Čistý jako sníh

19. května v 07:36, autor: Jack333, přečteno 25x

Nedosáhneš na dno

Recenze knihy: Nedosáhneš na dno

Trpíme ve svém životě vždycky z nějakého důvodu. Můžeme spílat některého z bohů, svádět to na nedostatek štěstí, anebo prostě vinit osud, který nám nepřeje. Proč někdy tak trpíme? Na koho tu vinu svézt?

Na to nelze jednoduše odpovědět. Podobně je na tom s nevědomostí i Valerie Zajíčková, která řeší ohromné dilema – má nechat operovat tělo své dcery, která může bez nějakého lékařského zásahu dříve umřít? Pro každého z nás jasná volba, ona však váhá, protože profesor Reingold má temnou minulost z druhé světové války.

Druhý příběh jihočeského autora Pavla Sekyrky nás přivádí do období porevoluční doby, kdy tu do cesty protentokrát staví do cesty otázku, jestli je schopen člověk odpustit někomu, kdo v minulosti pochybil. Valerie i profesor Reingold tak společně vyprávějí své osudy za války, kdy ani jedna strana to neměla tak snadné, jak by se mohlo zdát. Právě oni dva se mohou pochlubit skvělou psychologickou propracovaností, ačkoliv jsou trochu jako nebe a dudy, mají toho mnoho společného.

Ostatní postavy jim zdatně sekundují, přihrávají různé situace, které děj posouvají kupředu, ale možná bychom se bez nich i obešli. Autor umí dobře využít přímou řeč, díky které se dozvídáme vše podstatné. Nečekejte ale vyprávění s nutnou dávkou napětí či dobrodružství, jedná se o společenský román, kde jsou hlavní pocity a problematika životních otázek, které hrdinové nějak zodpovědí, a zároveň předloží i jiné možnosti, ke kterým můžete nakonec tíhnout i vy.

*
„To je to, Vali, právě to. Od konce války nás ukazují všude po světě jako oběti. Naše zkřivené vyhublé ksichty, které mají budit soucit.“
S výrazem bezradnosti zavřel na vteřinu oči, aby nastavil vrásčitou tvář slunečním paprskům.
„Jenže je to všechno soucit z milosti. Lidé se na to už nechtějí dívat.“
„Ale svět se na tohle musí dívat, Jakobe,“ chytla ho za loket, „já z toho nejásám, že jim na to Aaron vždycky kývne a my s Věrou si pak připadáme jako cvičené opice, když s ním jdeme. Chtějí vidět jeho a on chce, aby slyšeli nás. Ale právě proto, že se to stalo, to ti mladí mají vědět.“
„Ale já nechtěl být pořád oběť, já se toho chtěl zbavit. Hodit to do Rýna a nechat to utopit.“
*


Ačkoliv jsme se dočkali druhého příběhu tak trochu z jiného soudku, pořád autor navazuje na své přímé zkušenosti ze životních příběhů sebe, blízkých a známých. Dokáže ve vás vyvolat strach, možná jen obavu z toho, jestli i my bychom se nerozhodli proti vůli vlastního přesvědčení, kdybychom byli v úzkých. Děkuji za možnost být někým jiným, někým kdo neutíká, ale musí se rozhodnout nějak konat. Nedosáhneš na dno je o chlup lepší než předchozí kniha Bez soudu. Přesvědčíte se o tom i vy?

Komentáře (0)