Hledání ztraceného času I. –⁠ Svět Swannových přehled

včera

Na Proustův styl je třeba si postupně a s trpělivostí navykat, to se čtenář dozví z každé recenze či předmluvy ke knize a skutečně je tomu tak.
Přes úmorně dlouhá souvětí, často jdoucí proti stylovým zásadám, jsem musel opravdu trpělivě, stránku po stránce, rozjíždět své tempo jako u nějakého těžkopádného mechanismu a uplynulo mnoho stránek, než se tenhle Proustův strojek rozjel mou obvyklou čtenářskou rychlostí.

Ale trpělivost čtenářský zážitek přináší (ne vždy uznávám, ale Proust mi dal v tomhle za pravdu). Úchvatné básnické obrazy, originální a jen těžko něčemu podobná obraznost, novátorské psychologické postřehy odhalující lidskou povahu a slabosti pro mne byli oním čtenářským zážitkem, který mne nasměroval k četbě dalších dílů Proustova vrcholného díla, jež slibuje i zážitek komplexní a jako takové by se tedy mělo dočíst.

27.01.2024

Proust je velice specifickým autorem, se kterým jsem se ještě nikdy nesetkal. Jeho knihy jsou kombinací hluboké sebereflexe, náročných filozofických úvah a především krásného jazyka, kterým je celé jeho dílo protkáno.

V první knize člověku samozřejmě nějakou dobu trvá, než si na tento specifický a hodně rozvleklý projev zvykne. Poté ale dává Proust nahlédnout do svého dětství, které z velké části strávil v milovaném Combray (Illiers) a také se zaměřuje na zvláštní postavu Swanna a jeho milostného vzplanutí. Swann sám je velice zajímavou postavou, která částečně definuje obraz francouzské společnosti konce 19. století, kdy se linie mezi aristokracií a buržoazií tenčila postupně mizela. Proustovo dílo je tak i jistou společenskou sondou, která si ale uchovává apolitičnost a filosofický přesah.