Božský imperátor Duny přehled

předevčírem

(7/10) "Bylo to vždycky tak, že být svobodný znamenalo být rebel?"
Jak tohle komentovat... z Duny mi jednoduše už začíná jít hlava kolem. Jestli někdy potkám někoho, kdo mi bude tvrdit, že Duna je nejlepší sci-fi, tak mu své vydání prvního dílu Duny asi omlátím o hlavu, protože je to spíš fantasy. Co fantasy, spíš fantasmagorie. V předchozí knize sympatický Leto se proměnil v jakéhosi hybrida člověka a červa a vlastně si doteď nejsem jistý, co si o té postavě myslet. Zpočátku sem se do knihy musel až nutit, více mě chytla až v druhé polovině, kdy se do příběhu opět více zapojuje Siona a teprve tam někde se mi stalo, že jsem se opravdu začetl a šel třeba spát později, než jsem plánoval. To můj dojem naštěstí trochu vylepšilo, ale i tak sérii Duna od druhého dílu řadím do svého pomyslného seznamu podivných knížek, které opravdu nejsou pro každého. Zajímalo by mě, zda se někdy najde odvážlivec, co by podle tohohle chtěl točit film. Každopádně zvědavost mi nedá a budu pokračovat, i když čím novější díl Duny, tím podivnější a tohle byl teprve čtvrtý...

17.05.2024

Po brilantní Duně a kolísavých pokračováních přichází totální ústřel. Kniha chce být všechno a ve výsledku není nic. Její děj by se dal zkrátit na 50 stran. A ten zbytek? Je plná filozofických úvah, kterým ale chybí jakákoliv logická opora a výstavba argumentů, takže to celé vyznívá jako štěkání do prázdna. Sociologické, psychologické a další postřehy na tom nejsou o moc lépe. Herbert zde na první pohled může působit jako všeobsažný génius, byla by však chyba mu na to skočit. Stále neumí psát ženské postavy a stále neumí napsat romanci. Přitom právě na to čtvrtý díl dost strhává pozornost. Tím neříkám, že tam nejsou silné momenty a některé velmi zajímavé úvahy. Zároveň vysílám upozornění pro ty, kteří třeba v prvních dvou dílech měli problém s tím, že protagonista je vlastně svým způsobem utlačovatelem – resp. se tou negativní figurou postupně stává. Ale tu cestu s ním sledujeme a fandíme mu. Zde jsme postaveni do situace, že žádná cesta neexistuje, žádný přerod není. Protagonista diktátor koná z nutnosti, kterou vidí a chápe jen on sám. Po brilantním úvodu s novou ženskou hrdinkou jsem doufal, že kniha se zaměří na ni. Nestalo se. Chvíli to vypadalo, že otěže převezme Duncan Idaho. Nestalo se. Vždy to zpět sklouzne k patetickému imperátorovi, který více říká než dělá. A když už Herbert rozjede nějakou zajímavou myšlenku, která by mohla převrátit rovnováhu sil ve vesmíru a trochu zažehnout tu úmornou stálost, vzápětí na ni zapomene a vrátí se k prázdnému a bezduchému filozofování.