Motýlí křik přehled

28.04.2024

Při čtení špionážních nebo politických thrillerů mám vždy problém vyznat se v postavách, kdo je s kým a proti komu, což se mi trochu stalo i s touto knihou. Napínavé to bylo, krátké kapitoly vyzývaly k tomu oblíbenému “už jen jednu a fakt půjdu spát!, nicméně fiktivní příběh se mi přes odkazy na skutečné osoby, místa, organizace….pod kůži nedostal.

30.04.2023

Jak je zde již poznamenáno, děj je poněkud překombinovaný a vyznačuje se několika nelogičnostmi, smrt pár postav (Viktor, Jiří) působí nadbytečně; zároveň však v sobě forma příběhu nezapře filmovost a drží čtenáře v napětí, jak to tedy všechno dopadne. Ano, pozadí příběhu je protkáno různými filozofickými úvahami, ale na mě to rušivě nepůsobilo, jde totiž o konspirační thiller z pera intelektuála. Co se týče porůznu roztroušených filozofických úvah, v zásadě s některými postřehy souhlasím.

Hlavní hrdinové jsou předobrazem skutečných lidí, tak lze např. v postavě Davida Richfielda dešifrovat známého amerického finančníka (se zálibou v entomologii, mimochodem) Davida Rockefellera, v Zacku Bergerovi zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga, v českém šlechtici hraběti Černohorském knížete Schwarzenberga. Skupina Bilderberg skutečně existuje, takže milovníci konspirací tento román určitě ocení.

Jedna věc mě na knize opravdu zaujala, a to je kontrapozice Bilderberg vs Klinika (za to dávám o hvězdu více, než bych dala za román jako takový). Opozice skupin, které jsou v mnohém každá na opačném konci spektra. Jedna představuje koncentraci moci, peněz, pragmatické/obchodnické racionality, její uzavřenost je chráněna bezpečnostními složkami státu/států a/či soukromými bezpečnostními agenturami. Druhá se snaží ve světě ovládané penězmi a mocnými zájmovými skupinami najít svobodu, která ještě zbyla; útočiště v ní nalézají především mladí lidé, umělci/umělkyně, intelektuálové/intelektuálky; tato společnost je v zásadě otevřená všem, ale žel někdy balancuje na hraně/za hranou legality (u žižkovské Kliniky zde byla otázka vlastnických práv okupované budovy), proto je i přes silnou legitimitu své existence státem rozprášena. Na tomto místě jen činím poznámku, že z pragmatického i právního hlediska velmi dobře chápu vlastnické vztahy a právní úskalí squatterství. Pohybují se ale vždy finančně mocné skupiny v rámci legality, zákona nebo si ho mnohdy přizpůsobují, ohýbají a překračují? Neodráží se v akci, která byla či ještě je vedena státem (veřejnými činiteli) proti žižkovské Klinice do určité míry i vztah státu a jejich představitelů ke kultuře? Proč má jednu skupinu stát potřebu chránit a druhou ne? Nemůže se opravdu za žádných okolností silná legitimita spontánně vytvořeného otevřeného společenství měřit se sílou peněz; není zde opravdu žádná alternativní cesta řešení? Úvahy pochmurné, možná pro mnohé i lehce naivní za časů, kdy se stát (resp. státem ovládané subjekty) rozhoduje z finančních důvodů zbavovat nepotřebných budov