zarivybagr
přečtené 147
Deníky
2006,
Virginia Woolf
Dnes jsem v práci doposlouchal rozhlasové zpracování Deníků Virginie Woolfové. Krásná možnost poslouchat literaturu při mé nezáživné práci pro peníze, při mé technologické každodenní otupělosti, čas zde pak nabere zcela jiný rozměr. Navíc dobře načtený text je silným zážitkem a člověk rychleji poslouchá, než sám čte. Poslech mi trval dva dny, četba by byla alespoň na týden. Ale k Deníkům samotným. Woolfová byla zcela zaujata svou prací. Zrodem každého díla, jeho završováním a následnými prvními reakcemi. Při každé práci se vznášela i trpěla, kritiku prožívala velmi silně osobně. Samozřejmě kromě toho je deník plný vjemů přírody, návštěv v jejich domě, okolí, procházek. Úvahy, většinou o sobě, o své práci jsou tak, jako v jejích románech prošpikovány vrstvami impresivních obrazů. Přestože mnohokrát zmiňuje, že neustálá sebereflexe jí škodí, oddává se jí téměř v každém zápisu. Je možno jí jen závidět její životní podmínky (životní, ne psychické), kdy mohla každý den půl dne psát a pak přemýšlet, co bude dělat dál, zda studovat ruštinu, nebo zaštupuje nějakou ponožku. Výdělkem ze svých knih sice na chod domácnosti přispívala, základ své exsitence však měla zajištěn dědictvím po rodičích. Jak je ale jemná! Jak dokáže procítit každý detail svého psaní, z Deníků vyznívá že spíše citového a intuitivního, jak silně vnímá rozhovory a dění ve městě i na své zahradě. Při takto zjemnělé citlivosti je samozřejmě velmi zřetelné, jak temně a hrozivě prožívala válku a její zrod. Poslední zápis ze 3.března 1941 se sice snaží temnoty rozehnat znovu vyhalšovaným úsilím k práci, nicméně po knize Mezi akty již nic nenapsala a 28. března ukončila sama svůj život. V řece, ve Vlnách, jak zní i název jednoho jejího díla. Musím si jej přečíst, z jejích deníků se zdá, že pro ni mělo velkou závažnost: "něco v tom je", opakovala mnohokrát. Přepokládám, že bude tento román jedním velkým a silným tokem. Každé její psaní začíná velkým zápalem a končí v marnosti. S věkem se marnost prohlubuje, deprese sílí, vidí svůj a Thomasův dům rozbombardovaný, cítí se žít ve světě bez jakékoliv naděje. Zabila ji její enormní citlivost, právě její jemnocitné a proslavené impresivní vnímání okolí a světa, zabila je zrůdnost válečných let. A navíc stáří, které u ní nepřineslo v pohnuté době přílišné zklidnění, jako spíš ještě větší pocity marnosti a beznaděje. V posledním roce se již vidí za svým zenitem, vnímá se jako zapomenutá autorka, outsider. Kdyby jen věděla, jaký věhlas má do dnešních dní ! Na rozdíl od deníků například Gombrowiczových je Deník Woolfové mnohem intimnější, a i když se věnuje dění literárnímu i jiným autorům, či lidem v okolí, je zaměřen především na intimní svět autorky samotné. Ostatně sama to přiznává, že je pro ni deník tichou, nestrannou společnicí. Určitě o Woolfové něco napíšu. Něco ve smyslu - zjitřená citlivost, zaujaté oči a okolní svět.... celý text
Flush
1994,
Virginia Woolf
Půvabná novelka o kokršpaněli Flushovi patřící nemocné básnířce Browningové (reálná básnířka E.B. Browningová, autorka Portugalských sonetů a Aurory Leigh). Woolfová zachycuje fiktivní životopis psa od narození po smrt a pozadí reálného života Browningové s velkou citlivostí a láskou ke psům. jejich vnímání, cítění, věrnosti a prožívání... celý text
Paní Dallowayová
2008,
Virginia Woolf
Vyprávění jako imprese. Výjev zastavený v mikrookamžiku, vypravěčka létá mezi skutečnostmi a nahlíží do nejjemnějších detailů. Pak se scéna opět rozjede a proudí v ní život, čas teče. Opojení děním. Další zastavení u obrazu celku, u barev, tvarů, zvuků, detailů. Láskyplně se dívající citlivé a nesmírně vnímavé oko. Věty jako dlouhý obchvat, uchvácení. Vědomí více postav v prolnutí. Zároveň s dějem vnějším. Tekuté obrazy.... celý text
Vlny
2008,
Virginia Woolf
Jemný, citlivý, přesto ostrý dech života v orchestraci vnitřních hlasů několika přátel, jejich vývoje od mládí až ke smrti. Do této zásadní knihy jsem se pokoušel neúspěšně začíst a vstřebat ji několikrát, podařilo se mi to až nyní a ničeho nelituji. Právě naopak, jedno z nejsilnějších a do hloubky jdoucích vyjádření touhy, snů, mládí, stárnutí, životního vzletu i tíhy, poezie i tragédie, zkrátka komplexity živého, co jsem kdy četl. Určitě ne naposled.... celý text
Portrét umělce v jinošských letech
1983,
James Joyce
Formálně pro mě obtížná k četbě literatura. Zrání mladého muže, Joyceho autobiografie. Určující motiv církevní školy, nasáknutí katolickými motivy hříchu, viny, pekla, mladíkovo přestoupení a začátek pohlavní touhy, kdy zcela téměř bez sebe lovil prostitutky v bordelech. Následná několikastránková pasáž popisu pekla z úst kněze představuje Boží soud jako projev velmi brutálního a trvalého mučení těla i duše, jako projev nekončícího zavržení a postupné, nekonečné zkázy bez naděje. Štěpán po strachu z tohoto obrazu se kaje, stává se natolik a příkladně zbožným, že je ve škole profesory zvolen ke kněžské službě. Až halucinogenními obrazy zrání a rozhodování se Štěpán nakonec rozhodne nabídku nepřijmout. Scéna na pláži, kdy si v náznaku svobody (v celém díle spjatém s letem ptáků) uvědomí, co je jeho cestou, kde hledat a co vytvářet. Rozhodne se pro umění. Následné scény z koleje, kde jeho přesvědčení a rozhodnutí graduje, rozhovory se spolužáky podané jemně načrtnutými, opravdovými dialogy puberťáků, rozhovor, kde Štěpán popisuje svou estetickou koncepci postavenou na Akvinském. Věty jsou lámané, neustále se objevují vnitřní obrazy Štěpána, vtahování vnějšího do nich. Stylově vnímám tento kus rozporně, silné jsou pro mě motivy, motiv zrání, text však jakoby stále zadrhává, neteče, láme se. Je vskutku podivný (tak ale i J. Odysseus), problém není ve zdůraznění vnitřního, jako spíš ve způsobu řeči, v jakési lepenosti, mnohopohledovosti, nejednotnosti. Forma se také v průběhu mění, na konci, po posledním rozhovoru s Crandym, kdy Štěpán stvrzuje své umělecké rozhodnutí, následují deníkové zápisky počínajícího umělce, rozhodnutého jít svou cestou, za svou představou svobody. Přesto literatura hodná obdivu a ve svém modernistickém pojetí i následování !... celý text
