Filozofie básnické skladby přehled

23.05.2024

Ano, je otázka, nakolik Poe myslel svůj rozbor vážně a nakolik jde o uměleckou mystifikaci, která má ovšem ten důsledek, že čtenáře zcela zbavuje možnosti vlastní interpretace díla. Samozřejmě by bylo lepší myslet si, že báseň tak nějak vytryskla z umělcova nitra a ne že si všechno pečlivě propočítal, zvolil si ten nejtklivější námět a k dovršení všeho začal psát odzadu tak, aby jednotlivé sloky měly tím slabší účinnost, čím blíž jsou začátku básně. Někdy je to i docela vtipné, třeba když Poe kritizuje Miltona za to, že je Ztracený ráj tak dlouhý.

09.05.2022

Kamarádka z anglistiky mi před časem vyprávěla, jak probíhal rozbor „Havrana“ na jejich semináři. Přednášející naznačila, že by opeřenec mohl symbolizovat černochy, což však „nemůžeme zodpovědně posoudit, protože nikdo z nás v místnosti černoch není“. Blahovolně při tom ignorovala, že sám autor napsal k básni komentář, v němž vysvětluje, proč je havran havranem [dobře, krkavcem, ale nekomplikujme to] a proč nesložil „Papouška“. :) Takže jsem se rozhodla, že jestli se tahle esej už nečte na anglistice (?), přečtu si ji alespoň já.

Poe zde boří romantickou, respektive vlastně už platónskou představu, že (všechny) básně vznikají jako jakési samovolné výšlehy iracionální, smrtelníka přesahující inspirace. Například takový Byron prohlašuje, že jeho tvorba se podobá tygřímu skoku: buď ve stavu vnuknutí zasáhne cíl, nebo ne, ale už nic nepřepisuje.
Poe oproti tomu, trochu oltářoborně, představuje ποίησις (poiesis, vznikání) jako proces dedukce a indukce, racionální konstruování počítající s „efekty“ a psychologickými zákonitostmi. Ne tedy tryskání, nýbrž spekulování, odměřování, cizelování. Přesto samozřejmě nechává dost prostoru pro tvůrčí ingenium, které se projevuje ve schopnosti vyhmátnout ty správné účinky, jež by báseň měla mít, a v konkrétním způsobu řešení myšlenkových úkolů.
Svoje závěry, jak známo, ilustruje na Havranovi, což je rozhodně zajímavé: „Noc jsem učinil bouřlivou předně proto, aby se vysvětlilo, proč se havran dobývá dovnitř, a za druhé, aby se odrážela od (zevnějšího) klidu v pokoji.“
Ale neméně zajímavá je obecnější část eseje, kde autor mluví o smyslu poesie jako takové (spočívá v kráse, kdežto smysl prózy tkví v pravdě a vášni; proto poesie působí na duši a próza na rozum a srdce). Jeho postřehy prozrazují opravdového filosofa, nejen filosofujícího básníka: „Když ovšem lidé mluví o kráse, nemyslí tím ve skutečnosti nějakou vlastnost, jak se má za to, nýbrž účinek.“ Respekt Poeovu ratiu.