Dívka ve vlaku moc chlastá

recenze

Zase jsem něco přečetla na posezení. Přitom vím, že mi to nedělá dobře. Thrillery mě obzvlášť dovedou sklíčit. Úplně mě to sejme. Krom jiného jistě proto, že si jinak v hloubce duše hýčkám pevné přesvědčení, že pokud budu já hodná na ostatní, pak budou ostatní hodní na mě.

Kdoví, co bych s takovouhle pořídila tváří v tvář vrahovi, že. Třeba bych se ho mohla zeptat, zda měl těžké dětství. Odlož ten nůž, promluvíme si.

Rachel je alkoholička, totálně se jí to vymklo z rukou. Aby ji nevyhodili z podnájmu, předstírá, že pořád dochází do práce, ačkoli ji vyhodili už před několika týdny. Prostě se dál vozí z předměstí do centra Londýna, jakoby nic. Cestou si dopřává svou tekutou snídani a po příjezdu se občas někde v parku dorazí úplně.

Krčím rameny. „Ráno odjíždím v 8.04 a večer se vracím v 17.56. To je zkrátka můj spoj. Tímhle vlakem jezdím. Takhle to holt je.“

K tomu příležitostně obtěžuje zprávami a telefonáty svého exmanžela, čehož samozřejmě posléze ve střízlivém stavu lituje.

Jak jistě víte z anotace, jednoho rána vidí Rachel z vlaku něco velmi neobvyklého. Když se pak ze zpráv dozví, že nejspíš došlo k zločinu a jedna žena se pohřešuje, svědomitě se dostaví na policii, aby je informovala. Setkává se s velmi vlažným zájmem. Její svědectví se bere jako pochybné – kvůli její závislosti.

Rachel se pak snaží nepít. Přestože mi nebyla sympatická, strašně jsem jí přála, aby jí to vyšlo. Už jsem holt taková. Ale autorka je realistka, několikaletý zlozvyk nezahodíš během jednoho odpoledne, Rachel se v těžkých chvílích nemá o koho opřít, opírá se tudíž o láhev.

Souběžně s jejím vyprávěním sledujeme i Annu, velmi klidnou, hodnou, chtělo by se říct až nenápadnou mladou ženu, která bydlí v útulném domku u železniční tratě, kde kdysi bydlela Rachel. Rachel tam bydlela s Tomem. Teď tam s Tomem bydlí Anna. Rachel chtěla dítě, ale nemohla otěhotnět. Anna s Tomem otěhotněla raz-dva. Teď by měli úplně pohádkový život, kdyby Rachel pořád neotravovala.

Nemám slov, jimiž by se dalo popsat, co jsem tenkrát cítila, ale ještě dnes, když sedím ve vlaku, mnou cloumá vztek, zarývám si nehty do dlaní a v očích mě štípou slzy. Cítím nával intenzivního hněvu. Mám pocit, jako by někdo o něco obral mne. Jak jen mohla? Jak mohla Jess tohle udělat? Co se to s ní stalo? Jen se koukněte, jaký život ti dva vedou, jak krásně si žijí! Nikdy jsem nechápala, jak mohou lidé bezstarostně ignorovat škody, které napáchají tím, že se řídí svým srdcem. Kdo řekl, že řídit se vlastním srdcem je dobré? Je to čirý egoismus, sobectví, které vítězí nade vším.

Rachel působí jednoznačně hnusně, Anna jako ztělesněná nuda. A přesto se z nich během vyprávění vyklube něco víc. Závěr, kdy se potkávají v zahradě u kolejí, je pak úplně famózní komorní scénou, která má daleko od klasických napínacích scén běžného thrilleru, zato ale nese těžko popsatelnou, skoro filmovou atmosféru psychologického dramatu.

Jejich dva zvučné hlasy doplňuje třetí – hlas pohřešované, chronologicky zasazený o něco hlouběji do minulosti. Uvažovala jsem, zda by autorka se stejnou grácií zvládla i úhel pohledu nějakého mužského hrdiny, ale asi mě to v podstatě nezajímá.

Doufám, že tohle bude jednou zfilmované. Moc ráda se na to půjdu podívat. Pořád si to představuji trochu jako Flynnovou. Ale v podstatě je mi jedno, co by s tím udělali. Stejně jsem zvědavá. K přečtení jednoznačně doporučuji.

Komentáře (0)