Nostromo přehled

14.07.2020

Na tuto knížku jsem se po Před očima Západu moc těšil, ale jsem trochu zklamán. Jedna věc je, že ve mně samotné prostředí a atmosféra Costaguany i po několika dnech pořád zvláštně rezonuje, ale na druhou stranu jsem se při čtení nemohl zbavit pocitu, že je mi vlastně jedno, co se s postavami stane, nebo jak to celé dopadne. Bylo mi úplně jedno, jestli si Martin vezme Antonii (a jeho smrt mi byla taky volná), bylo mi jedno, jestli Gould udrží nebo neudrží své doly. Dokonce i Nostromův konec mě nijak nezasáhl, protože jsem k němu nestihl nijak přilnout. Něčím mi knížka připomínala Ságu rodu Forsythů, kde jsem 500 nebo kolik stránek čekal na "Něco", ale ono to nepřišlo. Zde to bylo podobné, i když připouštím, že popisy "demokracie" (nejen) v jihoamerickém prostředí jsou velmi nadčasové.

22.01.2020

Je to poměrně časté téma v beletrii 19. století: fungování charismatických a odvážných mladých mužů, kteří se sice „nenarodili dobře“, ale jsou schopni a ochotni udělat vše možné i nemožné, aby pronikli do těch vrstev společnosti, které jsou jim zdánlivě neprodyšně uzavřeny. Předpokládám, že tím spisovatelé citlivě reagovali na atmosféru svého věku, kdy si společenské struktury ještě držely svůj lesk, ale zevnitř už byly podemílány novým rozdělením rolí ve světě. Lucien du Rubempré, Julien Sorel nebo třeba Raskolnikov (který, podle mého, do téhle skupiny patří mentálně taky, ačkoliv se zasekl hned na začátku své cesty) nám vlastně ukazují opravdovou tvář nobility (rodové nebo finanční), obraz falešného pozlátka. Realitu obra na hliněných nohou.
Nostromo, který byl stvořen o pár dekád později, je hrdina v lecčems podobný, ale zajímavý je zejména v tom, v čem se odlišuje. Nemá pohrdání vůči konvencím, naopak, má silný smysl pro povinnost a čest, byť tyto pojmy chápe dost specificky. Nemá žádný pevně stanovený cíl, žádné konkrétní ambice, jen obecnou touhu něčeho dosáhnout, něčím být – má hlad, ale nemá chuť na nic konkrétního a dopředu ani neví, jak velká porce ho nasytí. Má také přirozenou inteligenci a dovede ve svůj prospěch využít libovolně malou příležitost – připomíná ptáka, který je mimořádně citlivý na vzdušné proudy a dokáže tak plachtěním urazit velkou vzdálenost s využitím velmi malého množství energie. Jenže právě tento jeho dar je zároveň jeho prokletím – nemůže totiž ovlivnit směr svého pohybu, není svým pánem. A jeho tragédie započne právě tehdy, když si ten rozpor uvědomí, když mu dojde, že pokud bude chtít získat štěstí podle svých představ, nevyhnutelně to zaplatí ztrátou své bezstarostnosti, své „nesnesitelné lehkosti bytí“.

Nostromo je sice postava titulní, ale román se zdaleka netočí kolem něj. Naopak. Věrohodně vykreslených postav je zde mnoho, každá z nich má svůj vlastní příběh a každá je pro celkové vyznění svým způsobem zásadní. A přestože je každá osobitá, mám pocit, že každá zároveň nese podobný kříž – každá se totiž, tak či onak, vypořádává s omezeními, které jsou dány jejich postavením. Všichni jsou jakoby přichyceni neviditelnými pouty ke svému údělu. Někteří si toho nejsou vědomi, jako Decoud nebo José Avellanos, což jen prohlubuje jejich tragičnost. Jiní, v mých očích zejména Emilie Gould a dr. Monygham, o svých omezeních vědí, a to je činí osobnostně (a také čtenářsky!) zajímavější. Právě přístup „vím, že si svým konáním nezajistím štěstí, ale kvůli své odpovědnosti za svět okolo sebe nemohu jinak“, ta zvláštní kombinace rezignace a vyzrálé vyrovnanosti, mi připomněla ty nejlepší z knih Grahama Greena. Myslím, že právě tímto je Conradovův román nejvíc užitečný i čtenářům dnes – já jsem si tedy z něj odnesl hodně k dalšímu promýšlení a jistě si hrdiny z knihy ještě notnou dobu dál ponesu v hlavě.

Musím se ještě zastavit u stylu románu. Jak už zmínili oba uživatelé, kteří komentovali Nostroma přede mnou, kniha působí docela archaicky. Chvilku jsem si na to zvykal. Trochu delší chvilku, musím přiznat. Ale když jsem se s jeho způsobem psaní sžil, moc hezky jsem se v jeho románu zabydlel, to pomalejší tempo na mě působilo téměř terapeuticky :-) A péče, kterou Joseph Conrad věnuje popisu postav se vyplatí, vytváří tím totiž blízkost a porozumění. To se potom zhodnotí v dalších částech knihy, kdy jsou motivace hrdinů srozumitelné a opodstatněné, dokonce i vedlejší postavy mají svojí vnitřní logiku a jsou věrohodní činitelé dějů – jejich chování tak není ad hoc poplatné tomu, co právě Conrad zamýšlí se zápletkou udělat, ale vychází z jejich charakteristiky. Vše působí přirozeně, vše je v souladu.
Také jsem ocenil, že se Conrad zaměřuje na lidi, že upřednostňuje popis jejich prožívání situací před popisem vypjatých akčních scén – nejpatrnější je to při revolučních dnech, které v sobě nesou dramatický potenciál, ale Conrad je zmiňuje jen jako nutné kulisy. Nezajímá ho střelba, výbuchy a dobývání. Zajímá ho člověk a jeho vnitřní svět. Vytvořil tím prostředí, který je sice fiktivní, přesto je jako živé. Vytvořil tím svět, ve kterém jsem se cítil dobře.