zarivybagr
přečtené 147
S bolestí druhých před očima
2011,
Susan Sontag
Skvělá, velmi citlivá a své téma vyčerpávajícím a účastným způsobem popisující esej. Obžaloba války neskrývající jistou bezmoc z její zrůdností a toho, že jí lidé jsou schopni. Kniha jemně, hřejivě a přesvědčivě vybízející k lidskosti, ke které nás nedovedou mediální obrazy vzdáleného utrpení, ale jedině, kromě přímého prožitku, upřímně míněná snaha po pochopení. Podnět k účastnosti a dalšímu přemýšlení.... celý text
Lazebník - Hra doopravdy
1974,
Richard Weiner
Velmi spřízněná duše. Autor, člověk, který zcela jasně pochopil, co znamená "být a žít v Bohu" a kdo, nebo co, je Bůh. Zároveň si velmi silně uvědomoval, jak těžce sdělitelná, pokud vůbec, je tato zkušenost, toto poznání pro ty, kteří žijí v zajetí nevědomosti. Celý Lazebník je prodchnut Weinerovým útrpným pokusem se k duši nevědomého čtenáře různými triky probourat. Jak při tom musel trpět ! Velmi dobře rozumím jeho pocitům osamělosti....... celý text
Měsíční pahorek v dlani
1987,
Henri Bosco
Velmi lyrický román, v němž jednu z hlavních rolí hraje příroda a dům na samotě. K tomuto autorovi mě dovedla studie Gastona Bachelarda Poetika prostoru, kde Henri Bosca zmiňuje právě jako výsostného básníka domu, obydlí. A má pravdu, Boscovými tématy jsou dům uprostřed přírody, člověk uvnitř domu, člověk a dům, člověk a příroda. Jemnocitně zpracované a popsané vazby. Kostra příběhu, tedy majetek zděděný pod podmínkou zkoušky samoty tři měsíce v domě uprostřed ostrova, nepostrádá jisté napětí i dramatičnost. Přesto jsem ale díky jemné lyričnosti románu po čase v četbě ustával, v některých chvílích jsem se musel nutit číst dál. Obrazy nesmírné prostoty života lidí pevně vztažených k přírodě. Nemám srovnání s podobným dílem, snad "Muž, který sázel stromy" má k tomuto románu svou akcentací přírody blízko.... celý text
O otroctví a svobodě člověka
1997,
Nikolaj Alexandrovič Berďajev
Třetí čtení knihy, kterou mohu považovat za svou filosofickou bibli. Kdybych z ní chtěl vybrat důležité citace, musel bych ji přepsat celou.... Kéž by křesťanství v co největší míře bylo postaveno na tak důsledném promyšlení jeho smyslu, jako to učinil Berďajev. Jeho kniha má skutečně moc osvobozovat, především od špatných modelů myšlení a zcestných výkladů Kristova poselství...... celý text
Říše ducha a říše císařova
2006,
Nikolaj Alexandrovič Berďajev
Určující je B. dělení světa na dva duální principy, říši ducha, která je vždy subjektivním vztahem k Bohu, svobodou, vnitřním směřováním a plností a říši císaře, kde jde vždy o světskou moc, tak či onak svobodu uzurpující. Analyzuje detailně různé podoby císařovy říše, charakter revolucí, poukazuje u nich na protipól prvotního idealismu a skutečnosti, která je v menší či větší míře svobodě nepřátelská. Za určující vidí boholidskou povahu člověka, kdy samotná milost se nachází přímo v nás, jako Bůh v nás, nikoliv někde vnějškově. Tento svět vidí jako svět po prvotním pádu člověka, přičemž jednotný, monistický svět, kdy bude teprve svoboda ducha plně realizována je možný jen v eschatologické perspektivě. Výtečná je zde jeho analýza marxismu a jeho nemalých paradoxů a nesmyslností spjatých s proklamovaným materialismem.... celý text
Smysl dějin
1995,
Nikolaj Alexandrovič Berďajev
Brilantní filosofie dějin od mého oblíbeného Berďajeva. Zpočátku se snaží vystihnout cosi jako metodu, tvrdí, že v dějinnost se nejvíce ukazuje v dobách zlomu, kdy končí jedna epocha a začíná jiná, kdy je poznávající subjekt v bytostném kontaktu s dějinným objektem. Berďajev vidí počátek dvacátého století právě jako takovou dobu. Zásadní pro jeho myšlení je eschatologická perspektiva, dějiny podle něj směřují k spáse, k finálnímu vyvrcholení v nad-dějinném čase věčnosti. Ve věčnosti, v nebeském prostoru podle něj prvotním hříchem a pádem člověka dějiny také začínají. Pokouší se dokonce jaksi smířit tento mytický pohled s pohledem evoluční teorie, ale není příliš přesvědčivý. Následně začíná dějinný čas, který má několik etap. První je etapa animánlního lidstva, lidstva pohanského, které je pevně svázáno přírodou, žije v zajetí přírodních sil, přírodních duchů. Pohanské lidstvo nezná dějjinost, nezná vývoj dějin, prožívá je jako cyklický čas věčeného návratu. To platí pro přírodní národy i pro kulturu Řecka. Zásadní zlom pojetí dějin přichází se Židy, s židovským očekáváním vyvrcholení dějin příchodem mesiáše. Židům a jejich pojetí tak Berďajev dává celou jednu kapitolu svého díla. Rozebírá důsledky jejich přístupu k Bohu, důsledky pocitu vyvoleného národa. Pro mě překvapivě mluví o židovském přesvědčení, že jen Bůh a živodský národ jako celek jsou věční, že Židé velmi dlouhý čas nevěřili ve věčnou podstatu individuální lidské duše. Dotýká se také tématu židovského odvrhnutí a umučení Krista, kterým podle něj končí jejich boží vyvolenost. Křesťanská kultura, která vzniká po zásadním dějinném vstupu Krista, od něhož ostatně počítáme letopočet, je pak podle něj ovlivněna jak řeckým myšlením, tak židovským pojetím dějinnosti. Od počátku se staví proti přírodě, snaží se vymanit z přírodní nutnosti a vlády přírodních sil, je soustředěná na duchovní, božskou stránku člověka. Přesto však podle Berďajeva došlo ve středověku hlavně v postavách mnicha a rytíře k soustředění duchovních sil, úplné osvobození člověka a zavedení theokracie jako Božího království na zemi se však neuskutečnilo. Po střědověku přichází renesance, která se znovu k přírodě obrací, ale již ve vztahu svobodného bádání a fascinace. Podle Berďajeva je renesance zlomem, který pokračuje po celý novověk, mění se však její podoby a bohužel končí ve svém humanistickém naladění fiaskem. Ze svobodné fascinace přírodou a jejím zkoumáním dochází k podmaňování, ovládání, které kulminuje věkem stroje a mechanizace v němž se právě nacházíme. Zásadní pro neúspěch renesančního humanismu je postupné čím dál silnější odmítání božského, nadlidského, tedy Boha. Podle Berďajeva je nemožné, aby člověk vytržený ze svého duchovního základu, ze svého boholidství, dosáhnul úplné svobody, navíc v podmínkách tohoto dějinného světa. Berďajev se také snaží analyzovat naše prožívání času jako času roztrženého na minulost, přítomnost a budoucnost, přičemž minulost neustále mizí v nebytí, budoucnost zatím není a my jsme vytrženi v efemerní a nezachytitelné přítomnosti. Lidé zvlášť doby počátku dvacátého století nejsou často v kontaktu s minulostí, s tradicí, proto se sami ocitají ve vzduchoprázdnu a bez kořenů. Ve věku mechanizace a strojů pak dochází k hledání nad-lidského v podobách bez Boha, kde Berďajev jako zásadní myslitele vidí Nietzscheho, který se vztahuje ke svému nadčlověku a Marxe, který zase nad člověka staví třídní kolektiv. U Nietzscheho spatřuje stesk po počáteční renesanční emancicipaci člověka, u Marxe nachází zase typicky židovské myšlení. V obou případech jde o zcizení původně náboženských myšlenek, ovšem tak, že duchovní, božská část člověka je popřena. Pro marxismus a vůbec uvažování 19. století je pak příznačná víra v pokrok, kterou Berďajev podrobuje zdrcující kritice. Ptá se, jestli jakási malá skupinka vyvolených, kteří budou někdy v budoucnu žít ve spravedlivém a šťastném světě může vykoupit strádání, utrpení a nesvobodu lidí minulosti a přítomnosti. Zcela zavrhuje pokrokářskou představu o nutnosti obětovat dnešek pro dobro zítřka. Učení a pokroku není podle něj ničím jiným, než zesvětštěným a zcizeným eschatologickým očekáváním, ovšem bez Boha a bez věčnosti. Dějiny jsou podle Berďajeva nutně tragické, protože jejich velké úkoly a snahy se v dějinném roztrženém čase nemohou povést, teprve nad-dějinným završením ve věčnosti se smysl dějin naplní a osvětlí. Je docela těžké přijímat tyto Berďajevovy myšlenky, pokud člověk, jako já momentálně, nemá víru v eschatologii nijak pevnou. Přesto je jeho uvažování velmi cenné - pohled na dějiny skrze vztah člověka k přírodě, nutnosti, vztah člověka k času, k dějinnosti, skrze proměňující se vztah člověka k sobě samému a svému sebeobrazu dává velmi dobrý rámec pro chápání evropských dějinných procesů. Vynikající je i dodatková kapitola Vůle k životu a vůle ke kultuře, kde obsažené definice toho, co je kultura a co civilizace a jak se projevují jejich vzájemné vztahy je velmi cenná i pro pochopení dnešní dějinné situace.... celý text
Ostych a důstojnost
2008,
Dag Solstad
Modernistickým psaním ovlivněná novela. Středoškolský profesor norské literatury, který si udržuje svůj "normální život" a je s ním pětadvacet let srovnaný, dostane kolaps, při němž zdemoluje neotvírající se deštník a verbálně napadne své okolostojící studenty. Ve větných repeticích a esejistickém románovém psaní jsme v retrospektivě seznámeni s hlavními okolnostmi jeho života, kde nenápadně, ale čím dál zřetelněji vysvítá fádnost, neuspokojenost, nenaplněnost a prázdnota jeho pečlivě střežené životní stavby. Svými vlastními slovy je s takovým životem smířen, ovšem kolaps na počátku novely jej přistihuje při něčem jiném. Až do konce novely sám neví, co tato událost znamená a bude znamenat, jen tuší, že je se vším známým a zavedeným konec. Styl psychologicky hluboký, podnětný a modernisticky průrazný. Ostatně slovy svého hrdiny se autor k lásce k modernismu vyznává, pro mě osobně je velmi zajímavý leitmotiv s Hansem Castropem z Kouzelného vrchu Thomase Manna.... celý text
Verše Čechám / Stichi k Čechii
2014,
Marina Ivanovna Cvetajeva
Jak jinak u Cvetajevové, než velmi emotivní, vášnivé a výborně napsané verše. Svůj pobyt v Čechách, v Praze, hodnotila jako své nejšťastnější období, rozhodně je zde cítit silný vztah. Její verše reflektují ponížení Mnichovské dohody, předválečné a válečné roky. Hrají však velmi na strunu nacionalismu, vášnivého vlastenectví, což mi není vůbec blízké, ale pro situaci před druhou světovou válkou jde o naladění typické a těžko ho dnes soudit. Vášeň, vášnivý přístup k společenskému životu má ale asi k zápalu pro ideje, pro modly, pro takzvanou službu "vyšším" cílům, vždy blízko.... celý text
Dílo je vše
2005,
Gustave Flaubert
Flaubert ve svých dopisech skládá poklonu Umění, které je pro něj náboženstvím a které klade výš než samotný život. Autor má být ve svém díle jako Bůh (vnímaný Spinozovsky jako sama příroda) - tedy neviditelný a všudypřítomný. Opakovaně jde Flaubert v uctívání formy tak daleko, že popírá jakýkoliv význam látky a sní o formálně dokonalém díle, o vrcholu formálního Umění. Velkým paradoxem je tato snaha o maximální potlačení autora a jinde publikovaný jeho výrok "paní Bovaryová jsem já". V této jeho nejlepší a nejznámější knize zpracovává přeci své velké životní téma - člověka, jenž je zcela v zajetí literatury (modly Umění), pro kterého je život možný jen jako snaha o připodobnění literárním vzorům. Paradoxně tak největší sílu tvoří opovrhovaná látka, která u Flauberta vychází právě z jeho vlastního života. Kniha, kde je autor přítomen vlastní zkušeností, nejen jako vševědoucí Bůh v pozadí. Rozhodně ovšem inspirativní čtení zachycující vnitřní utváření spisovatele i okolnosti jeho tvůrčího procesu.... celý text
Pokušení svatého Antonína
1929,
Gustave Flaubert
Dramatický text popisující v groteskním světle pokušení provázející aksezi ranně křesťanského sv. Antonína. Je konfrontován nejen s "nepravými" kulty, bohy a sektami, ale také s celou tehdejší diskusí kolem výkladu Písma a života Krista. Setkává se tak s pohanskými bohy, s gnostiky, ariány atd., v závěru i s bájnými zvířaty a alegorickými postavami Ďábla, Vilnosti a Smrti. Vše se fiktivně odehraje během jediné noci, kdy je pochybami zkoušený Antonín vystaven mnoha, velmi obrazně propracovaným, halucinacím a vizím.... celý text