Dellaira

Vše začíná úkolem z anglické literatury: Napište dopis mrtvému člověku. Laurel si vybere Kurta Cobaina, kvůli své sestře, která ho zbožňovala. Zemřel mladý, stejně jako May. Brzy má Laurel notebook plný dopisů mrtvým lidem jako... více

---

Komentáře (3)

Přidat komentář

---