Behind blue eyes

recenze

Ne každý (erotický?) román musí být nutně slátaninou sentimentálních, nerealistických vizí.. Colleen Hoover je bezesporu autorkou, která o tom čtenáře dokáže přesvědčit.

Dějová linka nás hned zpočátku vrhá do San Francisca, kde se mladá studentka medicíny - Tate - stěhuje ke svému staršímu bratrovi - Corbinovi. Ten dělá pro leteckou společnost a bydlí v jednom z mrakodrapů, kde má společnost byty. Tate má v plánu si sehnat práci korespondující s jejím studiem a po vydělání dostatečného množství peněz se od bratra odstěhovat do vlastního bytu.

Ihned po příjezdu se Tate seznamuje s postavou Kapitána, staříka, který v komplexu vypravuje výtahy, prohodí s ním pár slov a zamíří vstříc novému bydlení. Po dlouhé cestě autem je unavená a těší se na odpočinek. Představu pohodového spánku jí ale překazí mladík, který se válí opřený o dveře Corbinova bytu. Tate zjišťuje, že nebude lehkým úkonem dostat ho od dveří pryč, protože neznámý je úplně namol.
Takhle se Tate seznamuje s druhým hlavním aktérem - Milesem. Následně se dozví, že je to Corbinův kamarád a přes noc mu má poskytnout azyl. Nemá ani tušení, jakou lavinu tohle seznámení spustí.

V jejich (ne)vztahu mají být jasně daná 2 pravidla stanovená Milesem.

„Neptej se na minulost a nepočítej s budoucností.“

Má jít jen o nezávazný sex. Uspokojení touhy a vyvarování se jakéhokoli citového závazku. On se citů bojí, ona na ně nemá čas.

V téhle rovině to nějaký čas funguje, chemie mezi nimi se nedá popřít. Problém nastane tehdy, když se Tate začne dožadovat větších emocí a znatelnějších projevů náklonnosti. Začne žádat něco, čím porušuje obě stanovená pravidla...

"Rozhodně jsem nechtěla, aby mě viděl brečet. Věděla jsem moc dobře, že už to dávno neberu jako nezávazný sex, ale věděla jsem taky, že to nedokážu ukončit. Děsilo mě pomyšlení, že bych ho měla navždycky ztratit. A tak jsem se prodávala pod cenou a brala si od něj aspoň to málo, co mi dával, i když jsem si uvědomovala, že si zasloužím něco lepšího."

Obálka!! Ihned mě zaujala. Do knížky jsem se nepustila kvůli anotaci, ta mě nedokázala přesvědčit, ale obálka ano, díky za to.
Tím chci říct, že pokud se vám zdá anotace plytká, čekáte další otřepaný román plný stereotypních prvků, prostě další literární klišé.. Tak tomu vůbec tak není!

V Odvrácené straně lásky se setkáváme s Tate a Milesem, Corbinem, Ianem a ústřední postavou je také Kapitán, tedy ten již zmíněný stařík od výtahů. Stejně jako Max Weber kdysi založil chápající (rozumějící) sociologii, tak nám autorka předložila postavy, kterým já rozumím, ani jedna mi nepřišla něčím nerealistická, všem jsem jejich roli věřila. Až na Dillona, který je jen okrajovou postavou, jsem si navíc všechny oblíbila.

Co si bezpochyby zaslouží veliké uznání, je styl autorčina psaní. Krátké, úsečné věty, které nás donutí obracet stránku za stránkou. Občas jsem chtěla přeskočit slova, řádky, kapitoly, jen kvůli zvědavosti, co bude dál. Co dodat, kniha má pořádný spád a čte se téměř sama.
Bavil mě i kontrast mezi vyprávěním z Milesova a Tateina pohledu. Nebyl to ale klasický styl vyprávění z pohledu obou hlavních protagonistů. Jeho část je psána v minulosti, zatímco ona nás informuje o současném časoprostoru. Donutí nás číst mezi řádky, a vidět tak důsledky minulosti v přítomnosti. Někde mi dokonce přišlo, že autorka dokonale vystihla moment, kdy si mohla dovolit i lyrizaci jinak prozaického textu. Za tohle pojetí - klobouk dolu.

Příběh sám je kouzelný, obsahuje prvky humoru:
"Tady je střešní bazén?"
Corbin přikývl, ani neodtrhnul oči od televize. "Jo."
Posadila jsem se zpříma. "To si snad děláš srandu? Bydlím tady tak dlouho, a tys mi nikdy neřekl, že na střeše je vyhřívanej bazén?"
Podíval se na mě a pokrčil rameny. "Já bazény nesnáším."
(Mě, jako mladší sestru, tahle autentická výměna názorů opravdu pobavila.)

Mimo to narazíme i na spoustu lechtivých scén, ale ty jsou skvělým atributem pro dokreslení děje. dále přihlížíme i prvkům dramatu a nalézt můžeme i psychologické až filosofické úvahy.

,,A uvědomil jsem si...zrovna teď...že Bůh nám dává to příšerný proto, abychom v životě nebrali to krásný za zaručený."

Pokud bych měla něco vytknout, pak je to občasná až přespřílišná sentimentalita, kdy už působí zamilovanost postav až přehnaně. To je za mě ale asi jediné mínus.

5* je hlavně za ocenění celého poselství, které kniha nese. Ke konci jsem se slzám neubránila, a tak vím, že kniha je dostatečně silná, aby ve čtenáři něco zanechala. Za mě velké "multiliterární" doporučení.

PS: Ten název recenze není náhodný, mám pocit, že písnička od Limp Bizkit je snad předlohou tohohle titulu.

Komentáře (0)